Vítám vás podruhé na dostaveníčku s posledním kolem Sedmiboje. Tentokrát budete mít možnost shlédnout názory na sedmé kolo a Sedmiboj celkově ze strany soutěžících Nebelvíru.

Jak oni vnímali soutěž? Co jim dala a šli by do ní znovu, kdyby mohli?

A samozřejmě vás navnadíme na jeden z úkolů Sedmiboje. Konkrétně na druhý…

Teď se ale podíváme na otázku, kterou jsem soutěžícím položil. Byla pro všechny stejná:

Zdravím a naposledy jdu prosit o názor na sedmý úkol Sedmiboje.

Navíc bych vás rád požádal o zhodnocení soutěže jako celku. Jestli jste se spíš bavili nebo stresovali. Jestli byste příště (ano, vím, že to nejde) šli do Sedmičky znovu. Zkrátka… prosím, rozepište se a nebojte se i nějaké té kritiky. Pro organizátory to může být užitečná zpětná vazba a možnost do příště něco i vylepšit.

A jako první dostane slovo

Hekatea Centaurix

Aréna mi na začátku tak trochu vyrazila dech, když mi konečně došlo, jakým způsobem se hodlá se svými hráči rozloučit. :D Ale také jsem si ji opravdu užila – člověk už věděl, jak se při jednotlivých úkolech chová… a nebýt té odtikávající časomíry, možná by se dostavila i trocha té nostalgie, kdo ví? Takto jsem si jen vzpomněla, že jsem snad někdy někde četla, že by mi úkol neměl zabrat víc než hodinu času. :D

U kreativního úkolu jsem smutně zamávala na rozloučenou svému prvnímu nápadu, protože byl prostě hodně nad mé síly… a nakonec jsem ho celý, včetně koncepce, tvořila až o termínovém víkendu. Zbývá jen doufat, že výsledek odpovídá zadání a na nic podstatného jsem nezapomněla… Tak moc se těším na vypracování ostatních!

Pokud jde o Sedmiboj jako celek, mohu říct, že jsem mu moc vděčná za spolubojovníky, opravdu se mi líbila naše vzájemná podpora a občas i společné zaúpění nad zadáním. Aspoň za sebe mohu říct, že jsme mezi sebou nesoupeřili, naším společným protivníkem byly úkoly. ;) Atmosféra  na tribuně i při IT byla skvělá. :)
A platí to nejen pro soutěžící, ale i pro fanoušky, přímo mě uchvátilo, jak se fandilo vždy a všem – a nejvíc těm, kteří se setkali s nějakým zásekem. V očích všech přihlížejících neodcházeli jako poražení, ale jako skuteční vítězové, protože se navzdory všemu nevzdali, nepodlehli ubíjejícímu pocitu, že „to prostě nejde“. Díky své vytrvalosti se stal opravdovým hrdinou. Každý, koho jsem na tribuně potkala, byl moc milý, povzbuzoval bez ohledu na kolejní příslušnost (a bez ohledu na to, že člověk dole v aréně ho nejspíš neslyší) – a ať se rozhovor nakonec stočil kterýmkoli směrem, vždy zůstával v pozitivní rovině. To je velká vzácnost.

Moc mě bavilo procházet si pak jednotlivá zpracování, žasla jsem nad nápady i obrázky. Bylo zajímavé sledovat, jak kdo zadání pojal, v čem se lišíme i co máme společné. A především jsem si užívala, že nejsem porotce, takže nemusím hodnotit (natož sestavovat nějaký žebříček), ale mohu si vybrat jen to, co se povedlo – a podařilo se toho pokaždé hodně.

Myslím, že organizačně byl letošní Sedmiboj zvládnutý moc dobře, i když Chris tedy občas narazil na rozespalou Arénu, které se nechtělo spolupracovat tak brzy po otevření, popř. se u dalších vymlouvala na to, že už je přepracovaná. ;)
Termíny jsme všechny znali předem (od začátku jsme byli varovaní, že poslední se kryje s esejemi) a i to nejhorší zpoždění (které se rozhodně nestalo pravidlem) se počítalo nejvýš v hodinách, nikdy ve dnech.
Oba organizátoři, jak pan Olík, tak slečna Kate, byli po celou dobu vždy k zastižení, nebo alespoň nevím o nikom, kdo by na svou odpověď musel nějak dlouho čekat – což člověk zvlášť ocení, když se začne ptát až v pátek nebo dokonce v sobotu. ;)

A jestli bych šla do Sedmiboje znovu? Jsem moc ráda, že nemůžu, protože… asi jo. :D
Ony ty stresy časem vyblednou a zůstane jen celkový pocit, který v mém případě vychází z povídání s Neryskou, Bibi, Chrisem, Hazel, Christi, Saph a dalšími. :) Ten nádherný pocit, který mám jinak spojený třeba s prvními krůčky v soubojovém klubu nebo s IT. :)

(Heky nám tu tedy zanechala vzkaz pro další případné bojovníky – sedmibojaře. Nebojte se! Sedmiboj je sice drak, co plive oheň, ale ve finále vám ukáže, že to od něj byla jen dobrosrdečná hra ;o) A kdyby nic jiného, podpora ostatních vás podrží.)

