Znáte to všichni. Jsou dny, kdy se nám daří. Všechno nač sáhneme, se povede, a i když je zataženo, slunce svítí. Pak jsou ovšem dny, které začnou nadějně nebo obyčejně. Tváří se, že vám nic zlého nechystají, ale pak jim spadne maska…
Takový den jsme zažili před rokem, kdy z naší koleje navždy odešla Albínka Jacquelin. Říkali jsme jí Trpaslíček, protože byla v reálu skutečně malinká –pousměje se při vzpomínce– ale mnohdy jsou lidé malí vzrůstem velcí srdcem. Někdo řekne klišé. Já vím ale své.
Omlouvám se předem, pokud tento příspěvek vyzní příliš osobně, příliš smutně… možná pro někoho pateticky, ale člověk v životě potká málo skutečných přátel. Já to štěstí měl. Ale protože štěstí je vrtkavé, nestálé ale spravedlivé a odvažuje nám všem přesně tu pravou míru, abychom si ho vážili, odešla Albínka dělat radost zase někomu dalšímu.
Ale dost povídání. Ti, kteří ji znali a chtějí, vzpomenou se mnou. Ten zbytek třeba ocení její nesporný talent, s kterým světu sdělovala svoje pocity a dělila se s ostatními o své srdce.
Symbolicky jsem sáhl po básních, které napsala 5.5.
První je z roku 2009. Tedy přesně před sedmi lety. Jmenuje se ZKUS CHYTIT VÍTR DO RUKOU
Zkus chytit vítr do rukou
zkus chytit myšlenku
mění se čas, mění se doba
a ty zkoušíš stále znova
chytit vítr do rukou.
Stojíš na prázdném náměstí
okolo lidské duše
smějí se, pláčou
však ty to neslyšíš
jsi jenom kamen
na prázdném náměstí.
Jednou tam přijde dítě nevinné
uroní slzu štěstí
kámen puká, srdce bije
a ty slyšíš lidské melodie
už nejsi sám na prázdném náměstí
už jsi člověk v tom lidském neštěstí.
Zkus chytit vítr do rukou
zkus chytit myšlenku
v této době, v této víře
v této hloupé lidské pýše
máš šanci jedinou
uronit slzu nevinnou…
(Alba k ní tehdy řekla: Víš kdo by chtěl chytat vítr do rukou, třeba já a víš jaký je to krásný pocit, když ti ten vítr klouže mezi prsty, zkus to někdy. Je to fantastický.)
Další je z 5. 5. roku 2010. Jmenuje se PADÁ HVĚZDA .
Padá hvězda
v pavoučím hedvábí
tak rychle
něco si
přej
Chtěla bych
–
chtěla bych
jednu fialku
plnou lásky
a vlčí mák
pro štěstí
Červené sukýnky
v dlaních držet
ohnivé kamínky
na nitky
navlékat
Co víc si
člověk
může přát
Duhu po dešti
rosu
v kapradí
co duši tvou
na chvíli
pohladí
Snad i kapičku
smůly
která jak
rubín červený
na prstě se
leskne
A pak už jen tu
lásku
která přichází
do deště
když celý
svět
zády se
obrací
A to je ta
hvězda
která dnes
padá
A ty ležíš
ji
v náručí
Poslední je opět z roku 2010, jmenuje se TAŽNÍ PTÁCI a já bych si moc moc přál, aby ji co nejvíc lidí pochopilo. Skrývá tolik moudrosti…
A teď bych jí rád s vaším dovolením poslal do poetického nebe modrou růži, které měla tolik ráda a vzkázal jí, že ačkoliv nenosím smutek napsaný na čele, neuběhne den, abych si na ni nevzpomněl a hodina, kdy by mi nechyběla.
Andy
Nemám slov, snad jen díky Andy za nádherný článek, který mi Albí připomenul a já si zase připomenula, jak neskutečný a krásný člověk to byl.
+ukápne jí slzička+ Doufám, že se máš krásně tam nahoře, Albíku náš.