Záblesky z Letňáku 21: Střelci a odrážeči Záblesky z Letňáku 21: Zachraň se, kdo nemůžeš Žlutý koutek Petromily – Červen Elfové a šmelfové Deskohráčův stolek: Draftosaurus V čem trénují žlutí? Kouzelné HOG Velikonoce Žlutý koutek Petromily – DUBEN Vzpomínáme na Velikonoce Švihnout a mávnout Deskohráčův stolek: Arboretum Dubnová usměvavá výzva Rok ve fialové Zápisky Tlustého Mnicha Velikonoční vybarvování Famfrpálová profiliga bude. Ale… Nejlepší jezevčí „kolejňáky“ Žlutý koutek Petromily – Březen Helen Miltonová: Oddělala jsem dvě šéfredaktorky! Vyhlášení soutěže ke Dni Mazlíčků Závěrečný kolejní večírek Žluté duše ve fialovém hábitu – Marylin Cuthbert Žlutý koutek Petromily – únor Zimní nováčkovská záchranná mise SELINA GARCIA: Budu tu strašit tak dlouho, dokud nezískáme Famfrpálový pohár!  Soutěž ke Dni mazlíčků! Vzpomínáme na Letňáček…. Tři soudky radí 9 THEODOR MUDD – Co dává v noci pod postel svým svěřencům? Nováčkovská tipovačka aneb co si představuji pod…. TST – 8. úkol Halloweenský večírek TST – 7. úkol TST – 6. úkol Halloweenská výprava za bezhlavým jezdcem TST – 5. úkol TST – 4. úkol TST – 3. úkol TST – 2.úkol TST – 1. úkol Netradiční rozhovor s profesory TNT je zpět a přináší sebou Bratříčka Není jezevec jako jezevec Korunami stromů a ještě dál aneb nováčkovská výprava do lesa je za námi Chvilka s jezevčími nováčky Cesta žlutých jednorožců Stezka prdících obrů Letní seminář počtvrté: Písmena, číslice, čáry a máry Letní seminář potřetí: Kouknu a vidím Letní seminář podruhé: Obětujte mi kus… Letní seminář poprvé: Hopity hop Jak jsem poprvé zakotvila na ošetřovně Večírek na závěr roku S kapesníčkem v ruce aneb budete nám chybět… Má první kolejní výprava aneb jak se pojídají škrny Tučňákoland Básnička věnována Mrzimorské koleji k Mezinárodnímu dni skřítků Rozhovor se studentkami B4 – 2.díl Holky, držíme vám palce! Rozhovor se studentkami bojujícími v B4 Do západu slunce na křídlech Gryfů Mrazivá výprava ze teplem Připomeňte si s námi Albu Jacquelin Velikonoční pondělí na hradě Mrzimorští nováčci a famfrpál Patricia, Klotylda, Susan a Cassiopea : Čtyři mrzimorské bojovnice Filmový večírek Mrzimorský rituál pro nováčky Tři soudky radí 8 Bomba na hradě! Přišla osobnost, kterou nikdo nečekal!! Představujeme nováčky Nástrahy soubojového klubu Na tom není nic vtipného! V. Závěrečný večírek šíleného roku Na tom není nic vtipného! IV. Jaká byla cesta za pohárem? Na tom není nic vtipného! III. Selina Garcia o postu kapitánky: Nebyla jsem si jistá, zda se na tu funkci vůbec hodím Záchranná jezevčí mise Z deníku adoptovaného jezevce …. II. část Zima 2020 : Pohľad z druhého miesta Rekord sezony: Trénink, který trval tři hodiny! Cirque du magique – očami návštevníkov Vianočná výprava do lesa Móda Ohnivého dne Výprava očima nováčků: Na bobří hráz a ještě dál Tři soudky radí 7 Jezevci na tripu… do lesa Krátké příběhy 1 Na tom není nic vtipného! II. Já a můj život 3: První kouzelný rok Konec prázdnin aneb Pojďte si s námi trsnout Z deníku adoptovaného jezevce… Fotografické letní klání – 2. kolo 10 let Harry Potter muzikálu Tři soudky radí 6 Po stopách dinosaurů – Vendesousa Asio Otusová Na tom není nic vtipného! TNT: Výsledky TNT: 10. úkol – Křížovka

Bubu zemřel před třemisty lety při autonehodě. Jeho rodiče byli už nějaký ten rok mrtví, když jejich synáček vstoupil do světa duchů. Bubu si ani nedokázal představit, že z jeho smrti budou mít takovou radost. Jeho otec ho vzal v den jeho smrti kolem ramen a řekl: „Synu, jsem na tebe hrdý. Ani nevíš, jakou popularitu tu slaví duchové, kteří zemřeli při autonehodě. Doufám, že tě to pořádně bolelo?“ 
„Ano tati, bylo to strašné,“ řekl tenkrát Bubu, i když si vůbec nevybavoval, že by cítil nějakou bolest.

