Hemzy vol. 3 Pět odstínů léta – knihy Tenkrát na Západě – Morální dilema PON – Pod Osm Nejdu Zápisník jednoho dinosaura V – Dinosaurus na koštěti Petronela Uječená: Na jeden den duchem Tenkrát na Západě – Na cestě Tenkrát na Západě Za hranice kouzelného světa – II. část Kagíkování – Alchymista I. a II. Za hranice kouzelného světa – I. část Kagíkování – Bystrozor II. Knižní beseda Příčná kombinatorika III – Famfrpál Amanda Wright: „Nevyhrožuju, neslibuju, neuplácím.“ Dungeons&Dragons aneb Každý může být hrdinou I. Tři soudky radí 10 Magické podniky I. Jezevci na cestách aneb Žlutý sraz v Praze Hog v kocke 19 a 3/4 – Protože smíchu není nikdy dost Hog v kocke 19 – Kagíci? Kagíci! Jak jste tvořili frázevoloviny, a jak to s nimi dopadlo Jak to dopadlo s Březnovou knižní šifrou Rose Daninatali: „Jezevci, těšte se, až vás zase proberu ze zimního spánku.“ Cesta za pokladem LS2024 Mrzimorské výstřelky aneb co všechno z nás zase vypadlo Sebechvála nám nesmrdí aneb Jak dopadly trimelesí ódy Žlutá, kam se podíváš… Teda pardon, zelená?! Měsíc knihy DIY – 7. díl Zápisník jednoho dinosaura IV – Ať žijí technologie (aneb při čem všem jste byli zároveň na hradě) Malé, Malej, Malučký… Princ Hog v kocke 18 – Nový školní rok Březnová knižní šifra Žlutého Trimela Nováčkovská výprava pro Magíka Připravit k luštění – Březnová knižní šifra Žlutého Trimela na obzoru! Příčná kombinatorika II – Vetešnictví u Kšeftaře Deskohráčův stolek speciál – Harry Potter Vzestup Smrtijedů Valentýnské menu DIY – 6. díl Zápisník jednoho dinosaura 3 – Výzva tajemného kloboukového semináře 13 otázek pro profíky Enid Bloom: „Musím říct, že mi to otevřelo oči.“ Hog v kocke 17 – Kagíci Sprosté slovo na šest? Příčná kombinatorika 2024 – Co nás čeká a nemine I. Silvestrovské hemzulky Hog v kocke 16 – Vánoční smíchmajstr Vánoce, Vánoce, přicházejí Vánoční pohyblivé obrázky II – seriály Mrzimorský vánoční playlist Trimeles na cestách – kam za vánoční atmosférou? Vánoční pohyblivé obrázky Hog v kocke 15 – Školní rok v plném proudu Velká vánoční stávka Zápisník jednoho dinosaura 2 – Paměť není, co bývala Mrzimor získal magíka s názvem „Veselá kopa“ Vánoční dárky za hubičku DIY – 5. díl Cesta za pokladem ZS24 Pohřešuje se! Pomoz zatoulaným strašidlům najít cestu domů Last minute halloweenský kostým v Hog stylu Halloweenská křížovka plná (nejen) strašidel Moudra z čarostavů Podzimní tvoření DIY – 4. díl Luna Goshawk: „Očakávania boli, zatiaľ sa mi plnia a možno aj prevyšujú.“ Zápisník jednoho dinosaura – Rozmrazená, ale plešatá Rekapitulace Celoletní úkoly Prokletí termínové neděle Hog v kocke – 14. část – Zpátky do lavic! Ohlédnutí za TNT Rekapitulace Nisqa TNT: Úkol třetí Olivia Wines: „O Mrzimor se nebojím, my si poradíme.“ Směnárna na planetě Meeraha TNT: Úkol druhý TNT: Úkol první Rekapitulace Umubumbe Tradiční nováčkovský turnaj je zpět! Planeta Nisqa Rekapitulace Gezegen Prázdninové pohodové poslouchání: Potterovský podcast Emoji na Hradě V. Rekapitulace Domicilium Planeta Umubumbe Planeta Gezegen Jak probíhalo slavnostní ukončení školního roku u jezevců? Domovská planeta Domicilium Vesmírná odysea – mise začíná Vesmírná odysea Hog v kocke – 13. část – Souboják vol. 2 Harry Potter storkát jinak aneb jak očaroval mudlovskou literaturu Potter opustil ministerstvo, je teď ragbista Hog v kocke – 13. část – Souboják Souboj se stylem Famfrpálové perličky Jak se v Mrzimoru nosí NiT? Hogwarts Legacy Stále vzpomínám na Albínku Rozhovor s Ivy Emersonovou: „Mrzimor je moje srdeční záležitost.“ Rozporuplné pocity aneb jak se těšíme na nový HP seriál Remake, o který nikdo nestál – co se ví o novém seriálu Harry Potter

Uskutečnil se nám další sraz, a to v Ostravě. Nebylo nás tam sice moc, ale to vůbec ničemu nevadilo. Bohužel někteří odpadli ještě dřív než dorazili, a to z různých důvodů jako návštěva nemocnice, přílišné zatížení povinnostmi mudlovskými, a tak podobně. Takže se nás v Ostravě setkalo celkem šest lidí. Eileen Leenová, Kai Black, Tina Láskorádová, Arthur Jacobs, Chester Charles Bennington a Déardaoin Ó Ríordáin, tedy já.

