Jak se v Mrzimoru nosí žlutá? Vánoční dekorace DIY – 1.díl Copak by jen kluběnky nosily? Jak se v Mrzimoru nosí Halloween? Halloween zaneprázdněné čarodějnice Famfrpálové tréninky v plném proudu 13 otázek pro seriálové fanatiky Magie kaštanů Zhodnocení Mrziaukce Zima 2022 Hog v kocke – 10. část – Tahali jste? Žluté duše ve fialovém hábitu – Tadäus Trottertickler 13 otázek pro filmové fajnšmekry Kytice- vyhodnocení a shrnutí Co se to kolem, ve světě mudlů, děje? Emoji na Hradě IV. Kytice- úkol osmý 13 otázek pro (ne)knihomoly Emoji na hradě III. Kytice- úkol sedmý Pohádka od Soptíka: O děsivém drakovi Emoji na hradě II. Kytice- úkol šestý Celohradní dražba 2022 Emoji na hradě Kytice- úkol pátý Tery Poe, Ben Gobha: „Trénink je společenská událost.“ Kytice- úkol čtvrtý Hog v kocke – 9. část – Ještěže jsou prázdniny Kytice- úkol třetí Jak si stojí jezevci na poli hradní novinařiny? Kytice- úkol druhý Hog v kocke – 8. část – Máme rádi famfrpál Jezevci a soutěže Kytice- úkol první Udílení novinářských cen – Šťastný galeon a Sázky Kytice – prázdninové soutěžení Hog v kocke – 7. část – Žlutý humor S jezevci o patronaci Susanino překladové okénko, díl 1. Cassiopea Zmklká: „Sklenici mám vždy napůl plnou!“ Deskohráčův stolek: Tajuplné Říše Cassiopea Zmlklá a návrhařina Lososi na hradě Jak se (ne)ztratit v rybím těle Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter: Boj o Bradavice Závěrečná slavnost – modní policie Záblesky z Letňáku 21: Střelci a odrážeči Záblesky z Letňáku 21: Zachraň se, kdo nemůžeš Žlutý koutek Petromily – Červen Elfové a šmelfové Deskohráčův stolek: Draftosaurus V čem trénují žlutí? Kouzelné HOG Velikonoce Žlutý koutek Petromily – DUBEN Vzpomínáme na Velikonoce Švihnout a mávnout Deskohráčův stolek: Arboretum Dubnová usměvavá výzva Rok ve fialové Zápisky Tlustého Mnicha Velikonoční vybarvování Famfrpálová profiliga bude. Ale… Nejlepší jezevčí „kolejňáky“ Žlutý koutek Petromily – Březen Helen Miltonová: Oddělala jsem dvě šéfredaktorky! Vyhlášení soutěže ke Dni Mazlíčků Závěrečný kolejní večírek Žluté duše ve fialovém hábitu – Marylin Cuthbert Žlutý koutek Petromily – únor Zimní nováčkovská záchranná mise SELINA GARCIA: Budu tu strašit tak dlouho, dokud nezískáme Famfrpálový pohár!  Soutěž ke Dni mazlíčků! Vzpomínáme na Letňáček…. Tři soudky radí 9 THEODOR MUDD – Co dává v noci pod postel svým svěřencům? Nováčkovská tipovačka aneb co si představuji pod…. TST – 8. úkol Halloweenský večírek TST – 7. úkol TST – 6. úkol Halloweenská výprava za bezhlavým jezdcem TST – 5. úkol TST – 4. úkol TST – 3. úkol TST – 2.úkol TST – 1. úkol Netradiční rozhovor s profesory TNT je zpět a přináší sebou Bratříčka Není jezevec jako jezevec Korunami stromů a ještě dál aneb nováčkovská výprava do lesa je za námi Chvilka s jezevčími nováčky Cesta žlutých jednorožců Stezka prdících obrů Letní seminář počtvrté: Písmena, číslice, čáry a máry Letní seminář potřetí: Kouknu a vidím Letní seminář podruhé: Obětujte mi kus… Letní seminář poprvé: Hopity hop Jak jsem poprvé zakotvila na ošetřovně Večírek na závěr roku S kapesníčkem v ruce aneb budete nám chybět…

Uskutečnil se nám další sraz, a to v Ostravě. Nebylo nás tam sice moc, ale to vůbec ničemu nevadilo. Bohužel někteří odpadli ještě dřív než dorazili, a to z různých důvodů jako návštěva nemocnice, přílišné zatížení povinnostmi mudlovskými, a tak podobně. Takže se nás v Ostravě setkalo celkem šest lidí. Eileen Leenová, Kai Black, Tina Láskorádová, Arthur Jacobs, Chester Charles Bennington a Déardaoin Ó Ríordáin, tedy já.

