„Zdravíme vás, vážení účastníci této besedy, v této naprosto jedinečné lokaci. Právě se nacházíme v pravé, nefalšované, mudlovské knihovně. Protože tu jsme ale v noci, tajně, a navíc, jak už bylo řečeno, v knihovně, poprosíme vás, aby váš hlásek nebyl hlasitější, než zašumění větru. Dnes budou mluvit jiní.”

Kouzelník se nervózně rozhlédl po místnosti plné nedočkavých hostů. Otřel si pot z čela. Ono se to nezdá, ale být v noci v knihovně nikdy není úplně bezpečné – příliš mnoho slov, příliš mnoho příběhů, příliš mnoho skryté síly. I když je to jenom mudlovská knihovna. To je něco, co ví každý dobrý knihovník – a především ten kouzelnický.
“Echm echm ech,” odkašle si knihovník, aby získal pozornost svého obecenstva. Zdálo se mu, že se z publika ozvalo tiché “Ooook, ook,” ale rozhodl se, že po daném zvuku nebude pátrat.
“Sešli jsme se tu, abychom naslouchali těm, kteří mají tolik, co říct, a přitom je ještě nikdy nikdo mluvit neslyšel,” pronesl dramaticky. “Mudlovské knihy! Písmena, co zůstávají na papíře a vůbec nic nedělají! Nehýbou se, nekoušou, prostě si tam jenom tak leží! Ještě se nikdy nikdo nevydal do samotných útrob mudlovské literatury tak, jak to uděláme my!”
Jeho epický projev přeruší tiché podupávání nohou. Přicházelo z místa, kde se ve vzduchu vznášela jedna jediná zdvižená ruka (samozřejmě pevně navazující na zbytek těla a ony podupávající nohy).
Knihovník ji chtěl přejít, ale když se setkal pohledem s hlásícím se posluchačem, vzdal to. Byl to pohled člověka, který nehodlal ustoupit.
„Sice ještě není prostor pro dotazy, ale tak prosím, co nám tak nutně potřebujete sdělit?” procedil mezi zuby.
„No, víte. Já jenom, že jsem byl na přednášce o mudlovské technice, a tam nám teda říkali, že jejich knihy mluví. Říkají tomu audioknihy, prý. Tak teď nevím, co je pravda,”  začne onen mladík skoro až útočně.
“Ano, audioknihy jsou existující zařízení, ale není to hlas knih. To se jenom mudlové nahrávají jak knihy čtou, aby je další mudlové nemuseli číst sami. Ale celé je to mnohem složitější záležitost, na kterou tady nemáme prostor, jsme tady přece za jiným účelem, že ano,”  uzavře nešťastnou debatu.

“Pojďme si tedy představit dnešní hosty. Máme tu zástupce různých žánrů, i když se samozřejmě nedostalo na všechny, to bychom tu mohli být několik let. Za detektivky tu máme Deset malých černoušků od Agathy Christie!”
Na improvizované pódium vpochoduje (ano, vpochoduje) útlá knížka v černé vazbě a ukloní se. Knihovník pokračuje v prezentaci hostů.
“Prosím přivítejte zástupce společenských románů, Hanu od Aleny Mornštajnové!”
Brožovaná kniha v pruhovaném obalu elegantně kráčí na podium. Ozve se potlesk.
“Za žánr fantasy a zároveň jako zástupce celé velké série přichází Čaroprávnost od Terryho Pratchetta, ze série Zeměplocha”.
Na pódium za hlasitého potlesku prokládaného hlasitým Oook ook! vběhne malá barevná knížka.
“Neopomněli jsme ani knihy z eh… praktičtějšího žánru, a proto prosím přivítejte Kuchařku pro dceru od Jany Florentýny Zatloukalové.”
Kuchařka se vpotácí na pódium a cestou si ještě čistí upatlané desky.
“Jako zástupce povinné četby jsme dnes pozvali Válku s mloky od Karla Čapka.”
Kniha stydlivě vejde na pódium a postaví se do koutku. Ozve se vlažný potlesk.
“A jako poslední, nikoliv však v pořadí, přivítejte prosím zástupce dětské literatury, Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové.“
Na pódium vběhne barevná kniha v pevných deskách, ze sálu se ozývá bouřlivý potlesk.

