Jak se v Mrzimoru nosí žlutá? Vánoční dekorace DIY – 1.díl Copak by jen kluběnky nosily? Jak se v Mrzimoru nosí Halloween? Halloween zaneprázdněné čarodějnice Famfrpálové tréninky v plném proudu 13 otázek pro seriálové fanatiky Magie kaštanů Zhodnocení Mrziaukce Zima 2022 Hog v kocke – 10. část – Tahali jste? Žluté duše ve fialovém hábitu – Tadäus Trottertickler 13 otázek pro filmové fajnšmekry Kytice- vyhodnocení a shrnutí Co se to kolem, ve světě mudlů, děje? Emoji na Hradě IV. Kytice- úkol osmý 13 otázek pro (ne)knihomoly Emoji na hradě III. Kytice- úkol sedmý Pohádka od Soptíka: O děsivém drakovi Emoji na hradě II. Kytice- úkol šestý Celohradní dražba 2022 Emoji na hradě Kytice- úkol pátý Tery Poe, Ben Gobha: „Trénink je společenská událost.“ Kytice- úkol čtvrtý Hog v kocke – 9. část – Ještěže jsou prázdniny Kytice- úkol třetí Jak si stojí jezevci na poli hradní novinařiny? Kytice- úkol druhý Hog v kocke – 8. část – Máme rádi famfrpál Jezevci a soutěže Kytice- úkol první Udílení novinářských cen – Šťastný galeon a Sázky Kytice – prázdninové soutěžení Hog v kocke – 7. část – Žlutý humor S jezevci o patronaci Susanino překladové okénko, díl 1. Cassiopea Zmklká: „Sklenici mám vždy napůl plnou!“ Deskohráčův stolek: Tajuplné Říše Cassiopea Zmlklá a návrhařina Lososi na hradě Jak se (ne)ztratit v rybím těle Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter: Boj o Bradavice Závěrečná slavnost – modní policie Záblesky z Letňáku 21: Střelci a odrážeči Záblesky z Letňáku 21: Zachraň se, kdo nemůžeš Žlutý koutek Petromily – Červen Elfové a šmelfové Deskohráčův stolek: Draftosaurus V čem trénují žlutí? Kouzelné HOG Velikonoce Žlutý koutek Petromily – DUBEN Vzpomínáme na Velikonoce Švihnout a mávnout Deskohráčův stolek: Arboretum Dubnová usměvavá výzva Rok ve fialové Zápisky Tlustého Mnicha Velikonoční vybarvování Famfrpálová profiliga bude. Ale… Nejlepší jezevčí „kolejňáky“ Žlutý koutek Petromily – Březen Helen Miltonová: Oddělala jsem dvě šéfredaktorky! Vyhlášení soutěže ke Dni Mazlíčků Závěrečný kolejní večírek Žluté duše ve fialovém hábitu – Marylin Cuthbert Žlutý koutek Petromily – únor Zimní nováčkovská záchranná mise SELINA GARCIA: Budu tu strašit tak dlouho, dokud nezískáme Famfrpálový pohár!  Soutěž ke Dni mazlíčků! Vzpomínáme na Letňáček…. Tři soudky radí 9 THEODOR MUDD – Co dává v noci pod postel svým svěřencům? Nováčkovská tipovačka aneb co si představuji pod…. TST – 8. úkol Halloweenský večírek TST – 7. úkol TST – 6. úkol Halloweenská výprava za bezhlavým jezdcem TST – 5. úkol TST – 4. úkol TST – 3. úkol TST – 2.úkol TST – 1. úkol Netradiční rozhovor s profesory TNT je zpět a přináší sebou Bratříčka Není jezevec jako jezevec Korunami stromů a ještě dál aneb nováčkovská výprava do lesa je za námi Chvilka s jezevčími nováčky Cesta žlutých jednorožců Stezka prdících obrů Letní seminář počtvrté: Písmena, číslice, čáry a máry Letní seminář potřetí: Kouknu a vidím Letní seminář podruhé: Obětujte mi kus… Letní seminář poprvé: Hopity hop Jak jsem poprvé zakotvila na ošetřovně Večírek na závěr roku S kapesníčkem v ruce aneb budete nám chybět…