Dlouho si Bubu nemohl zvyknout na svůj nový posmrtný život v útulném statku. Ovšem potom našel výhodu, že když je po smrti, tak už mu vlastně jeho mamka nemůže vyhrožovat, že ho zabije, když si po sobě nebude uklízet. Z hlášek: „Ty mě jednou přivedeš do hrobu!“ už si také nic nedělal. Být mrtvý byla vlastně docela zábava. Jediné, na co si každý duch musel dávat pozor, byl hovězí vývar. Ten jediný je mohl vyrvat ze světa živých a poslat do síní mrtvých, odkud už se nelze vrátit zpět, takže nikdo neví, jak to tam vypadá.

To bylo takhle Bubovi 10 let (počítáno od smrti, duchové totiž lidský věk neuznávají), když hospodyně, která bydlela na stejném statku, uvařila hovězí polévku. Bubu měl za živa strašně tuto polévku rád, a tak chtěl ochutnat. Naštěstí, že ho maminka včas zarazila. Měl potom týden zaracha, ale Bubu se naučil procházet zdí, takže tajně vyplouval ven a maminka se to nedověděla.

Když chcete ducha postrašit, tak mu tedy dejte vývar. Duchové tedy často prohlašují u soudu: „Odsuzujeme tě na vývar!“. Jednou Bubova babička měla problém udržet si svou kouřovou postavu (celá se chudinka rozplývala) a prohlásila, že je na vývar. Nejhorší nadávka, jakou jste mohli duchovi říct, bylo: „Vyvař se!“

No jo, Bubu se toho měl ještě mnoho co učit. Chodil do školy, která se nacházela v troskách starého mlýna (kdysi chodili děti do kostela, ale farář je vyhodil, když se učili strašit lidi a v kůlně na nářadí také dlouho nevydrželi poté, co parta duchů poslala nechtěně sekeru na sedláka, který se snažil ze všech sil, aby ho sekera minula).

Bubu neměl moc přátel, takže byl rád, když nastaly prázdniny a mohl se chodit koupat do staré žumpy (duchové vodu totiž necítí, vodou se myjí jen proto, aby nepáchli a byli čistí). Jenomže žumpu někdo vypustil, takže měl Bubu po koupání. 
„To budou tedy prázdniny!“ povzdechl si a kopnul do kamene, který ležel opodál. Bubu ovšem ještě neuměl zvedat těžké věci, takže mu noha kamenem pouze proletěla. Potom vztekle odplul domů.
K večeři ten den měli výborné borůvkové knedlíky, které Bubu tak rád. Ten den ale mu nic nechutnalo. Vůbec se mu nechtělo jíst, ani plachtit, a dokonce opovrhl i strašením sousedovic tchýně. Bubův otec se na to jen nevěřícně díval a kroutil hlavou. 
„Bubu, není ti nic? Jsi celý takový temně kouřový. Svěř se mi. Já si to vezmu do hrobu.“ 
„Ale nic tati. To je dobrý.“
„Ach můj ty bože,“ ozvala se Bubova matka Elizabeth, „že ty jsi někde vypil vývar! Můj synu, ach…“
„Ale ne mami, žádnej vývar jsem neměl. To já jen, že celé prázdniny se budu nudit. Nikdo z mých přátel tady není, vypustili žumpu…“
„Cože?! Vypustili žumpu?!“ vykřikla Bubova mladší sestra Agáta, kterou po její smrti adoptovali.
„Jo, a já budu celé prázdniny sám na statku. Ach jo.“ 
„No synu, na statku už dlouho nebudeme,“ povídá znenadání Bubův otec Eduard. „Naše hospodyně na nás podala stížnost, že prý jí plašíme slepice a příbuzné. Chtějí, abychom se do týdne vystěhovali. Teď už se pouze zařizuje naše dědictví.“ 
„Jaké dědictví? Kam to jako půjdem? Budeme žít na ulici jako bezdomovci? Budeme zpívat a žebrat?“
„Ale Bubu,“ kárá ho Elizabeth, „my přece nebudeme žebrat. Otec zdědil po svém strýci starý hrad: Je to odsud daleko, já vím, ale určitě si najdeš přátelé i tam.“ A při těchto slovech se jí nadmula pýchou hruď.

Bubu o tom vážně pochyboval. Už dlouho se s ním nikdo nebavil. Vlastně od jeho smrti neměl žádného kamaráda. Nejspíš mu záviděli, že zemřel při autonehodě. Ano, to bylo ono. Bubovi bylo vlastně jedno, jestli bude žít tady, nebo někde na nějakém hradě. Tak či tak nebude mít nejspíš žádné kamarády, takže je jedno, kde se bude přes prázdniny nudit. I když takový hrad… To by mohlo být něco super. Hned první den začne objevovat nové místnosti. To bude zábava!

