Tak jsem se jednou zase plahočila hradem. Znáte to, je večer, sotva vnímáte cestu a kdyby naproti vám šel troll, ani si toho nevšimnete. Možná bych ho i pozdravila. Možná bych mu i vykala! Nebo ho oslovila? No, radši toho nechme.
Nakonec jsem dobloudila do kolejky a zaslechla nějaký podezřelý šum. Nováčci? Průšvih? Zápis? Nebo co? Až po chvíli se ke mně dostalo pár útržků z hovoru ostatní. Mluvili něco o nedostatku rozvahy a šťávě z ďábla. A pak jsem byla někým velice aktivním otočena ve dveřích, abych někam šla. Kam, to jsem si nepamatovala. Tak jsem šla a snažila se sesumírovat, co se vlastně v kolejce stalo.
Nedostatek rozvahy, šťáva z ďábla… Co to jen, u Merlina, může znamenat? Chvíli jsem přemýšlela. Teda, zase se nemůžu přeceňovat, tak nějak jsem to předstírala, možná… no zkrátka, nedostatek rozvahy, co to je? Ukvapenost, někdo něco dobře nevyhodnotil, něco je asi špatně… Ale co ta šťáva z ďábla? Jako nějaká krev nebo jiná tekutina? Nebo někdo chce ždímat či dokonce odšťavňovat ďábla? Nedostatek rozvahy… To je ono! Už jsem na to přišla! Takže co se tedy stalo?
Nějaké chytrý a velice nerozumný člověk (bohužel nemám tušení, jaké barvy, pohlaví a už vůbec ne, jakého jména, takže mu můžeme říkat třeba Ondra) šel takto jednou do ďáblovy jámy. Byl nejspíš podvečer a kdo ví, třeba byl i trošku starší a vracel se zrovna od Tří košťat. Jenže co se nestalo! Hádání správných písmenek mu příliš nešlo, a tak začínal být lehce rozčílený. Až se mu jednou (s řádnou dopomocí ďábla, který už se na něj nemohl dívat) podařilo jedno slovo uhádnout. Jenže to znáte, ďábel je hrozný škrt a samozřejmě mu nic nedal. To ho rozzlobilo ještě více a rozhodl se, že si odměnu vezme sám.
Ach, to musel být krásný pohled! Ondra vytáhl hůlku a zkoušel kouzlit věci jako „Accio svrčky“! nebo „Accio fazolky!“ Bohužel si neuvědomil magický potenciál ďábla a taky malý drobný fakt, že hůlku drží obráceně. Nebo to ani nebyla hůlka? Každopádně po tomto neúspěchu se pokusil získat aspoň šťávu z plodu ďáblova osidla. Ďábel se však nechtěl dát a započal souboj!
A upřímně, tady si přestávám být jistá tím, co se stalo… Rozbil mu ústa, až mu začala téct krev? Pomotal nějaké kouzlo a pokusil se ďábla odšťavnit? Nebo se ho pokusil rozpustit? Vylisovat? Anebo žádný souboj nezapočal a když ďábel viděl, v jakém je stavu, stáhl ho radši dolů a šli spolu pít? Ve všech těch případech jisto dokázal nedostatek rozvahy tak, jak bylo řečeno!
Probraná náhlým pochopením problému jsem se vrátila do kolejky. Tam však již skoro nikdo nebyl. Jen na nástěnce visel velký nápis: „Jsou potřeba lektvary rozvahy a šťáva z plodu ďáblova osidla. Kdo máte, posílejte, prosím, do kumbálu.“
Saurinne Arlen