Lena se bezradně rozhlížela a nakonec se zeptala: „Takže kterým směrem půjdeme?“ Madam Monny se na nás obrátila. „Takhle z dálky jistě žádné značky neuvidíme, měli bychom to prohledat blíž.“ Theinka akčně přiskočila a pozorně zkoumala stěny, jestli neuvidí zase nějakou značku. To mi připadalo jako dobrý nápad, proto jsem zvedl lucernu – v jejím světle se určitě hledalo líp – a připojil se.

Načež Theinka kontrovala tím, že začala stěnu i úchylně osahávat, aby jí opravdu nic neuniklo. Hmat se neosvědčil, neboť za chvilinku jsem objevil ve stěně cesty, která vedla vpravo, jakousi šipku. „Tady! Šipka. Vidíte? Teď jenom jestli vede k nějaký hladový havěti nebo ven,“ pronesl jsem ke skupince a ukázal na zeď.

„No já nevím, jestli to doteď nevypadalo jako past …“ reagovala hned Ash a i Lena se tvářila, že se jí to hodně nezdá. „Myslíte, že je dobrý nápad, řídit se podle těch značek?“ vyjádřila své zcela vlastní pochybnosti Juli. Theinka se nespokojeně zavrtěla a dívala se na šipku: „Já bych se radši ještě rozhlídla, třeba něco najdem,“ navrhla. Inouš si ke mně hned vydala, aby se podívala sama, a udělala pár krůčků do chodby. „Inouš chce bejt předkrm,“ smál jsem se, zatímco ona na mě vrhla pohled plný pohoršení, patrně proto, že vstupovat do cizího žaludku v tomto nevoňavém stavu by byl prostě skandál a ráda by provedla aspoň základní hygienu, a zašeptala k nám: „Tak lidi, kdo se obětuje?“ Pro mě však měla navíc zvídavou otázku: „Same, že ty máš hlad, že pořád mluvíš o nějakých zákuscích, předkrmech a sežráních?“ Theinka rovnou nasadila těžší kalibr: „Sam je určitě posedlý!“ Řekl jsem si, že by byla slušnost odpovědět. „No jo, nestih jsem večeři,“ objasnil jsem důvod mých nenažraných myšlenek. „Ale posedlý jsem maximálně tebou, drahá Theinko,“ zakřenil jsem se na ni.

„Co myslíte, madam Monny, kudy? Jste přece průvodkyně, tak veďte,“ obrátil jsem se na slečnu lesnici. Ta se pečlivě rozhlédla a vzápětí nás navedla do chodby vpravo – právě tam, kam ukazovala šipka. „Hlavně se držte pohromadě,“ nabádala nás důrazně. Julie ji váhavě následovala. „Takže po šipkách,“ zabručel jsem a nahnal holky před sebe. Uzavíral jsem skupinku a pořádně si svítil lucernou do chodby, hůlku v pohotovosti. „A nepůjdem radši …“ zkusila oponovat Ash, ale ani nedořekla a rozhodla se radši zůstat s náma, zejména teda se slečnou průvodkyní. „Dávej pozor na cestu, Theinko,“ houknul jsem a popostrčil ji, čehož ovšem jako praktické děvče využila a vyžadovala popostrkování i nadále. Nevyhověl jsem =) Po chvíli chůze jsme dorazili na křižovatku ve tvaru T.

„Písk, písk!“ proletěla kolem krysa a zahnula do chodby vpravo. „Krysá!“ zařval jsem. „Kdepak je ta obří myška?“ vyzvídala Theinka, neboť tu patrně spatřila možnost obohacení výživy svého sovince. „Fuj, krysa!“ zapištěla Inouš a uskočila rychle stranou. „Asi cítila ty tvoje myšky,“ osočila mě, jako bych byl zodpovědný za veškeré rejdy hlodavců na školní půdě a v přilehlém okolí. Přikrčil jsem se ve stínu a zkusil napodobit krysí pískání. „Same, mě nevyděsíš, mně hlodavci nevadí,“ odtušila Theinka, zatímco Ash se omezila na stručné: „Sam a hlodavci,“ začala se chechtat, a tudíž úplně přehlédla, že po stěně vedle ní leze obrovský vypasený šváb.

Julie se viditelně otřásla. „No fuj! Na druhou stranu – to, že je tu živá krysa a živý šváb, by mohlo znamenat, že tu není plankton,“ spokojena s úvahou, nabyla nové energie. „Ten plankton může bejt vegetarián, to bysme byli v bezpečí taky,“ nahodil jsem šílenou teorii. „Ano, Same, je vegetarián, a proto jsou kosti zvířat,“ škodolibě rýpala Inouš. Do dalších úvah jsem se teda radši nepouštěl, páč Inouš byla evidentně ve formě a měl jsem pocit, že by si lidi třeba všimli, že zrovna tahle studentka chybí (to až by mě dohnala k nějakému fatálnímu činu). Omezil jsem se pouze na poznámku: „Inouši, já sežrat něco takovýho, jako seš ty, tak je ze mě vegetarián taky!“ Madam Monny však zjevně přemýšlela, jestli se ten plankton třeba jen neštítí krys a brouků, a proto si vůbec nevšimla, jak na mě Inouš ošklivě vyplázla jazyk.

Škrábavý zvuk zaujal Theinku a se zájmem začala brouka zkoumat. „Podle velikosti by to mohl být madagaskarský syčivý šváb,“ odhalila a ustoupila před Inoušem, která se hned začala po švábovi sápat, že prý by se jí hodil do lektvaru. Nevim, co vařila, ale upřímně jsem doufal, že nebudu zvolen ochutnavačem. „Počkejte, nemaj ty krysy mířit jakože k východu?“ zarazil jsem se najednou a zahleděl se do chodby vpravo, kde dotyčný hlodavec před chvílí zmizel. „Za ní! Krysy přece utíkaj před nebezpečím!“ zařval jsem a vrhnul se do chodby za krysou. Lena mě mlčky následovala a tiše doufala, že mají myši dobrý instinkt.