Tento jubilejní 100. článek našeho časopisu napsala Vendesousa Asio Otusová
(Poznámky a některé fotografie připojila Sophia Glis Glisová)

Léta Páně 2009 ve středu po svatém Petru a Pavlu (tj. 1.7.)
se uskutečnila výprava za Ohnivcem. V ten samý čas na hradě probíhal večírek na počest OH 09 (Osobnost Hogwarts, nikoli snad Olympijské hry, pozn. red.) s tombolou a dražbou korunky. Škola byla tedy plná lidí, čehož okamžitě využily škrkny, které vzaly hrad útokem. Nicméně to nás nemohlo zastavit a po bojové poradě na ošetřovně jsme v čele s panem hlavním lesníkem Veldrinem Midgardem vyrazili do Zakázaného lesa. Do lesa se vydalo pět statečných studentek: Alanise Olien Harlin, Lucy Koralka, Siny de Sorrow, která nedbajíc na omrzliny nesla Slzu, Sophia Glis Glisová, která se podařilo vyrvat Slzu ze spárů Ďáblovy jámy, byl by tedy hřích, aby se neúčastnila, a Bailla Peerlessová. Šestou účastnicí jsem byla já (tj. Vendesousa Asio Otusová). Musím se přiznat, že nejsem chrabrá rekyně jako zbytek, jsem jen pouhá bardka, jejímž úkolem bylo zapsat výpravu pro budoucí generace. Statečně jsem se držela Sophie, připravená k útěku.
(Na vysvětlenou jen dodávám, že Slzu jsem dala do opatrování Siny, protože jsem si nebyla jistá, že se budu moci výpravy zúčastnit a bez Slzy by výprava nemohla proběhnout, no a pak jsem ji nechtěla Siny brát, aby to snad nepociťovala jako nedostatek důvěry – jen aby si někdo nemyslel, že jsem si prostě nechtěla mrazit ruce:D – pozn. Sophia)

Cestou jsme si zopakovali, co o ohnivci a slze vlastně víme. A přemýšleli nad různými kouzly, kterými nad ním vyzrát. Já osobně jsem navrhovala Žer slimáky. To Vedrinovi přišlo jako zábavný nápad… no, nechci radši ani vědět, jak by se ohnivec tvářil. Veldrin, pardon pan hlavní lesník, nás během rozhovoru vedl dál a dál do hlubin temného lesa, až jsme došli na palouk, kde si ohnivec seděl na kameni jako by se nechumelilo (a tvářil se ohnivě). Žádnou světobornou taktiku jsme cestou nevymysleli a Veldrin se rozhodl, že bude moc zábavné pozorovat naší snahu a nezasahovat. Proběhla další krátká porada, jak na něj (na ohnivce, ne na Veldrina). Nakonec jsme se rozhodly pro taktiku obklíčení a případné obětování Siny, která se neohroženě se slzou v ruce vydala vstříc ohnivci. (číst odspoda nahoru)

Neohrožené obkličování tedy začalo! Nebudu vám nalhávat, že jsem při obkličování byla štěstím bez sebe, nebyla, ale ostatní si to zjevně za Veldrinova povzbuzování užívali. Jak jsem řekla, nejsem bojový typ. Lucy se rozhodla Ohnivce trošku potěšit a házela po něm kamení a štěrk jako dáreček. Pak mu nabídla (z bezpečné vzdálenosti) pár věcí od Koloděje. (Já jsem chtěla Ohnivci darovat žlutou růži, ale nějak mě ignoroval – pozn. Sophia). Zkusila také zavést řeč na téma OH 09, ale Ohnivec jen seděl jako pecka. Baille se Lucyino počínání příliš nelíbilo. Neujal se ani můj nápad po ohnivci slzu hodit. Třeba bychom ho pak měli celého, což nemá žádná kolej. Siny, vidouc, že naše snaha nikam nevede, se nakonec rozhodla neohroženě jednat. „Jiskru nebo život!“ zařvala na ohnivce, až nadskočil. Sophia mezitím pohotově vytáhla zavařovačku (z ohnivzdorného skla! pozn. Sophia) a číhala, kam jiskra poletí, aby ji mohla chytit. Povedlo se. Jiskra se zmítala ve sklenici a ohnivec zledovatěl. Už jsem měla obavy, že se lesník někam ztratil, protože se dlouho neozýval, ale nakonec se našel. (číst odspoda nahoru)

Tak naše výprava byla úspěšná. Lesník se rozhodl, že nám ušetří cestu a teleportoval nás na kraj lesa, kde se Alanise podařilo ulovit šém a děravou ponožku, o kterou se málem strhla bitka, nakonec však kouzelnice zastrčily své hůlky zpět do rukávů, za pas, nebo kam si je dávají. Poděkovaly jsme panu hlavnímu lesníkovi a pelášily na hrad dát jiskru tam, kam patří – do krbu. Nu, a tak v Mrzimoru uprostřed léta vzplanul oheň. (číst odspoda nahoru)

Nutno ještě dodat, že Bailla neunesla radost z toho, že nám hoří krb a stala se jí nehoda, která vedla k tomu, že se z koleje nadobro vypařila, budiž jí země lehká.