Bylo krásné léto a naše hlavní hrdinka příběhu, Sara, trávila prázdniny u své tety. Ta žila již dlouho sama, přesněji řečeno deset let, od té doby, co jí zemřel manžel. Měla velký dům na okraji města, poněkud klidné místo. Sara k ní ale nejezdila ráda. Rozlehlé, temné chodby ji děsily a její pokoj, který byl třikrát větší než ten, kde spává obvykle, se jí prostě zdál příliš prostorný. Měla ráda společnost svých sester, které ho s ní sdílely. Ani jedna však k tetičce nejela; jedna byla nemocná a druhá odjela na tábor. Sara by nejraději jela také, a to i za předpokladu, že by jí zase všichni dělali naschvály.

Kola taxíku zachřupaly na příjezdové cestě a Sara důstojně vylezla. Řidič za ní rychle poslal její zavazadla; také už asi chtěl mít tuto cestu za sebou. Sara pomalu zvedla kufr a příruční tašku a šourala se ke vstupním dveřím. Nestačila ani zazvonit, když už jí otevírala komorná. Beze slov od ní vzala kufr a uvedla jí do přijímacího pokoje. Její teta seděla nad knihou. Když přišla Sara, unaveně vzhlédla.

„Á, Saro, vítej. Jaká byla cesta?“ Nenechala ji ani domluvit a hned pokračovala. „Jistě jsi unavená. Jdi a odpočiň si trochu. Večer přijde návštěva, tak se hezky k večeři oblékni.“

Sklopila oči ke knize a dál už si Sary nevšímala. Sara byla na její chování zvyklá a jen uvítala, když nemusela být dlouho v jedné místnosti s ní. Odběhla proto do svého pokoje, který se nacházel až úplně v posledním patře. Dlouhé schody ji zmohly a ještě zadýchaná si sedla na ustlanou postel. Komorná jí zatím kufr přinesla a na stolek postavila džbán s vodou a sklenici. Je to zvláštní zvyk, pomyslela si.

Když se Sara převlékla do večerních šatů, připadala si poněkud zvláštně. Ne, že by jí šaty neslušely, ba naopak. Ale prostě do tohoto domu a prostředí se vůbec nehodily a působily poněkud… zašle. Sara si smutně sedla na kraj postele a vyklonila se z okna. Věděla, že zítra ráno tímto velikým oknem vniknou do místnosti sluneční paprsky. Měla ráda když ji sluníčko budilo. V tom uslyšela hroznou ránu a na příjezdové cestě se objevil podivný pán. Měl dlouhý plášť, který si ale svlékl a ještě než se vydal ke dveřím, schoval si ho kamsi… kam vlastně?

Zvonek zařinčel a v hale bylo slyšet hlas komorné, jež vítala návštěvníka. Sara brala schody po dvou a snažila se nenadělat moc hluku. Věděla, že její teta má ráda klid. Než se však dostala dolů, podivný pán už byl s tetou v přijímacím sále. Sara se nechala uvést a vstoupila.

„Tak tady ji máme,“ povídá návštěvník,“ ty jsi jistě Sara, že?“

„Ano, to jsem. Těší mě.“ Sara si ho prohlédla od hlavy až k patě a vůbec se jí nezamlouval. Vypadalo to, jako by se vůbec neuměl oblékat. Pod oblekem měl místo košile tričko s podivným potiskem, jež hlásalo: „Rychlé šípy“. Sara přemýšlela, co jsou ty rychlé šípy zač.

„Tak Saro, nestůj tady takhle,“ napomenula jí teta. „Tady pan Dowson se na tebe přišel podívat.“

Sara přisedla na pohovku a mírně pohupovala nohou. Komorná jí do ruky vrazila minerálku. Sara opravdu neměla žízeň, ale ze slušnosti se napila.

„Večeře!“ zaznělo z jídelny.

