Rituál zasvěcení

Je sobota večer a jezevci se scházejí v Komnatě nejvyšší potřeby, aby oficiálně přijali nováčky do svých žlutých řad. Čeká nás rituál zasvěcení. Místnost je prázdná, až na velké zrcadlo, které matně odráží celou místnost. Všichni noví se včetně mě bázlivě rozhlížejí. Co se bude dít?

Tu vletí do komnaty Tlustý mnich, zamíří ke kolejnímu řediteli siru Nichovi: „Dobrý večer, staříčku. Jak se daří? Co zuby, pořád všechny vlastní?“ Všichni okamžitě schovávají svačiny a sušenky, aby nám je nevzal. Vypadá to, že nás mnich bude na naší cestě doprovázet. Po poučení o bezpečnosti se přes zrcadlo dostáváme do kouzelného lesa.

Vycházíme na měkký pažit a všichni se rozhlížíme. Je úplněk. Hvězdy na nočním nebi ozařují zdánlivě pevný skalní masiv, kterým jsme sem vešli, pár osamělých stromů kolem, les a pěšinku vedoucí k němu. Tiché bublání prozrazuje přítomnost potoka. Kromě houkání sov je ticho. Jen tu a tam se ozve hlasité pšíííík. Amanda Wright se nachladila. Ochotně jí půjčuji svůj puntíkatý kapesník.

Z poháru, který s sebou nese Tlustý mnich, začne sálat záře. Asi metr nad zemí se postupně formuje mlhovitá postava. Helga z Mrzimoru. Všechny si nás důkladně prohlédne a srdečně se usměje. „Vítejte, děti moje!“ Mnich nás opouští a my následujeme Helgu k okraji lesa.

Tam se Helga obrátí na nás nováčky s otázkou:

V dobách, kdy hradu rostly první věže,

kdy studenti místo lesa vídali jen keře,

chodila chodbami krásná dáma.

Byla samý úsměv a vlídné slovo,

mračit se snad neuměla na nikoho,

žlutou zakladatelkou byla zvána…

Nejistě se po sobě díváme. Kdo to může být? Jsme tu teprve pár dnů a už po nás chtějí znalosti z historie školy. Nakonec po dlouhém mlčení zvedne Annie Gibnstone nejistě svou ruku a její odpověď je správná. Uf, oddychneme si. Díky chytré Annie můžeme pokračovat ve výpravě. Helga vytáhne ze záňadří pergamen s pokyny a podá ho naší primusce Sue. My ostatní začneme sbírat uschlé větve. Potřebuje hranici dřeva.

„To už stačí, miláčkové,“ usměje se na nás Helga. „Slečno Amando, vy jste spjatá s famfrpálem, a jak koukám, bez koštěte neuděláte ani krok. Tenhle úkol je jako stvořený pro vás. Tamhle je jabloň,“ ukáže na strom. „Potřebujeme jablíčko z úplného vrcholu. Až jej utrhnete, položte je na hranici.“ Amanda se usměje na madam Helgu a i přes nachlazení skočí na koště, doletí až k vrcholku stromu, kde se natáhne pro jablíčko, pořádně ho stiskne v tlapkách a i s ním opatrně doletí až k madam a položí ho na hranici.

V tu chvíli se zvedne silný vítr a obloha zešedne. Hvězdy, které dosud jasně svítily, zmizí a nebe ozáří množství blesků. Hrom za hromem duní a zem pod nohama studentů se třese. Společně začneme vyvolávat krále famfrpálu, Sůavu. Ozve se rachot a do hranice uhodí blesk. Hromy zmlknou a nastane hrobové ticho. Všichni zatají dech a sledují, jak se z ohnivého divadla na nebi snáší obří postava. Sedí na koštěti, v jedné ruce drží Camrál a ve druhé jablko, které před chvílí utrhla Amanda z jabloně. Elegantně a tiše dosedne na zem a upře ohnivě zářivé oči na dav lidí před sebou.

„Můj čas mezi vámi končí,“ usměje se na všechny Helga. „Přeji vám z celého srdce spokojenost, klid a lásku. Buďte hrdí na svou kolej tak, jako je ona hrdá na vás. A buďte jednotní. V tom je síla!“ Ještě jednou se usměje a rozplyne se.

Nyní přichází okamžik zasvěcení. Sůava se na nás povzbudivě kření. Každému z nás nováčků dá otázku, na jejíž odpověď máme několik minut. Snažíme se neudělat své koleji ostudu a zapojujeme své šedé buňky mozkové. Sůava si nás pak k sobě po jednom volá a chce slyšet odpověď. Naštěstí se nám daří odpovídat správně.

A už přicházím na řadu já. Klepou se mi kolena, Sůava budí respekt. Před očima se mi dělají mžitky. Asi omdlím.

„Tak pověz mi, Judith, co by sis přála k Vánocům?“ slyším jeho hlas.

Cože?!

Rázem se vzpamatuju. To přece není moje otázka!

Místo Sůavy na mě hledí Tlustý mnich a komicky se šklebí.

„Hodně sov,“ odpovím pohotově. Jestli díky této otázce ze mě bude jezevec, tak dobře. „Hlavně trpasličí by se mi moc líbila,“ dodám. Třeba mi mnich splní mé přání, musím toho využít.

Sůava stojí hned vedle a očividně se baví. I ostatní žlutí se smějí. Nicméně obřad pokračuje, odpovím správně na zadanou otázku, stejně jako ostatní jezevčátka. Obřad se chýlí ke konci. Sůava se poté natáhne k jabloni pro zbývajících pár jablek, nasedne na koště, zamává všem a tiše odlétne do výše.

My se vracíme do hradu. Jsme plní dojmů a zároveň nadšení, že jsme oficiálně přijati do koleje. Byl to kouzelný večer.