Vítám vás, přátelé!

Už jste slyšeli, jak to chodí, když ducha povolá vyšší instance? Taky ne? Mně nedávno někdo tvrdil, že prý to pověstné světýlko, které duchy má vést tou jedinou správnou cestou, je ve skutečnosti nebeské kasíno (určitě znáte ta mámivá světýlka a barové lucerničky), kde se všechny duše po smrti baví a užívají si. 

Ale jak je to skutečně? Nejlepší je se zeptat!

A > Tak! Jsi připravená, dušinko? :o)

G > Na tebe? Nikdy!

A > Nevadí, začneme otázkou číslo jedna:

Někde kolem mě proběhla informace, že chceš umřít. Prý jsi viděla nějaké to světlíško a ono bylo velmi lákavé a něco ti prý i slibovalo… podělíš se s námi o tento zážitek?

G > A pak že se nevyžíváš v klepech a drbech! Nevím, kdo ti to nakukal… ale je to odporná, prachsprostá a naprosto zlá… pravda :D

A > Vážně se v ničem nevyžívám! Teda… v něčem jo, ale to tu nebudeme rozebírat :o))

Tak povídej, přeháněj. Co slibují světýlka?

G > A ne – nebudu v tomhle rozhovoru spolupracovat, jsem mrtvá a můžu si dělat, co chci!

No, tak dobře… ale nekoukej na mě takhle, víš že se mi z toho dělají puchýře na… ty víš…

A > – zavře oči –

G > Anďáku, je to pozvánka na velkolepou pařbu! To jediný mě může ukecat k tomu, abych zvedla ten svůj velkej nic nevážící zadek a vydala se na cestu! Víno, muži, zpěv!

A > Počkej! Chceš mi říct, že to tajemný světýlko, co láká duše na onen svět, je vlastně láká do nějakého báru? I když… – nadechne se a spustí – Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečekáááá, do nebeskýho báru je cesta daleká… – pokývá spokojeně hlavou – Už to asi chápu :o))

G > – zacpe si uši – To JÁ už chápu, že je i horší způsob smrti, než byl ten můj! Prosím nezpívej, nebo co to děláš!

A > Jej! Pardon!

G > Ale ne, to není o světýlkách. To si pleteš s nočními mudlovskymi kluby!

A > Vážně? Ale říkalas, že ti slibovalo víno a zpěv a mužský!!

takový zcestný světýlko

G > No, vezmu to cestou přes ten klub

A > Hele, když už jsme u toho světýlka. Jakou mělo barvu?

G > Hmmf   To jsou otázky!

A > Byla to netaktní otázka?

G > Ne, byla to barva barvy hmmf :D

A > – otevře pusu, že něco řekne, pak ji zavře, pak znovu otevře a vypustí ze sebe zaražené aha –

(neveřejná část, která se nevztahuje k rozhovoru:

G > Promiň, Andy, mně tohle odpovídaní na otázky moc nejde. Navíc na blbý otázky, víš?

A > Já teď čekal, že spustíš něco o zaražených těch… tyvíšco :oDD

G > Když já zase nechci, aby se z tvých zarážených tyvíšco nakonec podělala půlka školy :D

A > To je mi u zaražených tyvíšco :oD maximálně mohu napsat, že puf uděláš ty a bude po duchu mrzimorském, ale kdo ví, jestli by náš specifický humor někdo pochopil :o))

málem jsem napsal humr :oD

G > Mňaaam! Náš humr!! :D jmenoval by se Frenk :D

A > :oD

G > A chodil bys ho venčit a já bych mu drbala krunýř :D

A > Jakože by ho vždycky nechal doma při venčení? :oD

G > Neee :D když by šel do sprchy. Ale nesměl by si pouštět moc teplou vodu :D

A > To by nesměl, nebo by z Frenka byla večeře :oD

G > Mňam!

A > Cože?

G > Teda…

A > no, ale…

G > Chudák Frenk :D

A > Jo!! Raději necháme Frenka ve sprše a vrátíme se k té barevné hudbě, cos vydávala za světýlko shůry :oD 

 Konec neveřejné části, která se vůbec nevztahovala k rozhovoru!!)

G > Ty jsi fakt jak nějakej hipík. Barevná hudba, světýlka – co bude dál? Budeš rozdávat kytky? – chechtá se mu –

A > Já? Samozřejmě! Co bych měl na tvém pohřbu rozdávat?

G > Whisky?

A > Ne! – rezolutně zavrtí hlavou a na zdůraznění svých slov poklepe na stůl pěstí – Zakázalas mi zpívat! – spustí – Tak kopni do tý bedny, ať panstvo nečekáááá… tam je celá bedna whisky, víš?

G > Aaaaaa :D zabíjíš mě!

A > Kdybys nepovídala! To už nejde!

G > No dobře… světýlko. Proč si vy živý představujete, že smrt je cesta tunelem za světlem?

A > Já ti nevím… to asi přišel nějakej takovej onen, řekl první, co ho napadlo, možná viděl vlak, kdo ví, a ono se to ujalo… Takže žádný světýlko?

G > Ale prd světýlko! Když někdo umře, dostane lístek na cestu nahoru. Někdo jede PPL, někdo má soukromej taxík, taky Geis a DPD tam nahoře má pobočku, a někdo holt vychytá Českou poštu a pak tu zkejsne!

 No, a já jsem ten malej umolousanej balíček, co zůstal viset v depu, protože ho nikdo nechce nebo ho ztratil!