“Ano ano, nyní tu máme všech šest účastníků dnešní besedy. Já je tedy nyní požádám, aby se nám krátce představili, a potom bude prostor na vaše dotazy.” Knihovník si nenápadně otře vlhké čelo a stále dělá, že neustále hlasitější „Oook oook“ z publika neslyší. Jako první si vezme slovo Deset malých černoušků: “Dobrý eh, večer, já jsem kniha od královny detektivek, takže jsem vlastně něco jako člen královské rodiny, a dlouhodobě se držím v žebříčku nejoblíbenějších knih, a to určitě proto, že mám překvapivé rozuzlení!”

Kniha předá slovo dál. “No, co bych o sobě tak řekla, já jsem prostě praktická holka, najdete mě většinou v kuchyni, protože mě mudlové používají hlavně při vaření”, řekne Kuchařka pro dceru a snaží se přitom nenápadně natočit tak, aby nebyly vidět fleky na deskách.

Další slovo si vezme Hana. “Já jsem tu za společenské romány, takže se mnou máte všechno. Napětí, vztahy, romantiku, popis doby, překvapivé zvraty, dojetí… připravte si spoustu času a hromadu kapesníčků.”  Je vidět, že Hana si je vědoma své obliby a umí se řádně prodat.

Slovo předá Dětem z Bullerbynu. “My jsme prostě veselá dětská knížka pro holky i pro kluky, vždyť nás všichni znáte,”  nepářou se tím a rychle předávají slovo Čaroprávnosti. “Já jsem fantasy, ale hlavně jsem o boji za rovnoprávnost a ženská práva!” zahřmí kniha a z dámské části publika se ozve bouřlivý potlesk, ve kterém „Oook oook“ skoro zanikne.

Knihovník přemýšlí, zda je představení kompletní, nebo se na někoho zapomnělo, když spatří knihu skromně stojící v koutě, a tak ji postrčí dopředu. “Já no… já jsem součást povinné četby, a tak mě nikdo moc nechce číst… ale jsem docela oceňovaná kniha, i můj autor byl známý,” řekne stydlivě Válka s mloky a zase se vrátí do koutku.

“Ano, děkujeme našim hostům za představení, a nyní již prosím vaše dotazy… dáma ve druhé řadě?” Ve druhé řadě se postaví elegantní posluchačka ve fialovém kostýmku s pečlivou manikúrou. “Já bych měla dotaz na tu kuchařku, jak jste to jako myslela, že jste hlavně v kuchyni?”

Kuchařka pro dceru: “Víte, já obsahuji recepty. Podle nich se vaří. Vaří se v kuchyni, takže jsem hlavně tam, a nikam jinak se nedostanu, nejsem jako někteří, co se podívají se čtenáři na dovolenou nebo aspoň do vlaku. Mě lidi nečtou pro zábavu!”
Čaroprávnost: “No jen to řekni, že tě čtou hlavně ženy! I ten název, Kuchařka pro dceru, to jako synové nevaří? To je diskriminace!”
Děti z Bullerbynu: “U nás teda vaří maminka a je to moc dobré. A jednou Lisa pekla bábovku, mňam.”
Čaroprávnost: “A co dělali kluci, určitě měli nějakou zábavu venku, že jo? Holku strčili do kuchyně a šli lézt po stromech. Diskriminace!”.
Deset malých černoušků: “My tedy máme také kuchařku, ona vaří a její manžel se stará o dům, a nevidíme na tom nic špatného.”
Čaroprávnost: “Jistě že ne, když se podívám na vaše datum vydání.”

Tady už knihovník musel zasáhnout, nebo by si mu knihy snad vytrhaly listy už při prvním dotazu, a proto vyvolal z publika dalšího tazatele. Překvapivě se rozhodl, že na dotazu mladšího čtenáře nemůže být nic škodlivého.

