Lemma Plíživá

Aidě se znovu v mozku rozeznělo lákavé volání. Co nejrazantněji ho potlačila a rozběhla se pryč. Doufala, že narazí na nějakou křižovatku, kde by se stvůře ztratila. Stal se však přesný opak. Chodba najednou končila pevnou kamennou zdí. Byla slepá!

Aida zpanikařila a začala bušit do stěn. V zoufalém šílení si ale vzpomněla na svou novou schopnost. Napjala všechno své soustředění a pokusila se myslet jen na to, že tu chce dveře, které by vedly k jejímu dědečkovi. Teď hned!
Zezadu byly slyšet kroky a Aida si stále bolestivěji uvědomovala, že neunikne.
Slaboučká linka se konečně začala formovat na zdi proti ní. Aida se do vzniklé brány bezhlavě vrhla. Zatočila se jí hlava, tentokrát to nebylo tak neškodné jako pár centimetrů zdi z Velké Síně. Připadalo jí, že cestuje několik minut, přitom to ale nemohlo být víc než vteřina. Dveře ji vyplivly přímo k nohám překvapeného Abbise Valemínka.
„Aido, no tak, zvedni se! Jsi v bezpečí,“ pomáhal jí její dědeček na nohy. Okolo stály ještě další osoby – profesorka Asmundová, Vlček, Zbigniewski a jeden profesor, kterého Aida neznala. Všichni měli hůlky připravené k útoku a nespouštěli oči z okolních chodeb.
„Fiona… pan profesor Noctus…“ sípala Aida zoufale.
„Neboj se, tvoje sestřenka je v pořádku. Za chvíli tu s námi bude,“ uklidňoval ji Valemínek. „A o Hibernovi víme…“ stiskl rty.
„Nemyslíš, že by se ty dvě studentky měly vrátit do Velké Síně, Abbisi?“ řekla profesorka Asmundová rozhodným hlasem.
„Obávám se, Gerdo, že tyhle dvě dívky jsou naší jedinou možností, jak zničit Zdroj,“ smutně konstatoval ředitel. „Tady Aida mi právě dokázala, že je skvělá Otvíračka a slečna Troy, jak víte, je nesmírně schopnou Zlodějkou duší. Musíme to alespoň zkusit. Čím déle budeme otálet, tím horší následky to bude mít. Všichni můžeme skončit jako starý Hibernus.“
Aida si vzpomněla na mrtvého profesora v chodbě a zatoužila být zpátky ve své posteli.
Jenže z druhé chodby přiběhla Fiona a celá skupinka se vydala na pochod. Aida se chtěla své sestřenice chytnout za ruku, tak se ale s varovným pohledem odtáhla. Neměla už rukavice.
Aida si teprve teď uvědomila, jak obrovské břemeno to musí být – vždyť ona nikdy nepoznala lidský dotek! Jejím životním společníkem bylo zahalující oblečení a neustálý strach o osoby v její blízkosti. Nikdy si nesáhne na jiného člověka, nepozná krásu pohlazení nebo polibku! Začalo jí být její přítelkyně nesmírně líto.
Všichni profesoři v čele s ředitelem neustále sesílali obranné bariéry na všechny chodby, které míjeli. Podle rychlých poznámek, které si mezi sebou dospělí vyměňovali, Aida pochopila, že zbývající profesoři se snaží zabezpečit celý prostor školy alespoň provizorně, než se jejich skupinka vypořádá se Zdrojem. Nevěděla sice, co to je, ani jak to vypadá, ale předpokládala, že to je místo, odkud vyvěrá Jejich Zlo, o kterém Fiona jednou mluvila. Také neměla vůbec žádnou představu o tom, co se stane, až k němu dorazí a k čemu vlastně budou potřebovat ji.
Chodba se neustále rozšiřovala a objevovala se i malá prostranství. Na jednom z nich narazili na skupinku tří Jimi ovládaných stvůr. Fiona se vrhla na nejbližšího z nich a omotala mu ruce kolem krku. Se zachroptěním se skácel k zemi. Zbylé dva drželi v šachu Asmundová se Zbigniewskim ohnivými koulemi, které jim zabraňovaly přijít blíž. Vlček a druhý profesor je kryli dlouhými meči, které vylovili ze svého hábitu.
Když se první bytost přestala hýbat, Fiona se přikradla k druhému. Ten ani nestihl vydat žádný zvuk a bez dechu se zhroutil.
Vlčkovi se podařilo probodnout třetího mečem. Aida odvrátila zrak a z tratoliště krve se jí udělalo zle. Abbis ji uchopil za ramena a podíval se jí do očí.
„Nemysli na to. Jen se soustřeď na svůj úkol. Sbírej síly. Všechno bude v pořádku…“ Aidě připadalo, že se v jeho upřeném pohledu utopí. Když od ní konečně odtrhl zrak, připadala si náhle klidnější, soustředěnější a skoro jako by všechno pozorovala cizíma očima.
Postupovali stále dál a probíjeli se hlouběji do Jejich teritoria. Fiona byla stále bledší a když se zastavili na chvilku odpočinku, sesunula se na zem a přerývaně dýchala. Abbis se nad ní starostlivě sklonil.
„Jak to, že tě to tak vyčerpává?“