Abych začala od samotného počátku. V Olomouci jsem nastoupila do vlaku, ve kterém jel i Kai a překvapivě jsme se našli. Dokonce to bylo dost snadné, vlak zastavil tak, že jsem viděla na vagon s Kaiem. No tak jsem samozřejmě nastoupila a už nebylo návratu. Vlak si to kodrcal směrem k Ostravě a my jsme si povídali. Nebo spíš Kai povídal a já občas jen něco cekla. Ostatně jako normálně, že. To ho občas trošku štvalo, ale nějak to zvládl. Cesta nám utekla a my si v Ostravě na hlavním nádraží spakovali svoje věci a vylezli z vlaku. Tam nás už čekala tříčlenná skupina Eileen – Arthur – Tina, takže jsme mohli jít. V tramvaji a po cestě do centra města jsme koumali, kdo nepřijel, kdo ještě možná přijede, kdo kdy odjede a proč a jak a prostě takovéhle věcičky. Náš původní směr byla jakási vyhlídková věž, ale zastávku u ní jsme samozřejmě přejeli, takže jsme vystoupili až někde dál. No co, tak jsme chvíli bloumali sem a tam v uličkách, až jsme se dostali ke kluzišti, kde se osobám starším patnácti let daly půjčit brusle. Eileen se tedy zúčastnit bohužel nemohla a Tina ještě neměla občanku. Takže to zbylo na mě, Kaie a Arthura. No tedy za malý poplatek a velkou zálohu jsme si zapůjčili brusle a tím započali velké utírání ledu naším oblečením. Ale sranda to byla, hlavně když se někdo vysekal tak šikovně, že si toho Tina s mým železobetonsounddvojčetem(rozumějte Eileen) nemohly nevšimnout. Záchvaty smíchu nebraly konce. Po hodině jsme brusle vrátili, přičemž v Kaiovi se projevilo jeho červené já, když poctivě ale neprakticky vrátil slečnám u bruslí stovku, kterou mu daly omylem navíc, a šli jsme opět tak trochu bezcílně do ulic. Domorodí ostravané nám ukázali jak vypadá Dvořákovo divadlo a my pak zapadli do knihkupectví, kde jsme chtěli koupit pohledy, které tam samozřejmě neměli.

Vážně by mě zajímalo, jak může někdo ztratit křiklavě červenou šálu, ale Kaiovi se to prostě povedlo. Jak už bylo na srazu řečeno, Kai je poctivý, ale nepraktický, kdyby si tu stovku nechal, mohl mít za ni šálu novou, kdy už ji tedy ztratil. Ale co, „S poctivostí nejdál dojdeš,“ prý, znám sice ještě jednu verzi, ale to si určitě dokážete domyslet. No když jsme šálu úspěšně nenašli, vyrazili jsme na zastávku tramvaje, jelikož nám chtěl Artik ukázat, kde trénuje. Ještě jsme se stavili v informačním centru a po sáhodlouhých debatách a záchvatech smíchu nakonec Kai s Artím koupili 4 pohledy a známky na ně. Tramvají jsme odfrčeli na Svinov a tam se setkali s Chesterem, který s sebou přivedl ještě svého kamaráda. A tak jsme zase tramvají jeli zpátky do centra. Cestou Chesterův kamarád vystoupil a my pokračovali již čistě „hogwarťáci“ do nějakého stravovacího objektu. No, našli jsme si pizzerii a nacpali se všichni dovnitř, skládajíce chvalozpěvy na kouzelné teplo, které v pizzerii bylo. Usadilii jsme se u jediného volného stolu, svlíkli si bundy a tetelili se teplem. To však nemělo dlouhého trvání. Samozřejmě, že jsme si sedli k oknu. Konkrétně k otevřenému oknu. Kaie to moc nepotěšilo, netušil, že v Ostravě bude taková zima, takže nebyl na chlad připraven. Zavřel okno a ejhle, nahoře bylo ještě jedno, na které jsme už my malí nedosáhli a Chester se tvářil, že je hrozitánsky mrňavej. No tak bylo okno otevřené a nám byla stále a stále zima.

