Trimeles / Co se kde šustne / Nováčci v temném lese
Jak se v Mrzimoru nosí žlutá? Vánoční dekorace DIY – 1.díl Copak by jen kluběnky nosily? Jak se v Mrzimoru nosí Halloween? Halloween zaneprázdněné čarodějnice Famfrpálové tréninky v plném proudu 13 otázek pro seriálové fanatiky Magie kaštanů Zhodnocení Mrziaukce Zima 2022 Hog v kocke – 10. část – Tahali jste? Žluté duše ve fialovém hábitu – Tadäus Trottertickler 13 otázek pro filmové fajnšmekry Kytice- vyhodnocení a shrnutí Co se to kolem, ve světě mudlů, děje? Emoji na Hradě IV. Kytice- úkol osmý 13 otázek pro (ne)knihomoly Emoji na hradě III. Kytice- úkol sedmý Pohádka od Soptíka: O děsivém drakovi Emoji na hradě II. Kytice- úkol šestý Celohradní dražba 2022 Emoji na hradě Kytice- úkol pátý Tery Poe, Ben Gobha: „Trénink je společenská událost.“ Kytice- úkol čtvrtý Hog v kocke – 9. část – Ještěže jsou prázdniny Kytice- úkol třetí Jak si stojí jezevci na poli hradní novinařiny? Kytice- úkol druhý Hog v kocke – 8. část – Máme rádi famfrpál Jezevci a soutěže Kytice- úkol první Udílení novinářských cen – Šťastný galeon a Sázky Kytice – prázdninové soutěžení Hog v kocke – 7. část – Žlutý humor S jezevci o patronaci Susanino překladové okénko, díl 1. Cassiopea Zmklká: „Sklenici mám vždy napůl plnou!“ Deskohráčův stolek: Tajuplné Říše Cassiopea Zmlklá a návrhařina Lososi na hradě Jak se (ne)ztratit v rybím těle Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter: Boj o Bradavice Závěrečná slavnost – modní policie Záblesky z Letňáku 21: Střelci a odrážeči Záblesky z Letňáku 21: Zachraň se, kdo nemůžeš Žlutý koutek Petromily – Červen Elfové a šmelfové Deskohráčův stolek: Draftosaurus V čem trénují žlutí? Kouzelné HOG Velikonoce Žlutý koutek Petromily – DUBEN Vzpomínáme na Velikonoce Švihnout a mávnout Deskohráčův stolek: Arboretum Dubnová usměvavá výzva Rok ve fialové Zápisky Tlustého Mnicha Velikonoční vybarvování Famfrpálová profiliga bude. Ale… Nejlepší jezevčí „kolejňáky“ Žlutý koutek Petromily – Březen Helen Miltonová: Oddělala jsem dvě šéfredaktorky! Vyhlášení soutěže ke Dni Mazlíčků Závěrečný kolejní večírek Žluté duše ve fialovém hábitu – Marylin Cuthbert Žlutý koutek Petromily – únor Zimní nováčkovská záchranná mise SELINA GARCIA: Budu tu strašit tak dlouho, dokud nezískáme Famfrpálový pohár!  Soutěž ke Dni mazlíčků! Vzpomínáme na Letňáček…. Tři soudky radí 9 THEODOR MUDD – Co dává v noci pod postel svým svěřencům? Nováčkovská tipovačka aneb co si představuji pod…. TST – 8. úkol Halloweenský večírek TST – 7. úkol TST – 6. úkol Halloweenská výprava za bezhlavým jezdcem TST – 5. úkol TST – 4. úkol TST – 3. úkol TST – 2.úkol TST – 1. úkol Netradiční rozhovor s profesory TNT je zpět a přináší sebou Bratříčka Není jezevec jako jezevec Korunami stromů a ještě dál aneb nováčkovská výprava do lesa je za námi Chvilka s jezevčími nováčky Cesta žlutých jednorožců Stezka prdících obrů Letní seminář počtvrté: Písmena, číslice, čáry a máry Letní seminář potřetí: Kouknu a vidím Letní seminář podruhé: Obětujte mi kus… Letní seminář poprvé: Hopity hop Jak jsem poprvé zakotvila na ošetřovně Večírek na závěr roku S kapesníčkem v ruce aneb budete nám chybět…

Co se kde šustne, Nováčci

Nováčci v temném lese

Reportáž od Samslava Kulíka
Milé děti. Byly jste hodné? Nebyly? Tak to vám žádnou pohádku povídat nebudu. Povím vám horor o ztraceném Pýtovi. Drama z hlubin Zakázaného lesa. A jak to všechno vlastně bylo?