Abych začala od samotného počátku. V Olomouci jsem nastoupila do vlaku, ve kterém jel i Kai a překvapivě jsme se našli. Dokonce to bylo dost snadné, vlak zastavil tak, že jsem viděla na vagon s Kaiem. No tak jsem samozřejmě nastoupila a už nebylo návratu. Vlak si to kodrcal směrem k Ostravě a my jsme si povídali. Nebo spíš Kai povídal a já občas jen něco cekla. Ostatně jako normálně, že. To ho občas trošku štvalo, ale nějak to zvládl. Cesta nám utekla a my si v Ostravě na hlavním nádraží spakovali svoje věci a vylezli z vlaku. Tam nás už čekala tříčlenná skupina Eileen – Arthur – Tina, takže jsme mohli jít. V tramvaji a po cestě do centra města jsme koumali, kdo nepřijel, kdo ještě možná přijede, kdo kdy odjede a proč a jak a prostě takovéhle věcičky. Náš původní směr byla jakási vyhlídková věž, ale zastávku u ní jsme samozřejmě přejeli, takže jsme vystoupili až někde dál. No co, tak jsme chvíli bloumali sem a tam v uličkách, až jsme se dostali ke kluzišti, kde se osobám starším patnácti let daly půjčit brusle. Eileen se tedy zúčastnit bohužel nemohla a Tina ještě neměla občanku. Takže to zbylo na mě, Kaie a Arthura. No tedy za malý poplatek a velkou zálohu jsme si zapůjčili brusle a tím započali velké utírání ledu naším oblečením. Ale sranda to byla, hlavně když se někdo vysekal tak šikovně, že si toho Tina s mým železobetonsounddvojčetem(rozumějte Eileen) nemohly nevšimnout. Záchvaty smíchu nebraly konce. Po hodině jsme brusle vrátili, přičemž v Kaiovi se projevilo jeho červené já, když poctivě ale neprakticky vrátil slečnám u bruslí stovku, kterou mu daly omylem navíc, a šli jsme opět tak trochu bezcílně do ulic. Domorodí ostravané nám ukázali jak vypadá Dvořákovo divadlo a my pak zapadli do knihkupectví, kde jsme chtěli koupit pohledy, které tam samozřejmě neměli.

Vážně by mě zajímalo, jak může někdo ztratit křiklavě červenou šálu, ale Kaiovi se to prostě povedlo. Jak už bylo na srazu řečeno, Kai je poctivý, ale nepraktický, kdyby si tu stovku nechal, mohl mít za ni šálu novou, kdy už ji tedy ztratil. Ale co, „S poctivostí nejdál dojdeš,“ prý, znám sice ještě jednu verzi, ale to si určitě dokážete domyslet. No když jsme šálu úspěšně nenašli, vyrazili jsme na zastávku tramvaje, jelikož nám chtěl Artik ukázat, kde trénuje. Ještě jsme se stavili v informačním centru a po sáhodlouhých debatách a záchvatech smíchu nakonec Kai s Artím koupili 4 pohledy a známky na ně. Tramvají jsme odfrčeli na Svinov a tam se setkali s Chesterem, který s sebou přivedl ještě svého kamaráda. A tak jsme zase tramvají jeli zpátky do centra. Cestou Chesterův kamarád vystoupil a my pokračovali již čistě „hogwarťáci“ do nějakého stravovacího objektu. No, našli jsme si pizzerii a nacpali se všichni dovnitř, skládajíce chvalozpěvy na kouzelné teplo, které v pizzerii bylo. Usadilii jsme se u jediného volného stolu, svlíkli si bundy a tetelili se teplem. To však nemělo dlouhého trvání. Samozřejmě, že jsme si sedli k oknu. Konkrétně k otevřenému oknu. Kaie to moc nepotěšilo, netušil, že v Ostravě bude taková zima, takže nebyl na chlad připraven. Zavřel okno a ejhle, nahoře bylo ještě jedno, na které jsme už my malí nedosáhli a Chester se tvářil, že je hrozitánsky mrňavej. No tak bylo okno otevřené a nám byla stále a stále zima.

