napsala Lemma Plíživá

Když Aida otevřela oči, bylo už sobotní ráno. Se stále větší rozmrzelostí si připomínala, že začátek školy se blíží. Neměla to tam ráda. Neměla ráda neustále pochichtávání spolužaček, pomluvy, skryté posmívání (ovšem ne natolik skryté, aby jej nezaregistrovala) a všemožné přezdívky šprtkou počínaje a Ajdou Pajdou Šmajdou konče.
Rodiče (hlavně matka) ji neustále povzbuzovali a dalekosáhle rozprávěli o potřebnosti vzdělání. Aida neměla nic proti vzdělání. Jen proti ponižování.
Setřásla černé myšlenky a na chvilku se ještě vrátila do svého snového světa. Měla neuvěřitelně barvité sny, které ráno ještě ráda rozváděla do dobrých konců. Teprve když pocítila v žaludku nepříjemné mručení, vydala se dolů na snídani. Rodiče ji tam už čekali a vypadali nějak zamlkle. Aida si v tu ránu vzpomněla na včerejší návštěvu a nedočkavostí málem nebyla schopná sníst míchaná vajíčka, její oblíbené jídlo.
Dočkala se ale teprve když dojedla. Tatínek poněkud prkenně vstal a s pohledem na svou manželku se rozhovořil.
„Aido, včera jsem měl návštěvu.“
Aida jen tak tak polkla na jazyk se jí hrnoucí: „Já vím.“
„Přišel mně navštívit můj otec, tvůj dědeček. Vždyť víš, ten, co vede velkou školu v cizině.“
Aidě se rozšířily zorničky, ale ani nedutala.
„Nabídl nám… Mysleli jsme si s maminkou…“ zadrhával Aron nejistě.
„No, zkrátka, asi by pro tebe bylo nejlepší, kdybys mohla studovat na jeho škole.“
Odmlčel se a sledoval dceřinu reakci. Aida nevěděla, co si o tom má myslet. Samozřejmě, že chtěla pryč z té hnusné třídy u nich na gymnáziu, to tatínek přece věděl. Ale odjet do ciziny?
„A kde ta škola vlastně je, tati?“ zeptala se bezelstně.
Tatínek se poněkud zakoktal.
„No, víš, je to taková trochu zvláštní škola. Tedy, nechci říci zvláštní škola… je prostě jen trochu jiná. A ve skutečnosti není moc daleko. Jen na okraji Prahy.“
Aida se zamyslela.
„Možná bude lepší, když si to všechno prohlédneš sama,“ vložila se do toho maminka. „Co kdybychom šli dnes nakoupit tvé školní potřeby?“
Aida tušila, že za tím vším se něco skrývá. A tak, přestože ji jindy nakupování připadalo z duše odporné, svolila. Maminka s tatínkem si svorně oddychli. K jejímu překvapení nejeli nakupovat autem, ale metrem. Vystoupili na Muzeu a vydali se po Václavském náměstí dolů, směrem k Můstku. Aida se ze svých rodičů snažila celou dobu vypáčit nějaké informace, ti byli ale neoblomní.
Bylo ještě poměrně brzy ráno, takže se nemuseli prodírat davy turistů. Po chvíli chůze zahnuli doleva a pasáží u kina Světozor prošli do Františkánské zahrady. Nebyla tam ani noha, což, jak se zdálo, oba dospělé uspokojovalo. Prošli zahradou až do rohu, kde nebyl žádný východ, jen holá zeď.
„Tak, co teď?“ zeptala se Eleanor.
Aron mlčel a zdálo se, že si snaží něco usilovně vylovit z paměti. Začal si něco pro sebe mumlat a postoupil dopředu, až se nosem téměř dotýkal zdi. Našel místo, které vypadalo jako každé jiné, ale Aida si všimla, že tam prasklá omítka vytvořila jakýsi trojúhelník. Aron na něj třikrát zaklepal. Pak dvakrát a po chviličce ještě čtyřikrát. Náhle ustoupil, protože se zdí se začalo něco dít.
Jako by se její barvy stíraly a ona bledla a zároveň průsvitněla. Za ní však nebyly vidět domy ani chodníky. Byl tam tunel osvětlený po stranách loučemi.
„Arone, jsi si tím jistý?“ zeptala se poněkud roztřeseně maminka a položila Aidě ruce na ramena, jako by ji chtěla chránit.
„Ano, takhle to přesně mělo vypadat. Pojďte, rychle!“
A dostrkal svou ženu i dceru do tmavého vchodu. Rozhlédl se, jestli je náhodou nikdo nezahlédl, a pak je následoval.
V průchodu byla v porovnáním s horkem venku lezavá zima. Jejich stíny se mihotaly na stěnách a ozvěna jejich kroků se nesla do daleka. Cesta neustále mírně klesala a zatáčela se různými směry. Aida byla v sedmém nebi. Jestli tohle nebylo dobrodružství, pak už nic.
Zničehonic tunel skončil. Octli se na velkém dobře osvětleném podzemním prostranství a co bylo překvapivější – uprostřed hlasitého lidského mumraje.
Všude se míhali lidé každého věku a pohlaví, staré ošklivé čarodějnice stejně jako nafintění a navonění mladíci, větrem ošlehaní svalovci a tajuplní zakuklenci, babky s šátkem okolo hlavy, děti, hrající si na honěnou, opilci s červenými nosy, ti všichni spěchali okolo nich, kráčeli za svým cílem a proplétali se mezi velkým množstvím malých stavení jako mravenci v obrovském mraveništi. Bylo to největší tržiště, jaké kdy Aida spatřila. Plachty, stany, stánky, barabizny všemožných tvarů a rozmanitých barev se rozkládaly, kam jen oko dohlédlo. Mezi nimi se v uzounkých uličkách tísnili a prodírali zákazníci, ve svých zavazadlech nejrůznější věci, z nichž některé se hýbaly.
