Lemma Plíživá

Praktická alchymie začínala po obědě a prvňáci museli sejít po několika schodištích do tmavého podlaží, kde se nacházela Vlčkova laboratoř. Jako jediný v ní neměl začarované okno, jen umělé osvětlení, které sestávalo ze skleněných koulí naplněných podivným barvy měnícím svítícím kouřem.

V místnosti panovalo mírné šero. Podél stěn byly narovnány přístroje a zařízení, jejichž účel nebyl nikdo s to uhodnout. Všude okolo bublaly tekutiny rozmanitých barev, protékaly rovnými i spirálovitými trubicemi, končily svou cestu v některé z nádob, odkapávaly do misek nebo se vypařovaly nad hořícími kahany. U stropu se vznášel modro-zeleno-fialovo-žlutý dým, který pocházel z různých míst ve třídě. Také na zemi vířily chuchvalce bílého kouře, který se před jejich kroky rozestupoval.
Profesor Vlček je přivítal srdečně a s ďábelským leskem v očích se hned jal popisovat veškeré krásy svého předmětu. Předvedl jim všechny své aparatury – baňky, frakční baňky, byrety, pipety, misky, nálevky, zkumavky, sklíčka, alonže, odměrné válce, křivule, kádinky, vývěvy, exsikátory, kahany, síťky, stojany, kleště – vysvětlil jim, jaký je rozdíl mezi tyglíkem a třecí miskou, čím se nesmí polít, a okamžitě demonstroval na vpředu sedícím Ignácovi, jak rychle může taková žíravina leptat slavnostní hábit, se stoickým klidem jim sdělil, jak se nejrychleji dostanou na ošetřovnu a kudy mají utíkat v případě výbuchu nebo jakýchkoliv jiných problémů.
Pak krátce, leč velice zajímavě vyprávěl o historii alchymie, o prvcích, živlech, úspěšných i neúspěšných pokusech a roli magie v nich.
V druhé části hodiny jim ukázal několik experimentů, které budou také jednou muset podrobně a přesně ovládat.
Postavil před ně asi dva metry vysoký skleněný válec, rozdělený na několik pater přepážkami, nichž byl pokaždé jeden skleněný hříbeček s dírkami. Profesor je okamžitě poučil, že se tomu říká kloboučková kolona a slouží k oddělování kapalin a požádal studenty, ať ji obstoupí ze všech stran, aby všichni dobře viděli.
Pak namířil hůlkou pod aparaturu, kde se okamžitě objevil mihotavý plamínek, který se postupně rozhořel v pořádný oheň a ohříval tak tmavě fialovou kapalinu v prvním patře. Chvíli se nic nedělo a studenti vrhali zvědavé pohledy na soustředěného profesora. Pak se ve druhém patře okolo kloboučku začaly objevovat modré kapičky, ve třetím zelené a chvíli nato už kapala i ve čtvrtém a pátém žlutá a červená tekutina. Zároveň to vrhalo barevné stíny na tváře okolostojících. Všichni byli nadšeni a profesor s úsměvem zhasnul světlo v místnosti úplně, takže si to mohli pořádně vychutnat.
„Ve třetím ročníku se dozvíte, jak to všechno probíhá a proč. Teď se můžete kochat krásnou podívanou.“ Nato pozvedl hůlku, otevřel uzávěr na vrchu kolony a na překvapené studenty se snesla sprška jiskřiček. Postižení studenti s křikem uskočili a hasili své vlasy, hábity a chlupy na rukou. Profesor se jim ale jen smál. „Uvědomte si, že zdaleka ne všechny krásné věci jsou také neškodné. Mnohé z toho, co zde budeme zkoušet, bude hezké na pohled, ale často velice nebezpečné, takže když si nedáte pozor, můžete přijít o prsty raz dva.“
Mrzimorští prvňáci ztuhli a na jejich tvářích se střídala nedůvěra se strachem a nově nabytým respektem k mladému učiteli.
Pak sledovali výrobu jednoduchého umělého světla, podobného tomu uzavřenému v koulích. Profesor Vlček přinesl v dračích rukavicích a v kleštích žlutavý kouřící kámen velikosti dětské pěstičky, který opatrně vložil do baňky a zazátkoval.
„Tohle je sírovec. Je to kámen nasáklý magickou energií draků, který byl vystaven jejich ohni. Je velice nesnadné jej získat, protože se dá nalézt jen v blízkosti nebo přímo uvnitř jejich doupat. Jen velmi málo kouzelníků se odváží jít jej hledat, ale ti pak zase velice snadno zbohatnou, neboť je po něm obrovská poptávka. Používá se do mnoha lektvarů a má nespočet užitečných vlastností. Mimo jiné je téměř nevyčerpatelným zdrojem světla. Ukážu vám, jak se z něj dá světlo extrahovat. Zároveň vám na tomto pokusu demonstruji některá rizika, která může taková práce přinášet.“
Baňku s kamenem ponořil do vodní lázně a skrze zátku prostrčil rourku, která vedla do další, o něco větší baňky. Otevřel uzávěr v trubičce a kouř začal skrze ni stoupat do druhé nádoby. Když byla plná, nebo tak aspoň vypadala, uzávěr zase zavřel a baňku s kouřem také pečlivě zazátkoval. Přitom neustával ve výkladu.