Ignorovali jsme ji a začali vybírat jídlo, které by se šiklo. Zajímavým faktem bylo, že v jídelníčku se vyskytovala dvě jména, která byla Chestíkovi povědomá, Regina(jeho mamka) a Romana(jeho teta). Zvolili jsme Romanu ačkoliv jsme ji hodlali konzumovat 4 a dva(dvě) z toho nejedly žampiony, které rodinná Romana samozřejmě obsahovala. Slečna servírka se na nás mírně nakvákla, když jsme si chtěli objednat i rodinný Sprite. Čekání na pizzu jsme si zkrátili oblizováním známek. Od okna stále táhlo, když najednou Chesterovi padl pohled na páku, která čistě teoreticky mohla patřit k hornímu oknu. Jistěže jsme to ihned hodili takticky na Kaie a z povzdálí sledovali a komentovali uzavírání šíleného okna. Nicméně povedlo se a my mohli pokračovat hovoru. Zkomentovali jsme, že Kai je opravdu pako, že dokázal ztratit červenou šálu a že mu je kvůli tomu určitě zima. Sice výrokem: „Co je červený, to je teplý.“ chtěl vyjádřit, že všechny červené oděvy hřejí, ale to bylo vzápětí převzato úplně jinak, než chtěl. Jistě si dokážete Kaie z Nebelvíru představit, jak ho popadl záchvat smíchu, až se nám málem rozbrečel. No ale za chvíli už přinesli rodinnou pizzu tetu Romanu, takže začala žampionová válka. Já a Eileen žempiony nejíme, tudíž všechny končily buď u CHestera na pizze nebo u Kaie na pizze. Více u Kaie. To se mu sice nelíbilo, nicméně byly jsme v přesile. Nakonec je smetl na dřevěný prkýnko na kterým předtím ležela pizza a my do nich nabodali párátka. Přičemž z toho vznikl další Kaiův šok, takové žampiony u obličeje, zeptejte se ho sami. No, vybatolili jsme se nakonec po dlouhém čase z pizzerie a to už nás Chestík bohužel musel opustit, protože spěchal na autobus. Tak se tedy odpojil a my zahájili velkohledání červených věcí v různých obchodech a komentování. Nakonec jsme skončili v jakémsi pochybném stánku uprostřed prioru, kde jsme si já, Kaísek a Eileen koupili naprosto apgrejdovaný santovský čepičky s copánkama. Ta mudla co je prodávala nám sice tvrdila, že je to strašně in a trendy, ale to jsme jí nikdo nezblafli, jediní my tři blázni jsme si je koupili. No a Tina už musela jít, takže nás ještě vyfotila v našich čepičkách a odchvátala na tramvaj.

A my už taky pomalu odjížděli na hlavní nádraží. To ovšem neznamenalo konec, ještě půlhodinu jsme seděli v informacích na nádraží a psali různé zážitky do pohledů. Samozřejmě že nás nenapadla jiná hovadina, než poslat jeden pohled Chesterovi. No, pak nastaly zmatky s vlakem, ale nakonec se vše vyřešilo. Logicky tou složitější cestou. Eileen musela už jít na tramvaj, která jí o chvíli ujela, takže jsme museli čekat na další. Přitom volala Kaiovi jeho mamka, jestli už jede. Nejel, byl té lásky a dobroty, že jel se mnou vlakem pozdějším. Eileenek pak tedy odjela a my měli ještě asi hodinu a půl, než jel onen dotyčný vlak. Tak jsme se rozhodli se projít, protože čekat na nádraží tak dlouho, to teda ne. Lidé na nás koukali trochu vyjukaně, ale to bylo tak trochu logické, museli jsme vypadat opravdu jako exoti. Když jsme se vrátili na nádraží, byl ještě čas, takže jsme zakoupili jednoho Kačera Donalda s nadupanou digihrou. Samozřejmě že hra neměla nadupané baterky, ale ty jsme dokoupili. A už jen to škaredé a dlouhé čekání na vlak. Já si četla Donalda, Kaiísek hrál digihru. To samé na peróně, jen trochu zmatky, když nám vlak přemístili na jinou kolej, ale naštěstí na stejné nástupiště. A pak cesta domů, strašlivě smutný a šílený, protože v Brodku u Přerova jsem si začala myslet, že Olomouc už jsme přejeli. Naštěstí ne, ale stejně z toho byly šoky jako blázen. Nakonec jsme do Olomouce dojeli, a já musela vystoupit. Jen těžko jsem zadržovala slzy. Domů jsem dorazila úspěšně, s krásnými zážitky, ale stejně bylo loučení hrozné, takový ten úplný konec. Tečka.

No ovšem s koncem přichází i nový začátek, takže už se maximálně těším na další sraz, ať už to bude v Brně, v Praze na Pragoconu nebo prostě kdekoliv.

(Poznámka autorky, tedy mě: Pokud někdo ze zúčastněných na srazu našel v textu nějaké dějové nesrovnalosti, dělejte, že je nevidíte. (= Prostě si nemůžu pamatovat všechno. A taky tady kvůli jisté osobě ještě musím podotknout že ten vtip na Nebelvír je opravdu jen vtip, tak ne že po mně budete řvát, že urážím Vaši kolej)

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*