Pro většinu z nás je hudba součástí našeho života. Bez ní si náš svět vůbec nedovedu představit. Každý má svůj oblíbený styl, ale občas se najde někdo, kdo svými písněmi promluví k srdci snad každého z nás. A jednoho takového člověka bych vám chtěla dneska připomenout…
Sedím v hučícím kotli, všude kolem se usazují poslední příchozí a oči všech se v očekávání upírají na jeviště, které zatím tone v temnotě. S prvními tóny pódium zalije modravý přísvit, z tisíců hrdel vyrazí nadšený pokřik a tisíce rukou se zvedají v uvítacím gestu.

Do kuželu světla vstoupí nenápadný muž v tmavošedých kalhotách a pohodlné mikině, usedá za ohromnou bicí soupravu a všechny nás dostane svou úvodní rytmickou kreací. Po chvíli se k němu přidává další a ještě jeden a tak na konci toho strhujícího vstupu sálem bouří trojice bubeníků, kteří patří mezi nejlepší na světě.

Svůj poslední koncert začíná Phil Colins.

To vše a ještě mnohem víc se událo včera po osmé hodině večer v beznadějně vyprodané pražské Sazka Areně. Atmosféra byla výborná, ale určitě nejen já jsem měla smutný pocit z toho, že je to naposled. Sám Phil Colins to uvedl českými slovy:
„Toto je poslední koncert mého posledního turné. Je to pro mne velmi významné.“ Informace o tom, že Phil Colins končí svou koncertní kariéru se sice již objevily, ale teď je to tedy opravdu potvrzeno přímo od zdroje. To ovšem neznamená, že o něm už nikdy neuslyšíme, na to můžete vzít jed.
Něco málo o včerejším vystoupení: slyšeli jsme spoustu důvěrně známých melodií (Don´t Lose My Number, In The Air Tonight, Another Day In Paradise, Dance Into The Light a moje oblíbená Invisible Touch, kterou původně nazpíval ještě s Genesis). Kromě základní sestavy kapely zde byli čtyři trumpetisti, sbor

isti a dva černí sóloví zpěváci (kteří mimochodem zpívali skvěle). Jedním z krásných okamžiků byla chvíle, kdy společně se svým sborem (u většiny jeho členů bylo na první pohled jasné, že to nejsou běloši) stanul na okraji pódia, řekl „They are my friends and next song is for you.“ a společně zazpívali. 
Asi nejdojemnější chvíle přišla, když nám řekl tu zprávu o posledním koncertě a pak na pozadí hvězdného nebe zazpíval „One More Night“. 
Nakonec po téměř dvouhodinovém maratonu, kdy nesestoupil z pódia, se rozloučil nejen s námi, ale i se všemi svými kolegy: každému něco milého řekl a přátelsky ho objal, v pozadí přitom zněla melodie „Take Me Home“. Když všichni postupně opustili jeviště, otočil se naposled k nám, zasalutoval a jednoduše mizel. Na velkých obrazovkách, které stály po stranách jeviště, zůstal jeho salutující obraz a vyprovázel nás při odchodu. Bylo to symbolické a ohromně působivé. 
Musím říct, že se mi to celé moc líbilo. Phil Colins je člověk, který k nám umí promluvit a sdělit nám svoje myšlenky. Jediné, co mě mrzelo, že to nejde obráceně. Že nemůžu prostě zaklepat na dveře jeho šatny, slušně pozdravit a říct: „You are a big man. My hard is singing when i can listen to your voice. Thank You, Phil Colins…“

Stellar from Rivendell