Agáta znenadání začala dělat že se dusí a vykřikovala, že umírá. Bubu neměl na její legrace čas, někdy si přál, aby ji mohl zabít. Ale jak zabijete mrtvolu? Proto rychle odplul do vedlejší místnosti a pustil si rádio (nemohl používat sluchátka, protože je nikdy neudržel na uších. Pokaždé mu projely hlavou a zarazily se až někde u nohou).
Ještě ten den přišel Bubův otec ze soudního řízení. 
„Máme se do zítřka odstěhovat, jinak na nás pošlou vývar. Snažil jsme se jim vysvětlit, že potřebujeme trochu víc času, ale oni se na mě rozkřičeli, že jsme už měli být dávno pryč.“
„Ale Eduarde, přece na tebe nekřičeli. Jsi přece mezi duchy prototyp. Co jsi jim na to pověděl? Určitě jsi jim ukázal, že i po smrti se zachovává zdvořilost.“
„Proplul jsem soudci hlavou a pořádně mu rozházel dokumenty.“
Elizabeth se nepatrně zamračila a otočila se raději k plotně.
„Asi bys měl říct svým dětem, ať si sbalí věci a připraví se k odchodu. Jestli chceme být zítra na hradě, měli bychom po večeři vyrazit.“
Eduard tedy odešel za Bubou. 
Ťuk, ťuk.
„Dále!“ ozval se Bubu a vzápětí jeho otec proplul dveřmi.
„Synu, já vím, že to pro tebe bude hrozné… ZATRACENĚ ZTIŠ TU MUZIKU!“ Bubu totiž právě poslouchal svou oblíbenou rokovou kapelu. Teď neochotně proplul místností ke svému značkovému magneťáku a vypnul zvuk.

„To, je lepší… Jak jsem tedy říkal, prohrál jsem řízení a do zítřka se máme vystěhovat. Maminka a já si myslíme, že bychom měli odejít hned po večeři, abychom byli zítra ráno v našem novém domě… chci říct hradě. Sbal si ty nejdůležitější věci a pospěš si. Zachvilku už bude večeře.“
Po odchodu Eduarda se Bubu znovu vztekle natáhl na postel, ale byl tak rozrušený, že propadl na podlahu. Rychle se tedy narovnal a šel si zabalit nejpotřebnější věci: bejsbolku, rukavici na bejsbol a bejsbolový míček, kartičky s bejsbolovými hráči a dokonce i povlaky se znakem svého oblíbeného bejsbolového týmu. Poté zabalil všechna cédéčka a podařilo se mu narvat do jedné z tašek i svůj super magneťák. Zbytek věcí, které chtěl vzít s sebou narval do vaku, ve kterém jeho oblíbený bejsbolista nosil své potřebné věci na trénink. Poté se odebral do kuchyně za hlasem své matky, který se rozlehl celým statkem.

„Není to skvělé, že odjíždíme bydlet do hradu?“ nechala se u večeře slyšet Agáta. „Babička alespoň bude mít k nám kratší cestu?“
Bubu zasténal. Měl svou babičku velmi rád, ale ona měla zvláštní dar vyvolávat průšvihy. Při jedné zvláště dlouhé návštěvě nechtěně spadla do vývaru a už už se málem napila, kdyby Eduard nezasáhl. Jindy zase tak strašně vystrašila místní slepice, že chudinky porodily svá vajíčka o několik dní dříve a všechna kuřata potom z toho měla hnidy.

„Budeme muset okamžitě vyrazit,“ povídá Elizabeth, „už nemáme moc času do půlnoci. Ještě by jsme mohli narazit na půlnoční rarachy.“
„Jé mami, jak vypadají půlnoční rarachové?“ vykřikla Agáta.
„Raraši, zlatíčko. Prostě si dávej pozor, abys na nějakého nenarazila. A teď už do práce. Eduarde, vzal jsi naše doklady? Výborně! Agáto, tvoje taška leží na prahu? Skvěle! Bubu máš všechno?“
„Hmm!“
„Tak tedy jdeme. Musíme stihnout vlak.“
V tom se Agáta zatvářila úplně vyděšeně. „Ale mami, já přece prolétnu stěnou, až se ten vlak rozjede.“
“Neboj se zlatíčko, tatínek tě bude držet.“
„A co Bubu?“
„Ten už se naučil zhmotňovat, že Bubu?“
Bubu přikývl, ale v tom měl pocit, že se mu sevřely vnitřnosti v žaludku. On vlastně ale žádné neměl a žaludek taky ne. Nenaučil se zhmotňovat! No co, tak se přitulí k matce a bude dělat, že usnul. Ona už ho neodstrčí.

O hodinu později ve vlaku už opravdu Bubu držel svou matku jako klíště a přemýšlel, co by se stalo, kdyby se nechtěně pustil nebo ho srazil vítr. Potom usnul a probudil se až na konečné pod vlakem. Nejspíš se opravdu matky pustil, ale naštěstí se chytil do výru pod koly a celou dobu se v něm točil. Má to ale štěstí. A dokonce se ani nepoblinká!
„Bubu, kde jsi byl?!“ ptá se starostlivě Elizabeth a běží mu vstříc s Agátou, která se své matky křečovitě drží a vlaje za ní.
„Byl jsem si prohlédnout koleje,“ zalhal Bubu. 
„Tak jsme doma,“ prohlásil Eduard.

Gilnien Fólear

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*