„Je velice nebezpečné nechat kouř ze zchlazeného sírovce unikat, i v minimálním množství. Rozptýlil by se totiž po celé místnosti a způsobil by vám v lepším případ akutní záchvaty kýchání a v tom horším by vám prožral plíce.“ Většina studentů si po tomto prohlášení pro jistotu přikryla ústa rukávem nebo kapesníkem.
„A teď jej musíme vystavit nějakému světelnému kouzlu. Illuminatio!“ pronesl s hůlkou namířenou na baňku. Kouř v baňce se začal přeskupovat, až vytvořil světélkující substanci.
„Teď by bylo lepší ponechat jej na několik dní v naprosté tmě, ale pro naše účely bude stačit i toto. Opět zhasnul a studenti si mohli prohlédnout, jak jím vyrobená mlha žlutě světélkuje.
„Samozřejmě by to k pořádnému osvětlení nestačilo. Příští hodinu vám ukážu, jak se jeho svítivost po uchování v temnotě zlepšila.“
Za domácí úkol dostali podrobně popsat tento pokus a nastudovat si z učebnice další – blesky v láhvi – který budou dělat příště.
Mrzimorští odcházeli z alchymie okouzleni. Někteří měli, pravda, díry v rukávu nebo sežehnutý pramínek vlasů, to všechno ale přehlušilo nadšení z právě prožité hodiny.
Den uběhl jako blesk a nastal další. Všichni prváci byli velmi příjemně překvapeni Dějinami čar a kouzel. Do třídy vešel sympatický profesor ve středních letech s fialovým kloboukem posazeným na stranu a zelenou vázankou. Představil se jako profesor Tulipán a Aida si nemohla odpustit myšlenku, že tak opravdu vypadá. Byl vytáhlý a hubený, s velikou hlavou. Klobouk ještě víc dokresloval dojem okvětních lístků.
Začal vykládat o počátcích magie, rituálech a obřadech, šamanech a medicinmanech, obětech zvířecích i lidských, až běhal mráz po zádech. Aida si dělala pilně poznámky a v duchu se profesorovi omlouvala, že považovala jeho předmět za nudný jen podle názvu.
Došlo i na otázky. Profesor je postupně vyvolával a ptal se jich na rozmanité věci související s magií, dějinami, ale i s lidským myšlením. Aida kupříkladu dostala otázku: „Proč si myslíte, že lidé začali mluvit?“
Pokusila se nějak smysluplně odpovědět. „No, asi jim nějaké výkřiky a zvuky nestačily k dorozumění, prostě si všechno chtěli sdělit líp a srozumitelněji. A taky asi potřebovali pojmenovat různé věci, aby je od sebe poznali…“ Pak už jí došla fantazie. Profesor Tulipán ji pochválil a protože i na všechny ostatní otázky uspokojivě odpověděla, vyhnula se tak psaní eseje na téma Proč měly osoby, ovládající magii, v historii takovou moc?
Na hodiny Obrany proti černé magii se všichni nesmírně těšili, protože od starších spolužáků věděli, že tady budou konečně moci doopravdy kouzlit. Profesor Zbigniewski byl vedoucí nebelvírské koleje a působil dojmem rozhodného člověka, který ovšem na každém rohu předpokládá nebezpečí, past nebo alespoň nepříjemnosti. Tmavé oči mu neustále těkaly z místa na místo, hůlku nepustil vůbec z ruky a našlapoval tiše a obezřetně. Jeho paranoia velmi rychle přešla i na žáky, takže při procházce hradem se všichni neustále rozhlíželi okolo sebe, jestli je někdo nebo něco nesleduje.
První zastávka byla u chrličů. V jedné z hlavních chodeb postávali asi tři zubaté postavy, připomínající křížence krokodýla, gryfa a ještě několika neidentifikovatelných zvířat. Většina mrzimorských se k nim nechtěla ani přiblížit, ačkoliv je profesor ujišťoval, že jsou jako jedni z mála obyvatel tohoto podzemí přátelští k lidem. Nakonec se někteří z nich osmělili a podrbali jednoho z nich za ušima, což kamenná obluda doprovázela slastným mručením.
Posléze obcházeli vchody do Zakázaných chodeb. Na otázku, proč jsou vlastně zakázané, se profesor Zbigniewski sáhodlouze rozpovídal.
„Jak možná víte, tahle škola má tradici několika staletí. Byl jí vyhrazen jen omezený prostor v podzemí, který byl zajištěn a chráněn. Zbytek byl ponechán původním obyvatelům a mohu vám říct, že se to většině z nich vůbec nelíbilo a nelíbí dodnes. Za těmito chodbami je podzemí ještě rozsáhlejší než prostory této školy a nikdo je ještě celé neprozkoumal. Žijí tam snad veškeří podzemní tvorové, jaké si umíte představit. Od těch neškodných až po smrtelně nebezpečné.“
Profesorovy rysy ztvrdly. „Již několikrát se stalo, že tam někdo vešel a už se nikdy nevrátil. Obzvláště neopatrní studenti prvních ročníků by si měli dávat pozor,“ mumlal si zlověstně pro sebe. „Ve svém kabinetu mám magické předměty, které mi spolehlivě sdělí, kdo ze studentů byl na místech, kde nemá co dělat…“ usmál se trochu škodolibě a hladil si při tom krátkou bradku. „A všechno hlásím panu řediteli!“

Příště: 11. kapitola – Kamenný strom