Jelikož mé „zaručené“ informace občas vzbuzují u čtenářů opravdový údiv, rozhodl jsem se vás postupně seznámit se všemi mými pomocníky. Čím by byl redaktor bez speciálního bonzobrku?! U těch mladších postačí samozřejmě bonzobrčko ;) Můj bonzobrk jsem pojmenoval Béďa, jinak též Béďobrk, na Ostravsku Beďobrk (nemá nic společného s akné), jinde i Béďák, Beďan, Beďas, Bedřich (když nechce poslouchat), Beďous, Poděs (za přílišné nežádoucí aktivity), Buloušek (těsně před spaním) či Beďulka (jsem-li rozněžněn).
Jedná se o péro ptáka Fénixe, které jsem dostal darem od svého strýce Anguse – hned jsem si jím zapsal do bonzbločku, že strýček neměl hladce učesanou pěšinku (to bude mít teta Amálie malou radost). Dobrý bonz, teplý bonz. Brk má ohnivě žlutorudou barvu, místy přecházející do oranžova. Nepůsobí takhle zrovna moc nenápadně, pravda, ale to jsem vyřešil pomocí kouzla imconspectus, díky němuž je takřka neviditelný. Tím mi odpadlo i další dilema – nemusím psát maličkým brčkem. Mám poměrně velké dlaně a obávám se, že by pak můj rukopis nebyl příliš čitelný (pokud by se mi vůbec něco podařilo zapsat).
Béďu samozřejmě pravidelně opečovávám, aby mi dlouho vydržel. Už jsme si na sebe zvykli, bonzujeme jako sehraný tým. Zatím sice jen začátečnický, ale předpokládám profesní růst. Každý večer ho popráším tekutým voskem (pro zachování barev) a jemně promnu pírka. Hrot zaostřím kapesním nožíkem a vsunu do ochranného futrálku. Zkontroluji, zda ještě nevyprchalo kouzlo pro stálý přísun inkoustu, a na závěr použiji některou z čistících formulí pro odstranění prachu. Beďulka je totiž na prach alergický a já nemám rád, když mi do bonzbločku kýchá. Naše blízké vztahy se snažím ještě upevnit různými laskavostmi – například mu nezpívám. Strýček Angus sice tvrdí, že nic neutuží přátelství tak, jako hlasitý zpěv (nejlépe po kvalitní pálence), ale já si naštěstí vybavil jednak mé pěvecké schopnosti a jednak čerstvě naostřený Bédíkův hrot … a raději mu vyprávím košilaté historky. Ty má moc rád.
Použito jako úkol do bonzologie.