Epická báseň od Sophie

Výpravu do lesa šest žlutých děvčat podniklo,
pátku třináctého žádné z nich se neleklo.
Pod vedením slečny Majdule Hafily
nebojí se, že by se snad v lese ztratily.
“Nemůže nás něco doufám sežrat?“ ptám se průvodkyně,
„Samozřejmě může,“ s úsměvem mi kyne.

Alienor, Bailla, Clemmie,
Iva, Lucy – a já, Sophie.
Kolej vyslala nás dneska s posláním,
vzrušení se těžko ubráním.
Kůru nejvyššího z lesa stromu
máme dneska večer přinést domů.

(Profesorku Zirkon máme totiž zachránit,
ženskou podobu zpět pomoct navrátit,
vinou nehody totiž madam Consuela
zakleta je do mužského těla.
Pokud se nám tato mise podaří,
záchranný si lektvar madam uvaří.)

Madam Hafilu pořádně dohřály
dívky, co ji profesorkou nazvaly –
profesorka v kabinetu spřádá teorie,
madam ale s lesem dýchá, žije,
titul průvodkyně, ten jí náleží,
tedy si to pamatujte, mládeži!

Madam Majdule i testrály má pod palcem,
jenom zahvízdá a už jich stádo letí sem,
kdo nesetkal se ještě se smrtí,
slyší jenom pleskot perutí,
hmatám do prázdna a hledám čumák, hřívu,
stejný problém čeká taky Ivu.

Bailla, Clemmie i Lucy dávno sedí,
ostatní tři do prázdna však hledí.
Za pomoci madam Majdule Hafily
zvládneme to ale za chvíli,
tu neviditelnou šíji opatrně popadnu,
testrál stoupá do výšky, snad nespadnu.

Z testrálova kostnatého hřbetu
shlížím z výše na les v letu,
jednorožce dole marně hledám,
otlačeným zadkem poposedám.
Polštářové kouzlo by tu neškodilo,
to by testrála však nejspíš urazilo.

Myslela jsem, že se jako koně pasou,
když jsem ale zhlédla, jak trhají maso,
které měla pro ně madam v pytli,
nechtěla bych, aby mě tak chytli.
Se vší úctou hladím záda testrála,
raději bych snad už přistála.

Zem je zem, i když je to nádhera,
zeleň lesa všude kolem za šera.
Půlhodina letu a už zdálky vidíme svůj cíl:
Máme za sebou už pětadvacet mil,
vysokých stromů hlouček vprostřed mýtiny
viditelně převyšuje jeden jediný.

„Že vám kůru poskytnu, jsem sice slíbila,“
napíná nás stále madam Hafila,
“Tak jednoduché to ale nebudete mít,
nejmíň z výšky dvacet metrů smíte kůru vzít.
Hlavy dohromady musíte teď všechny dát,
pouze společně to dokážete udělat.

Lucy uctivo sa k stromu prihovára,
na mě otočí se jenom: „Čo to táraš?“
když se divím, jak se stromem plynně konverzuje.
“Toto predsa umí každý,“ vysvětluje.
Dokonce i Bailla prvňačka se na mě uculuje,
“Mluvíš jako mudla,“ neuctivě komentuje.

Sova přinesla mi reklamaci, v paměti mám díru
Musím vyprávění uvést v pravou míru:
Nebola to Lucy, to Alienor, řeči stromů znalá
Nejvyšší strom lesa objímala.
„Prosím, ó velevážený strome, dovolíš nám odnést
kus tvé kůry?“ – otáže se a čeká na odpověď.

Bailla předvádí, jak přes pět metrů vyskočí,
madam Hafilu však její smělost vytočí.
Že je Bailla tolik akční se nám velmi líbí,
úcta k autoritě jí však trochu chybí,
že vše sama zvládne kapku machruje,
slečna průvodkyně ji však varuje.

Doufáme, že může pomoct Iva,
ta se ale na své pravé křídlo smutně dívá.
Pochroumala si ho, ač je napůl dráček,
Asi bude potřebovat fáček.
„Co kdybychom Wingardium Leviosa použily?“
pochvaly se Iva ihned dočká od Hafily.

„Vytáhnout hůlky, připravit a počkat na TŘI,“
poslechneme všechny, jak se patří.
Bailla stojí, nachystána k levitaci,
slečna průvodkyně rázně řídí akci.
„Wingardium Leviosa!“ zazní šestihlasně,
Baillu cosi nadzvedne a už se vznáší krásně.

Cítíme, jak skrz nás proudí mocná síla lesa,
Bailla stoupá lehce skoro na nebesa,
zachytí se větví, my hledíme vzhůru,
Bailla políbí strom a nožem řeže kůru,
“Odpusť, strome,“ ještě ho poprosí,
svým úlovkem se záhy z výšky honosí.

Skočit jen tak dolů madam Baille přísně zakáže,
přestože ta tvrdí, že to dokáže.
Tentokrát už bez pomoci síly lesa
Bailla pomaličku dolů s naším kouzlem klesá,
potom nám ale v hůlkách nějak cukne
a Bailla ze tří metrů na zem žuchne.

Hned ale vyskočí a tvrdí, že je v pohodě,
běžně po stromech prý skáče v přírodě.
“Musíš na ošetrovňu,“ prefektka Lucy zavelí,
madam Majdule nás čokoládou podělí.
Přichází čas do hradu se vrátit,
můžeme si cestu trošku zkrátit.

Madam vytáhla z pytle od piškotů dózu,
zavelela: „Zaujměte kolem piksly pózu!“
Plechovka nás zpátky na kraj lesa přenesla,
při dopadu na zem žádná nehlesla,
kotrmelec a už jsme zase na nohou
na ošetřovně nám jistě pomohou.

Drahocenná kůra v tašce jezevčí
u prefektky Lucy bude v bezpečí.
Hlavně, že jsme získaly tu kůru,
nemyslíme na šrámy ni na frakturu.
S vděčností a díky se s průvodkyní loučíme,
šťastně naše dobrodružství končíme.