Ignorovali jsme ji a začali vybírat jídlo, které by se šiklo. Zajímavým faktem bylo, že v jídelníčku se vyskytovala dvě jména, která byla Chestíkovi povědomá, Regina(jeho mamka) a Romana(jeho teta). Zvolili jsme Romanu ačkoliv jsme ji hodlali konzumovat 4 a dva(dvě) z toho nejedly žampiony, které rodinná Romana samozřejmě obsahovala. Slečna servírka se na nás mírně nakvákla, když jsme si chtěli objednat i rodinný Sprite. Čekání na pizzu jsme si zkrátili oblizováním známek. Od okna stále táhlo, když najednou Chesterovi padl pohled na páku, která čistě teoreticky mohla patřit k hornímu oknu. Jistěže jsme to ihned hodili takticky na Kaie a z povzdálí sledovali a komentovali uzavírání šíleného okna. Nicméně povedlo se a my mohli pokračovat hovoru. Zkomentovali jsme, že Kai je opravdu pako, že dokázal ztratit červenou šálu a že mu je kvůli tomu určitě zima. Sice výrokem: „Co je červený, to je teplý.“ chtěl vyjádřit, že všechny červené oděvy hřejí, ale to bylo vzápětí převzato úplně jinak, než chtěl. Jistě si dokážete Kaie z Nebelvíru představit, jak ho popadl záchvat smíchu, až se nám málem rozbrečel. No ale za chvíli už přinesli rodinnou pizzu tetu Romanu, takže začala žampionová válka. Já a Eileen žempiony nejíme, tudíž všechny končily buď u CHestera na pizze nebo u Kaie na pizze. Více u Kaie. To se mu sice nelíbilo, nicméně byly jsme v přesile. Nakonec je smetl na dřevěný prkýnko na kterým předtím ležela pizza a my do nich nabodali párátka. Přičemž z toho vznikl další Kaiův šok, takové žampiony u obličeje, zeptejte se ho sami. No, vybatolili jsme se nakonec po dlouhém čase z pizzerie a to už nás Chestík bohužel musel opustit, protože spěchal na autobus. Tak se tedy odpojil a my zahájili velkohledání červených věcí v různých obchodech a komentování. Nakonec jsme skončili v jakémsi pochybném stánku uprostřed prioru, kde jsme si já, Kaísek a Eileen koupili naprosto apgrejdovaný santovský čepičky s copánkama. Ta mudla co je prodávala nám sice tvrdila, že je to strašně in a trendy, ale to jsme jí nikdo nezblafli, jediní my tři blázni jsme si je koupili. No a Tina už musela jít, takže nás ještě vyfotila v našich čepičkách a odchvátala na tramvaj.

A my už taky pomalu odjížděli na hlavní nádraží. To ovšem neznamenalo konec, ještě půlhodinu jsme seděli v informacích na nádraží a psali různé zážitky do pohledů. Samozřejmě že nás nenapadla jiná hovadina, než poslat jeden pohled Chesterovi. No, pak nastaly zmatky s vlakem, ale nakonec se vše vyřešilo. Logicky tou složitější cestou. Eileen musela už jít na tramvaj, která jí o chvíli ujela, takže jsme museli čekat na další. Přitom volala Kaiovi jeho mamka, jestli už jede. Nejel, byl té lásky a dobroty, že jel se mnou vlakem pozdějším. Eileenek pak tedy odjela a my měli ještě asi hodinu a půl, než jel onen dotyčný vlak. Tak jsme se rozhodli se projít, protože čekat na nádraží tak dlouho, to teda ne. Lidé na nás koukali trochu vyjukaně, ale to bylo tak trochu logické, museli jsme vypadat opravdu jako exoti. Když jsme se vrátili na nádraží, byl ještě čas, takže jsme zakoupili jednoho Kačera Donalda s nadupanou digihrou. Samozřejmě že hra neměla nadupané baterky, ale ty jsme dokoupili. A už jen to škaredé a dlouhé čekání na vlak. Já si četla Donalda, Kaiísek hrál digihru. To samé na peróně, jen trochu zmatky, když nám vlak přemístili na jinou kolej, ale naštěstí na stejné nástupiště. A pak cesta domů, strašlivě smutný a šílený, protože v Brodku u Přerova jsem si začala myslet, že Olomouc už jsme přejeli. Naštěstí ne, ale stejně z toho byly šoky jako blázen. Nakonec jsme do Olomouce dojeli, a já musela vystoupit. Jen těžko jsem zadržovala slzy. Domů jsem dorazila úspěšně, s krásnými zážitky, ale stejně bylo loučení hrozné, takový ten úplný konec. Tečka.

No ovšem s koncem přichází i nový začátek, takže už se maximálně těším na další sraz, ať už to bude v Brně, v Praze na Pragoconu nebo prostě kdekoliv.

(Poznámka autorky, tedy mě: Pokud někdo ze zúčastněných na srazu našel v textu nějaké dějové nesrovnalosti, dělejte, že je nevidíte. (= Prostě si nemůžu pamatovat všechno. A taky tady kvůli jisté osobě ještě musím podotknout že ten vtip na Nebelvír je opravdu jen vtip, tak ne že po mně budete řvát, že urážím Vaši kolej)

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*