Zajímá Vás, jaká je historie naší školy? Ale nemáte čas navštěvovat Historii Hogwarts, Kouzelné svátky nebo Osobnosti? Nevadí. Tedy vadí, je to vaše škoda, ale pro všechny z Vás a i pro ty, co některý z těchto předmětů navštěvují, přinášíme svědectví madam Letitie o třech dnech smutku na naší škole, které si každoročně připomínáme.

Jsou jimi Den zoufalství, První den smutku a Druhý den smutku. A slavíme je od 23. listopadu do 25. listopadu.

Takže pokud si chcete přečíst vzpomínku madam Leti, která tento den zažila ještě jako žlutá studentka (to už musí být ale doba +uculím se+) tak neváhejte a čtěte.

(pozn.red. Text je zanechán v původním znění, abyste mohli vstřebat celkovou atmosféru ve Velké síni)
Sandrine Castellasarraine > – vzpomíná si že tu v tom roce vlastně taky byla, ale nahlas nic neříka – …madam Leti povíte mi jak to bylo?
Letitia te Tiba > Nuž… – zaspomína sa – Boli to zvláštne časy. Napäté, každý deň sme sa prebúdzali s obavou, aký oznam nás bude čakať na úvodnej nástenke.
Keď sa dlhý čas akoby nedialo nič, už sme sa postupne ukolísali a venovali sa svojim povinnostiam a zábavám… – postupne sa rozhovorí čoraz plynulejšie –
A potom nás zase prekvapil nejaký ten oznam. Niekto dôležitý sa rozhodol odísť a podobne.
Sandrine Castellasarraine > wow – zírá na madam Leti – to muselo být vzrušující …
Letitia te Tiba > V ten deň, 23. novembra, som práve písala odpoveď nášmu kolejnímu – profesorovi Elenéremu na sovu. Sedela som v kolejní místnosti a vôbec netušila, čo sa okolo deje.
Keď som dopísala, zložila som pergamen do obálky a vyšla z kolejní místnosti, aby som našla sovinec…
Ale keď som prešla cez dvere, všetko okolo mňa zrazu zmizlo.
Charlotte Von Emotion > – napjatě poslouchá –
Letitia te Tiba > Nebolo tu nič. Ani chodba, ani kolejka, ani dvere ktorými by som sa mohla vrátiť. Nič.
Nechápala som čo sa deje. Asi hodinu som sa bezradne rozhliadala, či sa neobjavia známe steny
Asi po hodine sa čosi predsa objavilo…
Magrápa Česneková > – takhle nějak si představuje peklo –
Letitia te Tiba > Hnedá zem. A nej veľká tabuľa: „Tohle je konec. Nepište, nevolejte, nebudu odpovídat…“ Už neviem, čo presne tam bolo napísané, ale vyzeralo to, že jediné, čo môžem urobiť, je hľadať nejaký povoz, čo ma odvezie domov. Že naša škola skrátka už neexistuje.
Magrápa Česneková > – napjatě se cpe popcornem –
Sandrine Castellasarraine > – poslouchá… –
Charlotte Von Emotion > – zírá ani nedutá –
Letitia te Tiba > Samozrejme, že som nešla domov – pokračuje v rozprávaní – šla som niekam, kde sme sa často stretávali – študenti z Hogwarts, keď ešte neboli Prasinky súčasťou školských pozemkov. Do pohostinstva menom Lidi (nejako tak sa volá ten chat).
Mali sme tam prenajatú vlastnú miestnosť – Za okny Bradavic.
Dúfala som, že tam niekoho stretnem, aby sme sa mohli aspoň rozprávať o tom, čo sa deje. Aby som skrátka nebola sama.
Ale bolo už neskoro, a našla som tam už len madam Rosmertu.
Isabella Anne Swan > – stojí ve dveřích jako socha a napjatě poslouchá –
Letitia te Tiba > Nakoniec sme sa nejako postretali. Na druhý deň v pohostinstve Lidi, nejakí ľudia poznali adresy sov iných a tak ďalej. Samozrejme, že som napísala aj nášmu kolejnímu…
Sandrine Castellasarraine > – stíhá zapisovat –
Letitia te Tiba > A keďže bolo naozaj veľa ľudí, ktorí chceli, naozaj veľmi chceli, aby sme mohli pokračovať a ďalej žiť v tomto našom svete…
Niektorí dokonca chceli začať stavať novú školu, hoci nevedeli veľmi ako na to :)
Sandrine Castellasarraine > – je trochu smutná, že nestihla začátek, ale dále poslouchá a zapisuje –
Letitia te Tiba > Zakrátko som dostala od kolejního, od profesora Elénéreho odpoveď. Podarilo sa im zohnať všetky dôležité veci zo starej školy a začali obnovovať múry.
Magrápa Česneková > – ani nedutá –
Letitia te Tiba > Tie tri dni sme prežili ako na ihlách. Dnes si ich pripomíname ako Den zoufalství, První den smutku a Druhý den smutku.
Ale potom prišiel den Fénixe – keď Profesor… vlastne vtedy ešte viac-menej Nekro vošiel k Lidem a zahlásil: „Škola je zase zprovozněna. Její adresa je [link] „
Sandrine Castellasarraine > – v síni jde slyšet jen škrábání brku –
Letitia te Tiba > Všetci sme sa sem nadšene vrhli… a ďalšia história sa už dá nájsť v našich útrobách. Prvé oznamy na úvodnej nástenke, v kolejních místnostech atd…
– usmeje sa, keď vo svojom rozprávaní dospela až ku šťastnému koncu, i keď trochu smutne pre spomienku na niekoho, kto k týmto udalostiam nesporne patrí a teraz tu nie je… –
Charlotte Von Emotion > – pořád zíra a snaží se všechno vstřebat –
Charlotte Von Emotion > – tleská taky –
Isabella Anne Swan > – tleská –
Sandrine Castellasarraine > – odloží brk a tleská –

Tak to sami vidíte. Doba to byla nejistá a nikdo nevěděl na čem je. I když ani dnes si nemůžeme být jisti ničím, co nastane a co se stane…
Proto si važme každého dne, který můžeme prožít tam, kde chceme a s lidmi, kterým věříme a na kterých nám záleží…