„Zíííív, to jsem ospalá. Vůbec se mi nechce vstávat. Ještě si chvíli zdřímnu…“
„To už je sluníčko tak vysoko, půjdu se trochu projít a nasnídat se.“
Tak pidipidka jde. Vyšlapuje si lesem malinkými drobounkými krůčky. Slyší ťukání datla, bzučení včel a šumění větru v korunách stromů. Pidipidka vidí bohužel černobíle, takže nemůže poznat krásu barevného kačera, který právě pluje uprostřed rybníka se svou kachničkou.
Přijde k rybníku a rozhlíží se, jestli neuvidí nějakou malou plochu vody, ze které by se mohla napít a osvěžit.
Pokračovat ve čtení