„Takže, přejděme raději k dalšímu dotazu… ten chlapec vpravo?“

Kluk se postaví a položí dotaz: „Já bych se chtěl zeptat Dětí z Bullerbynu. Jaké to je, když vás čtou hlavně děti?“

Děti z Bullerbynu: „Když nás čtou, je to ještě dobré. Některé s námi ale dělají všelijaké další věci, třeba s námi normálně hrají ping-pong! A používají nás místo pálky! Nebo nás čtou u jídla, a my pak máme upatlané stránky. Jeden ošklivý kluk nás dokonce použil jako podložku pod letadýlko, ještě teď máme na deskách zbytky lepidla!“

Kuchařka pro dceru: „Pff, to nic není, podívejte se na moje stránky! Víte, jak jsem z té kuchyně a z toho věčného vaření umaštěná a upatlaná?“
Děti z Bullerbynu: „Nejlepší je, když nás čtou rodiče dětem nahlas, a dětem do ruky vůbec nepřijdeme.“
Čaroprávnost: „To známe, rodiče, určitě zase hlavně maminky, že jo? Diskriminace!“
Děti z Bullerbynu: „To ne, nás čtou i tatínci, babičky, dědečkové, ale hlavně pak ty děti…“
Válka s mloky: „Buďte rádi, že vás někdo chce číst, mě nečtou, ani když musí! Vypůjčí si mě z knihovny, pak se válím někde ve školní tašce nebo doma, několikrát prodlouží výpůjční dobu a pak mě nepřečtenou vrátí. Referát pak někde opíší a já zase čekám v regále na další školní rok.“
Deset malých černoušků: „Nás teda děti moc nečtou.“ Přičemž ukazuje růžkem desek na sebe i na Hanu.

Knihovník: „Ano, ano, dětští čtenáři jsou kapitola sama pro sebe. Ale zase jsou z pěkné knížky opravdu nadšení. Prosím další dotaz z publika, kdo se hlásí?  Pán v obleku v zadní řadě?“

V poslední řadě se zvedne muž v obleku, odkašle si, a říká:
„Já bych se chtěl zeptat Války s mloky. Co si vy, jako protiválečná literatura, myslíte o současné politické situaci?“

Válka s mloky: „Víte, já vlastně o současné situaci moc nevím. Většinu času trčím tady v knihovně a ven se moc nedostanu. A když, tak jenom do nějaké školní tašky, kde ležím zapomenuta a nikdo po mně ani nevzdechne.“
Čaroprávnost: „V politice by mělo být víc žen! Jsou tam samí muži, to je diskriminace!“
Hana: „Mě třeba čte hodně žen, naopak by mě mělo číst víc mužů.“
Kuchařka pro dceru: „Moje řeč, podle mě vaří také spíš ženy.“
Čaroprávnost: „Kuchařka a společenský román, a čtou je hlavně ženy, vždyť to říkám, diskriminace!“

Knihovník si kapesníkem osuší zpocené čelo a je na něm vidět, že o svém nápadu uspořádat besedu s mudlovskými knihami začíná poněkud pochybovat.
„Eh, to jsme poněkud odbočili… myslím, že je čas akorát tak na poslední dotaz, takže třeba…“
Náhle ho přeruší hlasité „Oook, oook!“
„No, tak tedy ano, ten pán uprostřed v oranžovém kožichu?“
Na pódium přímo mezi knihy vyskočí velký oranžový orangutan, který vypadá velmi nespokojeně.
„Oook, oook!“ zahartusí. V tu chvíli si knihovník uvědomí, že nejspíš byla chyba, když se rozhodl ony zvuky z publika vytrvale ignorovat. Svého kolegu z Neviditelné univerzity samozřejmě zná z doslechu, přestože osobně se nikdy nesetkali.
„Dobrý den, pane kolego. Máte pro nás snad nějaký příspěvek do diskuze?“
„Oook, oook!“ odpoví opičí lidoopí knihovník a začne po pódiu honit překvapené knihy. Když je dostihne, všechny posbírá a zmizí s nimi mezi regály.
„Vidím, že naše beseda je u konce, knihy se nám vrátily do regálů…“ snaží se zachovat zdání jakékoliv organizovanosti knihovník, když si všimne, že tváří v tvář zuřícímu lidoopovi se mu zřejmě publikum rozuteklo, aniž by počkalo na oficiální zakončení. Proto jenom krátce mávne rukou a rovněž zmizí mezi regály.

Pro Žlutého Trimela
Felicitas Frobisherová
Olivia Wines