Ori a Stelli šlapali odhodlaně za Yokouškem. Skupinka studentů se rychle blížila k bráně školy. Ori přísně dbal na to, aby se nikdo neopožďoval. „Levá – pravá – seno- sláma! Necourat se! Všichni pěkně pohromadě!“ zařval dozadu s rázností mariňáckého velitele. „Ten musí mít mezi předkama pasteveckýho psa,“ zahučel do davu Ajdam. „A mezi zadkama snad dalšího Hitlera,“ dodal Otík a zakopl o zákeřně umístěný šutr.
Anička se zamyšleně ušklíbla. „Já jenom nechápu, co dělá na Hogwarts – přece na vojenský akademii by mu bylo líp, no ne?!“ a otočila se tázavě na Silvouška. „Na mě se nedívej, já Oriho neverbovala. To Stellinka. Já jenom zapomněla to schéma operace – jak my teď tu chudinku lochnesáckou zachráníme?! Bez plánu?!“ a celá nešťastná si kroutila na prst bujný blonďatý vlasový porost. Ajdam opět nevnímal a soustředěně žužlal oblíbené houbičky. Otík vtiskl Silvince do ruky transparent a spiklenecky na ni mrkl. Silvinka zvídavě pozdvihla obočí a přečetla nahlas nápis na ceduli. „Přeražme pár škůdcům hnátek, lochneska dnes slaví svátek!“ Ajdam sebou trhnul. „To zní jako fakt dobrej plán!“ pronesl nadšeně, mnul si ruce a testoval, zda klouby správně loupají. „No jasně, ten plán je v pohodě,“ dodala Anička, sebrala na cestě pořádnou sukovici a zaujatě prověřovala velikost. Otík se spokojeně usmíval a snažil se vypadat jako vzor skromnosti. Silvinka se sice tvářila ještě trochu pochybovačně, jelikož Otíkův transparent využíval naprosto nemožné barvy (žádná žlutá), ale už aspoň nevypadala jako oběť kouzelnické nehody zralá pro Sv. Munga.
U brány k hogwartským pozemkům čekala Yokoušek, přidržovala si oběma rukama popruhy k batohu a přimhouřenýma očima sledovala blížící se skupinku. Ori ji pochvalně poplácal po rameni, neboť dokázala ujít 500 metrů za méně než 10 minut – a bez pádu! Yokoušek se zatvářila nesmírně hrdě – koneckonců… Kdy se vám podaří tak úspěšně zamaskovat, že už hezky dlouho nemůžete popadnout dech, svaly úpí nedostatkem kyslíku a jako celek se třesete daleko víc, než známý ratlík Karl von Bahnhof v třeskutých sibiřských mrazech.
Ori počkal, až dojdou i fyzicky méně zdatní členové výpravy, a káravým hlasem pronesl: „Je opravdu tak těžké pochopit, že spěcháme?! Že se musíme držet pohromadě a zbytečně netříštit údernou sílu?!“ Silvinka zůstala nevěřícně zírat. Otík jí vyškubl z rukou transparent a soustředěně zaměňoval slova „pár škůdcům“ za „Orimu“. Ajdam jen pobaveně sledoval. „Tímhle si ale netroufneš jen tak mávat před Orim, že ne?!“ Otík na něj mrknul. „O co?!“ Ajdam se ušklíbl. “Kolik jsi měl houbiček?“ dotázal se zvědavě. “No newim, pár …“ odvětil Otík. „Stelli má prej s sebou lékarničku,“ řekl Ajdam s ukázkovým klidem, „třeba to možná i přežiješ, když dostaneš včasnou pomoc. Tak klidně o tohle,“ a vytáhl z jeho batůžku kostěné hrabičky madam Gravediggerové. „Ty ses zbláznil!“ vykřikl Otík. „Ššššššš!“ zasyčel na něj zlostně vrchní sejr. „Řvi víc! V Prasinkách tě třeba někdo neslyšel!“ Anička zatím naštvaně houkla na Oriho: „Je opravdu tak těžké pochopit, že nejsme výběrová bojová jednotka, ale jen studenti kouzelnické školy?! Že nemáme fyzičku keňských vychrtlých olympioniků?! Přibrzdi nebo opustíme tvůj útvar! A můžeš pak dirigovat jen Yokouška se Stelli – ty tvoje úděsné tempo vydrží!“ vztekle pohodila vlasy zpět na záda a odešla trucovat směrem k nádraží. Silvinka se ihned vydala za ní. Otík mrknul na Ajdama „Sleduj!“ šeptnul k němu a zvolna odcházel za žlutými dámami. Cestou mával na Oriho transparentem. Tak Ajdam sledoval a po očku už hledal kousek dřeva, vhodný jako dlaha k očekávaným zlomeninám.
Ori zaregistroval transparent. V jeho hlavě se zřetelně rozběhl kolotoč složitých dedukcí. Transparent – Otík – Ori – přerazíme hnátek. Ori jsem já. Hnátek. Přerazit. Otík. A pak se svižně rozběhl za Otíkem, který zahodil ceněný transparent a jednoduše zdrhal.
TBC …