Vzpomínka na Sophi od Oříšky
Tak jsem se, vážení čtenáři a milá Sophinko, překonala a napsala i svou vzpomínku na Tebe. Doufám, že se bude líbit a udělá Ti radost.
—-
Vzpomínám si, jakoby to bylo včera, kdy jsi poprvé vešla do síně jako 11tiletý nováček. Vykulený béžový nováček. Již tehdy jsi v sobě měla potenciál to někam dotáhnout. A taky že ano. Dostala jsi se do té nejfajnovější koleje, kterou si čarodějka může přát. (Pozn. Nic ve zlém ostatním kolejím)
Takový aktivní nováček, plná elánu a nápadů. Ten to určitě někam dotáhne. Říkávala jsem si pokaždé, když jsem tě uviděla. A jak jsem si tak říkala, taky se tak stalo. Dostavila se Ti příležitost být členem zasedačky, nosit hrdě odznaky prefekta i primuse. A dokonce vést báječně Žlutého Trimela.
Vzpomínám si na jeden takový incident v zasedačce. Paměť mi už sice neslouží tak dobře jako kdysi. Ale i tak si to vybavuji skoro stejně jasně, jako jiné. A pamatuji si to tak jasně proto, že se mi to stalo jenom dvakrát v životě, kdy jsem takto bouchla a později odmítla zasedačku navštěvovat.
Ano, ano… pamatuji si dobře, jak jsem Tě onehdy sjela za chování, opravování a tehdejší
buzeraci. Hrozně to tehdy lezlo na nervy. Byl to hrozně dlouhý příspěvek zakončen tím, že
dále odmítám pokračovat v zasedačce.
Později se to ovšem vše vysvětlilo. Omluvila jsem se ti a společně si to vyříkaly. Věděla jsem, že bys to nemyslela nijak zle, když si nám pořád říkávala, co máme a nemáme dělat. Vím, že jsi to myslela dobře. Teď už se tomu vždycky jen zasměji pokaždé, když si na tu chvíli vzpomenu. Přijde mi to vtipné a banální už.
Ale i tak si Tě nebudu pamatovat jako jednoho ze dvou lidí, které jsem opravdu, ale opravdu sjela. Od té doby se snažím držet na uzdě.
Budu si Tě pamatovat jako báječného žluťáska s ochotou pomoci ostatním. Ale nejvíc mi utkvíš v hlavě jako srdce a duše celého Žlutého Trimela.
Měj se dobře. Máme Tě rádi a budeme vždy na Tebe vzpomínat.
S láskou,
Oříška
Oříško, díky:) Hm, tak na ten incident si vůbec nepamatuju, což jsem jedině ráda. Moje vzpomínky na Mrzimor jsou jenom hezké a ty případné ošklivé jsem si z hlavy vyhodila pomocí kouzla Obliviate:)
Jinak, koho by to zajímalo, situace u nás se po malých krůčcích stává (i když jsem tomu zprvu naprosto nevěřila) trochu nadějnější, takže si z toho vezměte ponaučení: i ta nejhorší a nebezvýchodnější situace se dá zvládnout, pokud člověk nezůstane sám. Proto nikdy nezapomeňte, že přátelství je obrovská věc! Když prožíváte něco těžkého, neuzavírejte se do sebe.
Sophinko, taky to nebylo myšleno jako špatná vzpomínka, ale jako takové vtipné vzpomenutí na naše začátky. A že jak to prvně vypadalo zataženě, tak se to nakonec vyvrtalo dobře a jsem za to ráda :))
A mám obrovskou radost, že se to začíná zdát nadějnější. Přátelé jsou v životě důležití. Nikdy by člověk na nic neměl být sám. Nikdy.. I kdyby to byl jeden, dva lidi vždycky je lepší se o vše podělit a bolest, trápení, ale i radost a štěstí sdílet s přáteli. Bolest je snesitelnější a radost o to větší. Jsem fakt ráda, že se tam klube světélko :)