Jako každoročně se brány Bradavického hradu otevřely a vpustily do svého nitra novou várku natěšených a studiem posedlých nováčků. Někteří z nás novějších se již přes půl roku třásli na to, až budou moci vkročit za ty tajemné dveře hradu a prozkoumají všechna jeho tajemství. První týden (tj. 16. 1. 2017) se nesl v duchu psaní esejí a nešťastného rozhazování rukama, kdy dostaneme vyrozumění, zda patříme mezi ty vyvolené a nadané kouzelným magikem! Téma esejí nám nováčkům nedávalo spát a někteří z nás se dokonce hrozili špatného výsledku.

Nebylo ojedinělé slyšet v Návštěvní místnosti nejisté vzdechy a smutné průpovídky o tom, jak jsme svou esej podle všeho odflákli. Nakonec i ti z nás, kdo si stěžovali na svou neschopnost psát, museli poskočit radostí. Vytoužená sova s dopisem nakonec přece jen přišla. Naše přesvědčovací schopnosti byly totiž na takové úrovni, že i samo vedení uvěřilo, že jsme hodni býti mladými kouzelníky.

A co ti z nás, kteří se na hrad nedostali? Třeba se utěšují tím, že sovička se vstupním dopisem nenalezla cestu k jejich domu. Nebo možná si i říkají, že vedení samo nepozná talent, i když ho má přímo před očima!

Důležité je však zmínit, že mnozí z nás (ano, my, ti snaživci!) to dokázali a nyní mají šanci magickému světu kolem nás dokázat, že jsou někdo! Celý magický svět bude totiž koukat na to, jak se tu vyloupne nový budoucí pan profesor, lesník, zaměstnanec ministerstva, návrhář, vynálezce kouzel či objevitel nových věcí ještě neobjevených!

Pár těm vybraným se štěstěna naklonila a vpustila je do svého vnitra. Nynější otázkou však teď bylo, kam dál? Co budeme dělat? A co je tohle? A co je tamto? Mám tam chodit? Co když z toho budu mít průšvih, když tam fakt půjdu? Oči jsme měli dozajista navrch hlavy. Naštěstí jsme našli cestu do hostince U Tří košťat, kde jsme se o své strasti a problémy podělili. Jakým překvapením pro nás bylo, když nás starší studenti uvítali skoro jako své znovu nalezené sourozence! Všichni byli až nad míru ochotní a každého nového studenta provedli po hradě. A bylo jim jedno, že to opakují dnes už po sté.

Někteří z nás se však vrhli do bezhlavého pátrání a pobíhání po hradě. Všude jsme zanechávali blátivé stopy anebo počmárané zdi. Někteří z nás dokonce stihli zanechat i vzpomínku v podobě odeslané a zveřejněné soutěže. I knihovna poznala naše dychtivé a upatlané prstíčky od čokožabek. Nejednou nás musel sám knihovník od svých pečlivě uskladněných svazků vyhánět. Proto se někteří z nás rozhodli své ruce přenést (za pomocí nohou, samozřejmě!) do Prasinek. Tam se většina z nás rozhodla seznámit se se zákeřným Ďáblovým osidlem. Poté, co většina z nás napadala do jámy, jsme se i rozhodli vyzkoušet silácký ring. Jak ten asi funguje? Mnoho z nás to pak smutně zaparkovalo v již výše zmíněném hostinci U Tří košťat.

Kam teď? Naštěstí přijel skvělý Cirque du Magique o němž se zmiňovala moje spolužačka a autorka článku: Je na hradě bezpečno? Spousta z nás si z takové návštěvy cirkusu odnesla hodně boláčků na obličeji nebo jiných prapodivných mutací. Bahenní masky letos vážně frčely!

A jak to vlastně vidí letošní nováčci? (Zmijozelští nebyli k zastižení.)