A teď si přečteme odpověď druhé soutěžící Nebelvíru

Nerys Heliabel Ghostfieldové

Když jsem procházela arénou během sedmého úkolu, myslela jsem, že to bude můj konec, mozek už byl silně použitý. Ke svému vlastnímu údivu jsem se nakonec do cílové rovinky dopotácela. A když jsem si dočetla zadání kreativní části… toužila jsem se opět vrátit do Arény, jen abych nemusela ke kreativnímu tvoření. Paradoxní, že? Navzdory počátečnímu děsu a silnému vypětí „esejového týdne“ jsem si ale ten kreativní úkol užila snad nejvíce ze všech sedmi. Pro mě je to taková veselá tečka za celou soutěží, snad potěší a pobaví i porotu a diváky.

Jestli jsem se víc bavila, nebo stresovala? Myslím, že obří kus od obojího. Člověk čelí tlaku, samozřejmě, čelí kritice, vlastním omezením, časovému presu, tomu, že v danou chvíli nemá ponětí, jak téma uchopit, přestože je třeba krásné. A tak jsem se s tím vším dost často prala, zároveň jsem si ale soutěž jako takovou dost užila. Co mi ale vlilo opravdovou motivaci do žil, abych se pokusila dojít do cíle bez vzdání se apod., to byla ta neskutečná podpora, které se mi dostávalo, od druhých sedmiborců i od diváků bez ohledu na barvy. To je pro mě myslím ta nejcennější odměna, kterou si odnáším společně se vzpomínkami na to, jak jsme si v našem hloučku sedmibojařů utvořili nová přátelství a plno vzpomínek, jak jsme si byli s každým kolem trochu blíž. Sedmiboj jsem vždycky vnímala trochu jako boj každého s každým, asi jsem měla štěstí na letošní ročník, kdy jsem si spíš připadala jako v týmu bojujícím za stejnou věc, bez ohledu, zda člověk tvoří přední či zadní voj. Už proto bych do dalšího Sedmiboje jako soutěžící nešla. Tyhle vzpomínky pro mě budou velmi cenné svou jedinečností, druhý Sedmiboj, věřím, by už byl prostě jiný.

Vážím si toho, že se našli odvážlivci, kteří se pustili do organizace Sedmiboje, do tvorby úkolů i překážek v Aréně, i do porotcovství. Ač jsem v některých kolech výhrady ke stylu hodnocení, k jeho podání měla, nakonec myslím, že se všichni porotci snažili odvést svou práci tak dobře, jak jen to dokázali. Dlouho jsem si zvykala na téma poměrně jednoznačné, Draci, protože jsem očekávala rozmanitost „každý pes, jiná ves“, jak tomu bylo v předchozích ročnících, kdy se od sebe úkoly lišily, zdá se mi, výrazněji. Nakonec mi ale asi témata vyhovovala tak, jak byla letos, draci jsou nároční tvorové, ale lze si je zamilovat, přestože jako objekt kreslení jsou pro mě dosti neuchopitelní. –směje se-

Bráno kolem a kolem, žádné výhrady a pořádnou kritiku v rukávu nemám, snad jen poděkování za tento ročník všem, kdo na něm mají svůj podíl. Děkuji!

(je evidentní, že i Nerys navzdory všem překážkám, soutěž bavila a odnesla si z ní víc, než na začátku doufala. Jako správná lvice se pokaždé rvala až do konce. Pro mne jako diváka a fanouška to byl obdivuhodný výkon a tak jako jsem už řekl tolikrát, říkám i dnes: Smekám před ní!)

A dostáváme se k poslední nebelvírské soutěžící, která byla tak hodná a odpověděla. Je to

Christina Elizabeth Stark

Ahoj Andy, omlouvám se, vždycky na to zapomínám :o)
Tento úkol se mi zdál jako koncentrované zlo, prostě veškeré trauma za posledních šest úkolů v jednom o_O teď navíc na záda dýchal termín esejí, takže nic příjemného :D Každopádně jsem se tedy po urputných nadávkách a šesti hodinách přemýšlení s pětihodinovou přestávkou na spaní dostala dál :D

Kreativní část se mi docela líbila :) ! Vytvořit mapu všech oblastí pro mě kupodivu nebyl zase takový problém a na každé části jsem se vyřádila :)

Christie

A tím jsme ukončili druhou exkurzi do vzpomínek na Sedmiboj. Třetí bude za pár dní a tentokrát se ponese v zeleném duchu.

Mějte se hezky a příště ahoj

Andy