Fiona potřásla hlavou. „Nemám tušení. Mělo by mě to posilovat. Nerozumím tomu. Jejich energie je zvláštní… Dělá se mi z ní trochu nevolno, ale už jsem si zvykla.“
„Zvládneš to ještě?“
Fiona kývla. Abbis jí dal napít z láhve, kterou odkudsi vyčaroval a nechal je všechny na chvíli si vydechnout.
„Jaký je tvůj plán, Abbisi?“ zajímalo profesora Vlčka. „Prostě tam jen tak vlítnem a všechny je zabijem?“ zasmál se, ale nebyla v tom ani trocha veselí.
„To by se nám nikdy nepodařilo. Musíme zničit Zdroj.“ Abbis vypadal v tu chvíli nesmírně autoritativně. Vléval do nich tolik potřebnou naději.
Vydali se znovu na krušnou cestu podzemím. Už měli vypracovanou taktiku – zatímco Fiona likvidovala nejnebezpečnější jedince, Vlček a jeho společník se oháněli meči a ostatní svými kouzly udržovali zbylé stvůry v bezpečné vzdálenosti. Aida už nad ničím nepřemýšlela a prostě postupovala s ostatními dál a dál. Připadalo jí, že její tělo je loutka a ona jen tahá za provázky.
Před nimi se začalo vynořovat jakési světlo.
„Už jsme blízko!“ snažil se Valemínek přehlušit výkřiky a hluk boje. Dokonce i profesorka Asmundová si do druhé ruky vzala dýku, kterou odháněla dotěrné nepřátele.
Aidu napadlo, jak to, že nikdo z nich neslyší Jejich vábení. Ale pak si všimla, že Abbis celou dobu nebojuje, jen drží hůlku ve výši očí. Zřejmě je nějakým štítovým kouzlem chránil proti ničivému působení podzemních Sirén.
Probojovali se do velkého sálu, který byl plný smrtelně bledých a potácejících se bytostí, které k nim vztahovaly ruce a neartikulovanými zvuky na rtech se draly k nim. Celé místnosti dominoval veliký zářící krystal. Aida téměř cítila, jak z něj proudí podivná energie a byla si jistá, že jen ředitelova ochrana je brání před ničivými účinky této síly.
Ucítila, jak jí její dědeček stisknul rameno.
„Je čas. Zavři oči, soustřeď se,“ řekl důrazně. Aida ho poslechla. Přestala vnímat svět okolo, Fionu umdlévající pod náporem dalšího nepřítele, Vlčka a Asmundovou sekající okolo sebe zbraněmi, Zbigniewského, sesílajícího ohnivé koule na ječící monstra ani kaluže krve, useknuté údy, ve smrtelné křeči se škubající těla a smrtelný výkřik neznámého profesora, který si zapomněl krýt záda a jeho tělo bylo obsazováno tou všudypřítomnou nehmotnou substancí. Neviděla ani ránu z milosti, kterou Vlček zasadil umírajícímu kolegovi. Její zorné pole vyplňoval jen jiskřící krystal. Jako z obrovské dálky slyšela Abbisův hlas.
„Zruším teď tvou ochranu. Nesmíš se bát, jsi silnější. Budu ti pomáhat. Umíš otvírat. Napni své schopnosti a tyhle otevřené dveře zavři.“
V Aidině hlavě najednou vybuchl ohňostroj primitivních, ale silných emocí. Strach, hrůza, nenávist, touha, silný instinkt a hlavně hlad, obrovský a nedozírný oceán hladu.
Nenech se tím unést! Nepoddávej se tomu. Nahlédni za tyhle vnější projevy, dostaň se hloub! zněl Aidě v hlavě dědečkův hlas. Nešlo neposlechnout. Cizí vjemy začaly slábnout a průhlednět. A za nimi bylo skutečně to, co celou dobu cítila – otvor. Zející propast do jiného prostoru. Otevřené dveře.
Zavři je, zavři je! neustával hlas v její mysli. Aida vztáhla jakousi mentální ruku a snažila se dosáhnout na rozevřený chřtán, vrhající do prostoru oblaka energie.
A pak ji zasáhla taková vlna Zla, že ji to na chvilku ochromilo. Měla mysl jako v kleštích. Nenávist, zášť, nepřátelství, zloba, hněv, vztek, zuřivost, to všechno jí vířilo v mysli a hrozilo ji úplně rozdrtit.
Vydrž, Aido. Postarám se o to. Ty jen dokonči, co musíš!
Ucítila, jak Abbisova přítomnost z jejího vědomí mizí a zároveň mizí i sevření negativní energií. Vzchopila se a znovu se natáhla k zejícímu otvoru. Jsou to jen dveře, říkala si. Jen obyčejné dveře a já je musím zavřít. Zavřít. ZAVŘÍT!
Cítila obrovský odpor, jako kdyby se snažila tlačit dveře proti nepředstavitelnému průvanu. Všude okolo se ozývalo vysoké kvílení, ale žádná další vlna už nepřišla. To jí dodalo odvahy. Všechny své zbývající síly sebrala k jednomu jedinému cíli.
ZAVŘÍT!!!
Buch.
Dveře zaklaply. Průvan ustal.
Všude se rozhostilo ticho, narušené jen tupými nárazy těl na tvrdou zem.
Aidu zaplavila úleva, prázdnota a podivný klid. Tělo ani mysl ji už neposlouchaly. Poddala se milosrdnému zapomnění.

Příště: 17. kapitola – Potomci vznešeného rodu