„Výborně,“ poznamenala teta. „Smím vás pozvat na apetit?“

Večeře proběhla vcelku v klidu. Teta a pan Dowson si povídali o místních lidech. Sara se snažila zahlédnout, kam si zastrčil ten plášť, ve kterém ho viděla přicházet. Ani se nenadála a už oba její společníci šli zpět do přijímacího salonu na skleničku něčeho ostřejšího. Sara se chtěla odebrat do svého pokoje, ale teta na ní ještě zavolala:

„Nikam se netoulej. Pan Dowson by si chtěl s tebou potom ještě promluvit. Teď nás nech ale chvíli o samotě.“ Potom se za nimi zaklaply dveře. Sara chtěla odejít do obývacího salónku, aby si tam nachvilku sedla. Na televizi se tam koukat nemohla, neboť teta neměla žádné spotřebiče (v kuchyni nikdy nebyla). Ovšem její zvědavost ji přemohla. Všimla si, že se dveře nedovřely. Porozhlédla se, zda-li je v místnosti sama, a poté zamířila ke dveřím. Trošku je pootevřela a nastražila uši. Její teta zrovna mluvila:

„No víte, ona nikdy neprojevila nějaký talent. Její rodiče byli mudlové.“

„Ano, ano, to jsem slyšel,“ promluvil Dowson, „ovšem vy jste sestra její matky, ne? Pocházíte z čisté kouzelnické rodiny. Jak se vlastně stalo, že vaše sestra není kouzelnice?“ „To víte. Naše matka byla před jejím narozením hodně nemocná a neměla moc sil. Má sestra je moták a provdala se za mudlu. Nikdo z rodiny nikdy neprojevil…“

„Já vím, žádné nadání pro kouzla. Sara je ovšem velmi vnímavé děvče. Uděláme pár testů a budeme vědět více.“

„Vnímavá, nevnímavá. Každopádně nevěřím, že by měla talent.“

„To posouzení nechte na mně. Víte ovšem, co by znamenalo, kdybych měl pravdu já?“

„Samozřejmě.“

„Kdybyste se mýlila, musela by Sara zůstat u vás. Bylo by to pro ni lehčí, kdyby ji vychovávala žena jejích schopností.“

„Samozřejmě. Počítám s tím. Vychovat jedno dítě…“

Víc už se však Sara nedozvěděla, protože omdlela. Vše co slyšela, na ní bylo trochu moc. V přijímacím pokoji si ale všimli duté rány a pan Dowson jediným máchnutím hůlky dopravil Saru na pohovku.

Po pár minutách Sara procitla. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, co se stalo, ale potom jen vytřeštila oči.

„Saro, pověz, co jsi všechno slyšela.“ vybídl jí pan Dowson.

Sara se zhluboka nadechla vypověděla celý rozhovor. Zdálo se, že se teta i Dowson usmívají. Bylo to celkem dobré znamení, neboť její teta se usmívala jen v případě, že je vše tak, jak má být. Pan Dowson ji pomohl posadit se.

„V tomto případě,“ začal směrem k Saře, „nebudeme nic odkládat.“

Vytáhl znovu svou hůlku a poklepal Saře na rameno. Sara pocítila příjemný pocit a prostoupilo jí zvláštní teplo. Chvíli měla pocit, jako by tisíce jiskřiček vzlétlo kolem ní, ale hned vše zase přešlo.

„Tak co,“ pravila nedočkavě teta.

„Obávám se, že jsem měl pravdu já. Sara má skutečně nadání.“

„Výborně,“ pokračovala teta, „zařídím se podle toho…“

„Já ale na kouzla nevěřím,“ ozvala se tiše Sara ze svého místa na pohovce.

„Milá Saro,“ usmál se na ní Dowson, „je jen na tobě, zda-li jim uvěříš, nebo ne. Na nás je, abychom tě přesvědčili, že existují a že máš pro ně značné nadání. Neobtěžujte se Rosmildo,“ obrátil se k Sařině tetě,“ cestu ven znám. Myslím, že si máte hodně co říct.“

Poté se uklonil a odešel. Sara ho sledovala oknem, ale jakmile vstoupil na příjezdovou cestu, zmizel jí úplně z dohledu. Sara se otočila ke své tetě. Ta měla na tváři smutný úsměv. Jako by se jí chystala říci něco, co jí navždy změní život. Ovšem v obličeji jí našla něco, co tam dříve nebylo. Náklonnost. Poprvé měla Sara pocit, že sedí vedle sestry své matky, která ji má ráda.

„Posaď se Saro,“ vyzvala jí, „máme si tuto noc hodně co říct…“

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*