A > Ale zdá se, že nebeskej pošťák našel tvůj podací lístek…

G > Jo, máš pravdu! Přišla mi duchomeska, že už je čas na doručení do rukou adresáta. Ono taky co bych tu dělala? Vy živý na mě kašlete. Tuhle jsem měla jubileum úmrtí a žádný kondolence mi nepřišly! Jsem pro vás všechny mrtvá! :(

A > Náhodou, já ti chtěl poslat věneček!

G > Jo já vím se stuhou „Chtěl jsem vzpomínat, ale zapomněl jsem – sorry jako!“ Je tohle nějakej život?

A > … a rakvičku. Jakej život?

G >To byla metafora, sakra! Ale co. Jsem tu dlouho a už začínám zavánět, je na čase to jít zasmrádat zase jinam!

A > – decentně zadusí smích v dlani a zvedne k ní oči – A kdy že ti dali termín odeslání nebo doručení nebo… jak to vlastně bude?

G > Co jak bude?

A > Jak to celý proběhne? Neříkej, že někdo přijde, zabalí tě do balíčku, olepí izolepou a šupajdi si pěkně hore!

G > Já nevím, nikdy jsem duševně neumírala. Ale počítám, že se to bude hodně blížit hodinám ekonomiky na mudlovské škole. Bude to dlouhý, bolestivý, nebudu vědět, co se děje a nakonec prostě usnu!

A > Počkej, počkej, dušinko… bolestivý! To se mi nelíbí. Tebe to bude bolet? Nechceš si to ještě rozmyslet? Přeci jen… hradní duch není až tak těžké zaměstnání.

G > Myslíš, že to bude míň bolestivý, než každý ráno koukat, jak se všichni cpete snídani?!

Jak, že to není těžký! Neupadl jsi cestou z kolejky na hlavu? Být duchem je sakra těžký!

A > – ohmatá si hlavu – Věřím ti to, nakonec, nic jiného mi nezbývá. Duch jsi ty!

G > A nemáš zájem? Ten flek bude volný. A slyšela jsem, že to je prima práce a není to těžký – zašklebí se –

A > Nene, díky, zase tak vzletnou povahu nemám. Moje duše by byla… nooo, málo oduševnělá, víš? :o))

G > Asi tě neukecám, vid?

A > Na duchařinu? Ne. Zkus něco jiného.

G > Profesuru?

A > Merline, neděs mě!

G > Je Halloween! Pojďme se převlíknout za profesory a děsit lidi :D

A > Tak mě děs méně děsivě. Třeba upírama… i když to taky ne. Tak třeba dýňovou polívkou.

G > Na tý by byla děsivá jediná věc – kdybys ji vařil ty.

A > Pak by na ní nebylo děsivé vůbec nic, protože bych ji nevařil.

G > Teď jsi mě dostal a nevím co odpovědět. :D

A > aaa… dušince došla slova! jsem hustej!! :oD

G > Jako dýňová polívka. Jo hustej a ne hnusnej…

 Jsem nerozuměla :D

A > Ehm…

G > No co, jsem mrtvá, mám právo na to být hluchá! Máš tam další dotazy? :D

A > – prohrabe hromadu papírů a mračí se na Grapi, protože mu do nich fouká a odfukuje – Jak asi mám najít další otázku, když mi to takhle komplikuješ? Ale jednu bych měl! Budeš chtít mít nějaký pomník nebo vlastní obraz hýbací?

G > Juu hýbací obraz!!! Ten chci! Nebo kartu na čokožábě, abych mohla kazit chuť k jídlu všem těm šprtům, co jí vyhrají v úkolech, ale hlavně nechci sochu, jsem rozhádaná s místními holuby a znáš přece holuby a jejich vztah k sochám!

A > Dobře, sochu škrtám – něco si škrtne – takže čokožábu a obraz na ochozu. Dobrá, předám tvé přání příslušnému panu řediteli Hogwarts, a protože je jen jeden, nebudu muset moc hledat.

G > Díky. Nadosmrti ti to nezapomenu.

A > Och… toho si cením! A poslední otázku… no, možná ne úplně, ale uvidíme. Co bys poradila svému případnému nástupci. Aby třeba nejedl česnek nebo netančil na hradbách mazurku?

G > Poradila bych mu, ať nosí brýle. Kolem klíčových dírek na pánských umývárnách to dost fouká. Ale hlavně mu přeju pevný nervy a odolnost vůči nudě.

(To s tou nudou škrtni. Ať je neodradíme, potřebujeme sehnat ducha :D)

 Ale česnek a mazurku doporučuju, nejraději obojí najednou, pak je smrt jistá.

 Když to se těžko radí, Anďáku :D Teď už to mají duchové na pohodu.

A > Nevadí, důležité je jim poradit, jak hezky umřít.

G > Dobře, moje rada zní: umřete hezky, bude se vás na to zbytek hradu po vaší smrti pořád ptát!

A > No, vidíš, to je rada!

G > Ne, fakt je důležitý vybrat si správnou smrt. Když umřeš jako kretén, musíš si pak každý rok vymyslet jiný důstojnější alternativy. :D

A > Například?

G >Třeba, že jsi umřel v perníkový chaloupce, při záchraně Jeníčka a Mařenky. A všechny ty další kraviny, který každý rok vypravím prvákům, když se mě zeptají, jak jsem umřela!

***

A tady to vidíte, milánkové. Ono být duchem není vůbec snadné. Nejen že vás může kdykoliv odfouknout průvan nebo ventilátor, ale ještě se ani nenajíte a když si na vás v té vrchní zásilkové službě konečně vzpomenou, ještě prožijete při odchodu hodinu ekonomiky!

Já každopádně děkuji z celé své duše naší téměřseloučící Grapišce a přeju jí, aby ten odchod byl co možná nejméně bolestivý. I když… známe českou poštu, že?

Pro Trimeles

Andy a Grapi