Prodavači vyvolávali ceny a vychvalovali své zboží v několika jazycích, z nichž některé zněly jako krákání vran a jiné jako šplouchání vody v břiše, lákali zákazníky a odháněli otrapy různorodými prostředky. Mezi nohama kolemjdoucích se motala nejrůznější zvířata všemožných barev a tvarů, z jedné strany se ozývala veselá hudba a smích.
Sem tam bylo slyšet i zapraskání, výkřiky a nadávky, to když nějaký příliš drzý čumil strkal nos, kam neměl.
Celá scenérie působila tajemně a temně. Některým návštěvníkům nebylo radno pohlížet do obličeje, jiní zase vypadali, že za každým rohem na ně může číhat smrt, nebo že by byli rádi příčinou smrti někoho jiného a zvířata, která se držela svých pánů na různých částech těla také povětšinou nepřipomínala domácí mazlíčky, vhodné na pohovku, ale spíš ohyzdné stvůry z pekel.
Přesto byla Aida okouzlena. Chtěla se rozběhnout přímo dovnitř toho lidského hemžení a všechno si prohlédnout. Než to ale stihla udělat, ozval se jim za zády mladý, veselý hlas:
„Tak co, vašnosti, vypadáte jako zbrusu noví návštěvníci! Vítejte na Pohyblivém Trhu! Největší trh v tomhle zapadlém koutě světa! Máte štěstí, že jste přišli zrovna dnes, je tu zábavy kopec, támhle v rohu hrajou slavní Chřestící kostlivci a támhle na druhé straně…“
„Promiňte,“ přerušil tatínek hlaholícího mladíka. Aida na něm mohla oči nechat. Byl oblečený v mnohobarevném plášti, kde by se snad daly najít všechny odstíny, jaké si člověk dokáže představit. Na rukou měl pozlacené nátepníky, které Aidě připomínaly ty, jež viděla v muzeu na výstavě věnované Egyptu. Na hlavě mu trůnil špičatý klobouk, který byl snad kdysi černý, teď ale hrál všemi barvami stejně jako jeho plášť. Pod malýma rudýma kulatýma očkama vystupoval dlouhý rovný nos a zubící se ústa. Aida si pomyslela, že kdyby se neusmíval a neměl by na sobě tak barevné oblečení, nejspíš by vypadal dost odpudivě. Takhle na toto místo ale perfektně zapadl.
„Chtěli bychom koupit jen nějaké školní potřeby. Mohl byste nám říct, kde je seženeme?“ dokončil tatínek otázku.
„Ále jistě!“ rozpřáhl šťastně rukama mladík. „Josef ze Studny, jméno mé, vždy k službám! Slečinka asi jede letos do Bradavic, co? Pěkné, pěkné, doufám, že se na to už těšíš! Taky jsem tam kdysi chodil, ale to už je dlouho… Nevadí, pojďme támhle, starý Hari Seldon vám prodá, co budete chtít jen za pár zlatých! Anebo, pokud budete chtít fajnovější zboží, zajděte si k madam Portýřové, ta vám je ale kus, to vám teda řeknu…“
Josef pokračoval ve svém žvatlání, než došli k řadě seriózně vypadajících stánků. Na rozdíl od těch, které viděli cestou, a ve kterých se dala najít spousta rozličných předmětů, (v nichž Aida poznala amulety, lektvary, snad i nějaké lidské končetiny, spoustu bylinek, zvířat – živých i vycpaných, šátků, zbraní a mnoho věcí, které vůbec nedokázala identifikovat), byly tyto o trochu „normálnější“. Prodávaly se tu papíry, psací potřeby, knihy, nádobí, nějaké oblečení a vůbec to, co se dá zahlédnout i na běžném trhu. Na druhý pohled bylo ale všechno jiné. Podivný Josef je nejdřív vzal ke stánku, nad nímž se skvěl nápis: Koželuh a spol. – pergameny a psací potřeby pro každého. Aida pochopila, že to, co považovala za papíry, byly ve skutečnosti opravdové pergameny z kůže.
Prodavač – stařec s malými kulatými brýlemi a rudými tvářemi – je srdečně pozdravil a zkušenými pohyby vyložil na stůl všechno, co je potřeba pro školáky. Aida tak získala spoustu svitků pergamenu, opravdový psací brk, uhel a ještě nějaké drobnosti. Byla tak zaměstnána prohlížením svého nového majetku, že se úplně zapomněla zeptat rodičů na otázky, které ji už dlouho pálily na jazyku a na než maminka s tatínkem museli znát odpovědi.

příště: 3. kapitola – Podivná hůlka

Čtenářská tipovací soutěž:
1. otázka – řešení – jak vidíte, pravdě odpovídala možnost a) otec Arona Valemínka (2 hlasy), tak i c) ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích (2 hlasy). Nejčastěji tipovaný b) vyděrač (6 hlasů) to nebyl:) Protože ale nikdo neposlal svůj tip sovou, tak také nikdo nezískává žádný bod.
2. otázka – v 3. kapitole dostane Aida svou první hůlku. Tipněte si, co je jejím jádrem:
a) zub mantichory
b) chlup ze srsti jednorožčího hříběte
c) neznámá magická substance