Jsou lidé, kteří s vámi stráví dlouhý čas, a přesto vás minou. Po čase jejich podoba vybledne. Ale jsou tací, kteří se vám vryjí do srdce navždy.
Jednou z takových bytostí byla i Alba Jacquelin – malý a skromný jezevec s obřím srdcem a ještě větším talentem.
Je nás čím dál méně, kdo si na ni pamatují a vzpomenou. A ten zbytek prosím o malé pozastavení, protože právě dnes je to osm roků, co nás opustila.
A jak jinak si ji připomenout, než další z jejích básní. Tentokrát to bude…
Nepouštěj mě
Nepouštěj mě
Tiše zašeptám
Jak bez tebe
Žít mám
Jak žít
Bez doteků
Pohledů
Které patřily jen
Nám
Deska se zasekla
Píseň umlkla
Uprostřed slova
Uprostřed bytí
Jen ta vůně
Žije stále
Hedvábný šál
Růžová růže
Kdo za to může
Že nechci jít
Dál
Že nechci hledat
Jiný pár očí
Že nechci hledat
Lásku
Která mi do náruče
Skočí
Že nechci hledat
Úsměv
Když ten můj
Bude navždy
S tebou
Další tvorbu Alby si můžete přečíst například na Sub Salix.
Milá Albínko, doufáme, že tam, kde jsi, je ti dobře a nám, tvým kamarádům, občas zamáváš. Za všechny jezevce i PP pisálky ti mávám zpět.
Tvůj Andy