A: „Zdravím, jsem Lyra Oxley a mám pár otázek týkajících se tvých prvních dnů zde na Bradavicích. Všichni určitě vědí, jak je náročné na nervy vyčkávat na příjem nováčků. Jak jsi to prožívala ty? Bála ses, že při registraci neuspěješ? Pokud ano, tak z jakého důvodu jsi měla takové obavy?“

Manon Lancaster: „Ahoj, no prvně jsem nervy měla strašné! Nevěděla jsem, jak přísné výběrové řízení tady je a se svou vstupní esejí jsem nebyla příliš spokojená. Určitě by to šlo lépe, ale psala jsem to v týdnu, kdy jsem nestíhala vůbec nic, takže jsem to ani lépe napsat nestihla. Přesto mě tolik lidí (v návštěvní místnosti) uklidňovalo, že se určitě dostanu, takže jsem se pak nechala tak nějak ukolébat a věřila tomu taky. No, a jsem tady!“

Katie Cardy: „Do Bradavic jsem se zkoušela dostat i minulý rok, ale nestihla jsem registraci. Hodně jsem se sem chtěla dostat a mé přání se mi splnilo.“

Rebbeka Epic: „Dobrý den, jmenuji se Rebbeka Epic, jako všichni jsou z nových začátků nervózní, každý si říká něco jiného a jinak tráví čas. Prožívala jsem to s napětím, jestli si mě vyberou do hradu, skoro každý den jsem koukala, zda mi přijde pozvánka.“

Alexis Foxter: „Co se týče registrace, musím říct, že strach jsem neměla vůbec. Téma eseje, které hrálo roli při následném hodnocení a přijetí na školu, pro mě bylo hračkou. Dokonce jsem se mohla podělit o vlastní zkušenosti, a tudíž jsem ve skrytu duše doufala, že přesně to, co píši, je to pravé ořechové, a že se vše (snad) bude líbit.“

A: „Nakonec ses přeci jen dostala sem na hrad. Co na tebe nejvíce zapůsobilo a kde jsi trávila většinu svého volného času? Měla jsi pocit, že tu není co dělat?“

Manon Lancaster: „Pocit, že tu není co dělat, jsem tedy nezažila doteď. Pořád tu něco objevuji. Moje první kroky vedly asi do Velké síně, protože jsem docela upovídaný člověk. Hodně času jsem také trávila (a trávím) v Ďáblově jámě, která mě tak nějak magicky přitahuje. Hlavně mě tedy magicky přitahují odměny, co jednou za čas vypustí! Jinak jsem byla také pečená vařená v soutěžích, abych si do začátku vydělala nějaké ty galeony.“

Katie Cardy: „Rozhodně jsem se zde nikdy nenudila a vždy jsem měla co dělat hlavně v Prasinkách a v Příčné ulici.“

Rebbeka Epic: „Ano nakonec jsem dostala pozvánku, trávila jsem čas čtením a procházením všech místností.“

Alexis Foxter: „Hned, co jsem zde přijela, oblíbila jsem si Velkou síň a Sovinec. Do Sovince chodím moc ráda… Během psaní dopisů se tady dá dost přemýšlet. Člověk si vyčistí hlavu od starostí.“

A: „Určitě ses taky bezhlavě vrhla na prozkoumávání hradu. Všechny tajné chodbičky a místnůstky ses snažila navštívit, stejně jako tví předchůdci. Otázkou ale je, jestli jsi je objevovala sama nebo sis raději došla pro radu ke starším studentům? Na co ses jich tak nejčastěji ptala?“

Manon Lancaster: „Já jsem zvědavá a netrpělivá, takže se ptám strašně moc. Spoustu dobrých rad jsem ale dostala i bez toho, abych si o ně vlastně řekla. Například, jak se dostanu do kuchyně, což využívám dnes a denně, protože si chci splnit magíky. Nebo kde najdu letovou plochu na chytání terčíků, což už tak často nevyužívám, protože mi to prostě vůbec nejde! Já sama jsem se pak ptala hlavně na to, jaká místa mi starší studenti doporučí, co bych si podle nich neměla nechat ujít.“

Katie Cardy: „Ráda prozkoumávám všechny části hradu i okolí. Asi nejvíc mi pomohl se začátky můj patron – díky.“

Rebbeka Epic: „Některé místnosti jsem si našla sama, ale pomáhá mi ze staršího ročníku Andra Tigers, moje kamarádka. Nejčastěji jsem se ptala, jak celkově to tady vůbec chodí, co která místnost znamená.“

Alexis Foxter: „Je pravda, že jsem se do všemožných místností snažila dostat, bohužel ale marně :-/ A popravdě řečeno, jsem trošku bázlivá a ostýchavá, tudíž jsem se starším studentů neodvážila zeptat na radu, jak se do některých ‚tajných‘ místností dostat. Ve skutečnosti nechci mít potíže hned během prvních dnů školy :-)“