Ve Velké síni se jednou večer děly Velké věci. Mrzimorský nováček, Peter Warhall, se natolik rozdováděl, že ho všem dobře známá sličná slečna průvodkyně, Monny von Schatz, vyzvala, ať s ní jde do lesa. Pýt se vlnil po parketu, snažil o cosi jako zpěv a to vše ve zbrusu novém famfrpálovém dresu. Po třetí výzvě ho prostě madam Moný popadla a do lesa odvlekla – Ono totiž, milé děti, ne každému něco říká bezstresová výchova ;) – Tam se jí Pýt bohužel vysmekl a za skandování famfrpálových pokřiků zmizel v jeho hlubinách. Madam Moný se narychlo vrátila, stačila nám jen říct: “Zmizel! Jdu ho hledat!” a zmizela taky. To bylo naposled, co jsme ji viděli. Jejich společnost nám jaksi chyběla, trsání ani zpěv už neměly ty správné grády, takže jsme se vypravili za nimi.

Úderná pátrací jednotka, ve složení Samslav (teda jakože já ;)), Miss Elý (Ellka) a p.p. Matt (netroufám si napsat Metjoof, páč poměrně často končím na ošetřovně) se vydala na kraj lesa. Nalezli jsme vzkaz, že máme jít na sever. Neměli jsme kompas, neměli jsme mapu, neměli jsme slunce, neměli jsme hodinky, neměli jsme hvězdy, protože bylo zataženo. Měli jsme však mistra Matta. Ten chvilku rejdil okolo jako motorová myš, za světla lucerny obhlížel pařezy, vlhčil si prst a sledoval větry  – jako vánky ;) – , snažil se šplhat i na stromy, osahával kůru a olizoval lišejníky. My s Elý jsme jen obdivně vzdychali při pohledu na jeho atletický výkon. Pak se před nás postavil a rázně pravil: “Tudy!” Vydali jsme se na sever.

Pěšina nás vedla do hlubi Zakázaného lesa. Světla bylo pořád míň a my byli vděční i za malé lucerničky. Vítr zlověstně šuměl v korunách stromů, pěšinka se stále zužovala a století velikáni nad námi čněli jako hladové příšery. Černočerná tma. A všudypřítomné lezavé vlhko. “Tam, něco jsem zahlédla!” vykřikla Elý a hlas se jí lámal napětím. Mistr Matt přiskočil a svým zrakem ostříže na zaslouženém odpočinku se snažil proniknout temnotou. Nic. Zaslechli jsme tichounké kníkání. “Slyšeli jste to?” pravil jsem otřeseně. “Někdo tu brečí,” přidal se pan Matt. “Nebo si zpívá?” pronesla po chvilce soustředěného poslouchání Miss Elý. “Ha!” vykřikl mocným hlasem ruského bohatýra pan Matt, vrhnul se po pěšině kousek kupředu a rozhrnul křoví.

