Je to pár měsíců, co se do naší kolejní místnosti nastěhovala Gwen – nová jezevčice. Jak už víte, žluťásci si jí adoptovali z jedné záchranné stanice a nabídli ji tak nový domov.
Jednou takhle odpoledne jsem se posadila do křesla ke krbu. Něco mě strašně tlačilo do mého – ehm – pozadí. Zašátrala jsem rukou a vyndala jsem podivný zápisník. Když jsem ho pak otevřela, objevila jsem stránky popsané různými škrábanci a otisky tlapiček. Chvíli jsem na něj zírala a došlo mi, že by se mohlo jednat o deník jednoho z našich kolejních zvířátek. Běžela jsem s ním tedy za jedním nejmenovaným specialistou na zvířecí řeč. Byl tak laskav, že mi vše přeložil, ale na oplátku jsem přislíbila, že jeho jméno nebudu zveřejňovat. Po předání hustě popsaného pergamenu mi došlo, že se jedná o deník právě naší Gwen.

Den první:
„Dnes si pro mě přijeli. Takový vysoký tmavovlasý kluk. Tvářil se strašně důležitě, a když předával paní, co se o mě dodnes starala, peníze, něco jí připomínal. Naše ošetřovatelka na něj chvíli zírala, jako by spadl z višně. Ale nakonec kývla a předala mu nějaký pergamen. Pak mě šoupli do přepravky a společně s tou druhou, tou s fialovými vlasy mě odvezli pryč. Cesta nebyla dlouhá, ale vůbec si mě nevšímali. Občas se skrz mříž na mě podívali. Asi jestli ještě žiju. Po nějakém čase jsme konečně dorazili. Vypadá to tady jako nějaký hrad, kamenné studené zdi. Strčili mě do kumbálu, že prý jsem překvapení.“

Den druhý:
„Večer jsem byla už moc unavená na to, abych si zapsala události večera. Dali mi jméno. Gwen. Tedy, oni netuší, že mé pravé jméno je Hyacinta Mrouskálková, ale já jim tu Gwen opravdu neberu. Když na mě budou hodní, budu na ní i slyšet. Pak mě už bez klece vzali do nějaké místnosti. Bylo tam strašně moc lidí, většina ve žlutém oblečení. Šoupli mě na stůl a ukazovali jak vypadám. Trošku se mi ulevilo, když se ke mně nahrnula děvčata a začala mě obletovat. Prý jsem roztomilá! Ještě večer jsem se konečně seznámila se sobě rovnými: Ricky a Matylda, jezevčí kámoši. Tedy..ehm. Matylda na mě kouká nějak vražedně. Opravdu! Možná jen díky dalším přítomným, tedy Soptíkovi, Jožinovi a Tekle se na mě ještě nevrhla.“

Den třetí:
„Beru zpět, co jsem včera napsala. Matylda je nejvíc nejlepší kámoška, jakou jsem mohla poznat. Dnes jsme prozkoumaly celou kolej. Byly jsme dokonce šmejdit v kumbále. Dělaliyjsme u toho takový hluk, že se přišel ten tmavovlasý kluk podívat, co se to děje. Ale že mu to trvalo! Chvíli se dohadoval s tou červenovlasou, kdo půjde zjistit co se v kumbále odehrává. Asi měl naděláno v kalhotách. Když pak vešel, překecaly jsme Teklu, aby vyběhla největší rychlostí jakou umí. Pěkně ho vyděsila! Smály jsme se tomu ještě zbytek večera. Už se těším na další lumpárny!“

Den třicátý:
„Promiň deníčku, že píši až dnes. Ale začaly prázdniny a kolej se vylidnila. Jsme tu jen my, naše zvířecí parta hic a pár studentů. Všichni někam odcestovali. Ti co tu zůstali už mám očichané. Objevují se tu stále stejné tváře. Ta malá hnědovlasá potrhlá holka. Vypozorovala jsem, že když si dá kafe, tak tu lítá jak naspeedovaná veverka. Mohla by se přidat k nám do party. Pak se tu vždycky objeví ta červenovlasá. Většinou je zavalená nějakými pergameny. Ten tmavovlasý kluk tu také bývá, většinou si stoupne doprostřed místnosti a něco křičí. Ale většinou ho nikdo neposlouchá. Ráno, v poledne a večer proběhne takový rozčepýřený klučina, kterému lítá něco zlatého u hlavy. Na rameni většinou nese koště a se šťastným výrazem v očích se vrací celý zablácený. Ta fialovlasá se tu moc neukazuje, jen občas zkontroluje vývěsku a se svým lékařským nádobíčkem zmizí na Ošetřovnu. Nedávno se tu také začala zjevovat tmavší blondýnka s culíčky, ta je mi moc sympatická. Ze dveřích redakce Žlutého Trimela občas vykoukne takový dlouhý bidlo. Asi je ujetej do jezevců, protože s sebou stále tahá takového plyšového s hrozivýma očima! Nesmím zapomenout na černovlásku, co si pořád dobírá toho tmavovlasýho kluka, co se pořád tváří tak důležitě. Tu jsem si oblíbila. Občas mi hodí nějakou dobrotu a je to očividně stejná ďáblice jako já. A nesmím ještě zapomenout na paničku malého Williama, která každý den sedí u pokladny s měšcem a čeká, kdy bude moci přihodit nějaký ten srpec. Prý je to štědrá holka a její jméno zní nějak Japonsky nebo co. Už se těším až začne školní rok a poznám další obyvatele téhle ztřeštěné koleje.“

Tak to vidíte! My si tady tak nevinně děláme to svoje a naše Gwen nás nestoudně pozoruje a zapisuje si. Je horší než Jóžin a jeho Pavučinka! Popsaných stránek mám skutečně mnoho na několik dalších článků. Musím však teď její deník schovat tam, kde jsem ho našla a doufat, že místo úkrytu nezmění. Byla by škoda přijít o někoho, kdo naší kolej vidí zase trochu jinýma očima…

Pro Žlutého Trimela
Helen Miltonová