A: „Spousta z nás se moc těšila na zařazení do své koleje, která měla být naší náhradní rodinou. Někteří z nás nemohli ani dospat a proto se dozajista pořád potulovali po hradě. Co ty? Jak si jsi krátila čekání na zařazovací slavnost? Čtením školního řádu? Navštívila jsi i cirkus? Nebo jsi zanechala zábavy a raději jsi přistoupila na vydělávání si galeonů na výuku?“

Manon Lancaster: „Snažila jsem se si čas zkrátit snad všude. Byla jsem v Ďáblově jámě, v cirkusu, dělala soutěže, ankety, hrála čaroku, maškvorky a Řachavého Petra… Ale nic jsem nevydržela dělat dlouho. Byla jsem hrozně nervózní a panikařila, že se nedostanu do svého vysněného Havraspáru.“

Katie Cardy: „Slyšela jsem, že Moudrý klobouk dává před zařazením otázky, ale mně nic nepřišlo. Prostě jsem se jednou přihlásila a od té doby jsem v Mrzimoru a jsem za to ráda.“

Rebbeka Epic: „Byla jsem nervózní, pořád jsem si četla školní řád, Denní věštec, informace o kolejích, ale co říkat, každý byl nervózní, kam vůbec ho zařadí kouzelný klobouk… Cirkus a studium jsem navštívila po slavnosti.“

Alexis Foxter: „Já jsem se zařazovací slavnosti nemohla dočkat. A ano, zašla jsem se pobavit i do cirkusu. A když jsem se dozvěděla, že mě moudrý klobouk vybral do Nebelvíru, nejen že mi spadl kámen ze srdce, ale rozlilo se po celém mém těle příjemné horko a vykouzlil se mi na obličeji spokojený úsměv od ucha k uchu.“

A: „Všichni dobře vědí, že člověk v novém prostředí má pocit, že je tu za vetřelce. Měla jsi takový pocit i ty? Jak tě přijali již zařazení studenti? Snažili se tě k sobě do koleje, jak se říká, i zlanařit?“

Manon Lancaster: „Nepřipadám si přímo jako vetřelec, ale cítím, že to bude chtít ještě trochu snahy, abych se dostala i do podvědomí starších studentů v naší koleji. Teď jsem jen obyčejný prvák, jeden z mnoha. Už tam mám ale pár lidí, se kterými si dobře rozumím. A lanařit do koleje mě ani nemuseli, Havraspár byl pro mě prostě jasnou volbou.“

Katie Cardy: „Ne, necítila jsem se zde jako vetřelec a ostatní se mi vždy snažili pomoct se vším.“

Rebbeka Epic: „Právě naopak, ve všem byli shovívaví a rádi pomohli, i když jsem byla nováček, tedy ještě jsem.“

Alexis Foxter: „Zkušenost s ‚lanařením‘ do kolejí nemám, tím pádem se k této otázce nemohu plně vyjádřit.“

A: „Tak to bude pro dnešek vše. Je něco, co bys na závěr chtěla vzkázat budoucím nováčkům? Nebo někomu ze starších studentů poděkovat za příjemné přijetí? Děkuji ti moc za rozhovor a snad zase někdy příště.“

Manon Lancaster: „Tak snad jen to, abyste se vy, budoucí nováčci, tolik nestresovali. Vstupní esej nemá tak přísná pravidla (což ale neznamená, že ji můžete odfláknout!) a Moudrý klobouk rozhoduje opravdu moudře, takže se určitě nedostanete do špatné koleje. A jestli můžu někomu poděkovat, tak veškeré mé díky směřuji k Arietty Liella Minette. Už od začátku jsme si padly do oka, teď je i mou patronkou. Podržela mě při panikaření u rozřazování a teď se o mě krásně stará a odpovídá na všechny mé otravné dotazy. Bez ní by to tu nebylo ono.
Také děkuji za rozhovor, měj se!“

Katie Cardy: „Pro budoucí nováčky: rozhodně stojí za to sem jít, nemusíte se bát. Když nebudete cokoliv vědět a budete potřebovat pomoct, ptejte se!“

Rebbeka Epic: „Vzkázala bych, aby neměli velké nervy, že vše dobře dopadne a kouzelný klobouk se nemýlí, a chtěla bych poděkovat kamarádce Andře Tigers.“

Alexis Foxter: „Taktéž děkuji za rozhovor a přeji příjemný zbytek večera.“

V navazujícím článku Kolejní příslušnost se dozvíte, jak nováčci prožívali vše kolem zařazování a jestli opravdu chtěli všichni do Havraspáru.

Lyra Oxley