Seděl tam mrňavý skřítek a šil si boty. U toho si prozpěvoval, aby mu to líp odsejpalo. “Dobrý den, pane skřítku,” pozdravil způsobně pan Matt. Skřítek nic. “Neviděl jste tady běžet nějaký lidi?” šel jsem rovnou k věci. Skřítek si však stále prozpěvoval – pobral talentu asi jako já, o něco takového se, děti, raději nepokoušejte – a nedal se rušit. Pak strnul. Výrazně mu poklesla čelist. “Óch, jojo joj”, vydechl obdivně a olízl si masité rty. Lekl jsem se, že mi zas někdo dělá do pana Matta, když už ke mně chová ty něžné city. – jistě jste pochopily, milé děti, že co je vaše, to si musíte hlídat. Když vám to někdo bere, vemte ho lopatičkou přes škebli – Už jsem se hotovil k odvetě, když skřítek zahodil botu a vyrazil bos k Miss Elý. “Taková krásná čarodějka”, huhňal, mnul si upatlané ruce a slizce se křenil. Výraz Miss Elý se nedá popsat jinak než zaujatý, tedy ne zaujatý proti skřítkovi, ale velmi zaujatý jeho zajímavými názory na její fyzično. Pan Matt pohodil hlavou, prudce se narovnal do výšky celých svých 120 cm … tak pardon, dokonce 123 cm! … ne, tak nakonec až 183 cm! Malý profesorský obřík, zkrátka. Důležité je, že předstoupil před skřítka a skryl Miss Elý svými nadměrnými proporcemi. Skřítek se snažil obkroužit pana Matta, ale nějak mu nedošlo, že se jedná o celodenní výlet. “Hezká, čarodějka, hezká”, povykoval skřítek a ani se nesnažil stírat sliny. – tady si povšimněte, milé děti, jak je odporné, když někdo nekontroluje své tělesné pochody a slintá sám na sebe. Potřebujeme-li slintat, hledáme zásadně maminku, v žádném případě ne tatínka. – Pozoroval jsem ho s nechutí. “Von je asi hluchej,” pronesl jsem otřeseně, zatímco Miss Elý poskakovala a snažila se zpoza mistra Matta zahlédnout aspoň kousek svého nejnovějšího ctitele. “Ne tak hezká jako slečna průvodkyně, to ne, ale taky h-é-z-k-á”, pronesl skřítek s výrazem retardovaného trollího mláděte a zálibně si pomlaskl. Čerstvě objevené něžné city ze strany Miss Elý notně ochladly. “Tak osobo! Teda… pane skřítku, neviděl jste tudy běžet dva lidi?” houknul jsem na něj znova, leč opět bezvýsledně. “Von má ty uši asi místo kasičky, vhoďte minci, začne slyšet,” otáčím se na zbytek pátracího týmu. “HA!” zvolal mistr Matt a začal cosi lovit v kalhotech. Zatímco mě tento krok značně znepokojil, Miss Elý sledovala jeho počínání s opravdovým zájmem. Po chvilce napětí, kdy se ani skřítek neodvažoval dutnout a jen zíral na podivnou činnost oblíbeného pedagoga, vykřikl mistr Matt: “Mám!” a mě mimoděk napadlo, že je fajn, že je po všech těch letech ještě komplet. “Tady! Půl tatranky!” nabízel skřítkovi. 
Skřítek hladově polknul a zrak upíral už výhradně na čokoládovou pochutinu. “No běželi, běželi,” pravil roztřeseně, prudce nasál mohutnými nozdrami, až nás ofouklo, a mně se zamotala bujná kštice do větví. “Napřed běžel ten studentík. Celičký žlutý. A hábit za ním vlál. Zpíval,” zatvářil se znechuceně. “Plašil zvěř, dareba. Ale chvíli po něm běžela slečna prů-vod-ky-ně,” povykoval nadšeně a celý se roztékal při pomyšlení na naši madam Moný. “A kam běželi, pane skřítku?” zeptala se Miss Elý a vykukovala mistru Mattovi z podpaždí. Skřítek na ni upřel zasněný pohled a jen mávl roztřesenou pacičkou. “Tam. Tudy běželi,” a vláčným krokem se odebral zpět do svého křovíčka, dlabaje tatranku.

“Tak jdeme,” zavelel mistr Matt a já se urychleně snažil vymotat svůj vlasový porost z větví bez vážnějších ztrát nebo dokonce přímo skalpování. Vydali jsme se po další uzounké stezce, plné bahna, tlejících rostlin a divokých kořenů, připomínajících prosící paže lidí, kteří tu v šerém dávnověku zemřeli násilnou smrtí. Přepadla mě úzkost a Miss Elý zřejmě také, protože jsme se oba snažili držet co nejblíž k mistru Mattovi. Ten se rád ujal role mužného ochránce a se vztyčenou lucernou a hůlkou v pohotovosti nás vedl dál do hlubin temného lesa. Každičký zvuk zněl jako hlasitá výzva k boji, každé šustnutí jako počátek zákeřného útoku ze zálohy. Zrychlili jsme. Vítr rozezníval koruny stromů v podivně truchlivé symfonii a stařičký hustý les teď připomínal naši rakev. Všechno nám dávalo najevo, že právě teď se koná náš pohřeb a čeká se jen na opožděné hosty. Srdce mi bušilo, jakoby běželo s lesem závod o můj život. Dali jsme se do klusu. Podél stezky se začaly míhat temné stíny, zvuky zesílily. Dusot se ozýval už i za námi. Cítil jsem je v zádech, bál jsem otočit, bál jsem se, že jakmile se ohlédnu, abych se přesvědčil, už tu zůstanu navždy. Měl jsem pocit, že už-už! Už na mě sahá, poléval mne studený pot! Mistr Matt nasadil prudký sprint, ale pořád dával pozor, abychom mu stačili. Nebyl čas obdivovat jeho vytříbený styl, nebyl čas obdivovat, jak dokáže rozkmitat své nadměrné proporce, jak každý kousek tuku přinutí vlnit se stejným směrem a dokonalým měňavkovitým pohybem stále míří vpřed! Byl to běh o život.

tady vidíte, milé děti, jak je snadné propadnout panice. Ví někdo, kde se stala chyba? No ano, Theinko? Nelízt do lesa? To jsem slyšet nechtěl! Správně, Inelko, měli jsme nabídnout lesu obětinu. A koho nejlíp? Lucy? Správně, fialový běs.

Na tomto místě končí první část reportáže. Koho nebo co myslí Slávek slovy „fialový běs“? Myslí si snad doopravdy, že je správné přinášet lidské oběti? S tím tedy redakce ŽT nemůže souhlasit! Vzhledem k tomu, že napsal pro Trimela tenhle článek, zdá se být zřejmé, že se minimálně on sám (Sam) vrátil z Lesa živ. Nebo ne? Pokračování příště!

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*