Už je to tady! Přijel Koloděj a s ním i jeho obří pouť! No, a teď trošku reality… Už? Opravdu UŽ? Má zpoždění, jak snad nikdy jindy! Žlutý Trimeles však nelenil a vypátral pro vás důvody tohoto zpoždění!

„Héj! Co tam slídíš?“ uvítali velice mile mou návštěvu. Škoda jen, že původně měla být tajná a měla jsem namířeno za samotným Kolodějem, který se merlin-ví-proč neustále schovává a nechává vedení pouti na svých podřízených. Tito obříci jsou stále ale příliš malí na to, aby přehlédli takového trpaslíka, jako jsem já, co se jim pouze plete pod nohama. Škoda.

Otázka, proč letos přijeli tak pozdě, působila jistěji než roubík. Všichni dotázaní rychle umlkali a snažili se mne poslat za osobou sedící nedaleko za stanem. Vždycky tam bylo prázdno. A než jsem se snažila rozhlédnout, opět mě někdo velice vlídně vyhnal ke střelnici. Podezření, že se letos stalo něco děsivého, tak jen sílilo, protože i když má paměť je spíše trubka než cedník, nevybavuju si takovou nejistotu až nevraživost na Kolodějově pouti.

Když už se 200 žetonů zdálo málo k proniknutí hradbou mlčenlivosti tlustou jako obří kůže, stal se asi zázrak. V předvečer vyšel mezi ostatní sám Koloděj! No, ostatní… Zbyla jsem tam já a jakýsi nováček, který při pohledu na něj utekl. Asi i chápu, proč. Tak děsivého a zároveň unaveného jsem Koloděje ještě neviděla! A popravdě, rozumím tomu. Vždyť posuďte sami, čemu všemu museli čelit:

Koloděj: „To víš… Tato cesta byla těžká. Nejprve se zdálo, že všechny kouzlotřešně na višňovo-třešňový opojný nápoj sežerou špačci. Ty potvory se naučily odolávat našim kouzlům a rok co rok se nám do nich pouští víc a víc. Takže si dejte, dokud ještě jsou, příští rok už to bude asi vzácné zboží.

No a pak nastala ta vedra… Kolodějovy koule se nám roztékaly po kouzlachlaďácích, o zmrzlinách nemluvě, palačinky pochodovaly za vozem a odmítali dosmažení, prý už jsou usmažené až moc. Slizu v kotlících neustále ubývalo a ztrácel na kvalitě. Navíc jsme je čas od času nechtěně postavili na oheň místo našich vařících kotlíků. To pak sliz vyskakoval a řval na celé okolí, že už tak je málo slizovatý a že má právo na důstojné zacházení. Růžový zajíci nám kradli hůlku a zkoušeli se přemístit zpět do Himaláje. Prý radši budou trpět ten neskutečný chlad než se vařit zaživa. Zmatený hopsík už byl tak zmatený, že nevěděl, kde je nahoře a dole, a fučák s větrnou čelenkou začali z nedostatku pohybu značně přibírat na váze. Frkačka a opraška si zkoušely vyrobit přístěnek z pavučin, dokud se u nich neprojevila těžká arachnofobie. Pak své konání vzdaly. Srdce z pouti se začalo podobat kamenu a záškolácké zákusky začínaly mít poněkud jiné účinky… Snad se nám jich podařilo zbavit, jinak budete mít ošetřovnu plnou.

To všechno se ale nějak dalo přežít. Tragédie nastala, když nám přestaly růst květiny. Bez těch se přece žádnou pouť neobejde!“

Sylvia: „Počkejte, ale ty jsou přece papírové, ne?“

Koloděj: „Ale houby papírové! To je jen zdání! I papírové květiny musí nejdřív vyrůst a v těchto vedrech ne a ne být větší a rozkvést! Nakonec jim ale barevné balónky domluvily, doteď nevíme, jak přesně… Asi to bylo tím přefouknutím…“ krčí rameny. „Ale co, jsme tady a to je hlavní! Dnes už zavíráme, ale zítra si zase přijďte užít pouť! Vždyť jsme tu jen jednou za rok!“

Tímto náš rozhovor skončil a s tím i mé pátrání. Snad už nyní máte představu, jaké trable musel pak Koloděj přestát, aby se k nám letos vůbec dopravil. Tak vzhůru na pouť!

Pro ŽT, 
Sylvia Rawison