Jak to dopadlo, když jezevci zase jednou vyrazili do lesa? Koho tam potkali, kdo možná svítil a kdo zase nenašel bombu hnojůvku? Dozvíte se v dnešním článku.

7. 11. 2025 byl typicky podzimní a sychravý večer. Nás sedm statečných jezevců se sešlo před hájenkou poblíž brány do lesa. Madam Ginevra už na nás čekala s tácem hrnečků plných horkého čaje a kakaa. Nemusela nás pobízet. V tom vlhku jsme všichni prostydli jen za ten krátký kousek od hradu. Kdo ví, co bude dál. Po krátkém dohadování, jestli se sedm osob dá rozdělit do dvojic nebo ne, jsme konečně zamířili k tajemné bráně.
Na cestě mě zaujaly svítící houby, chtěla jsem vědět, jestli by svítila i smaženice z nich, ale Mia hovor stočila na debatu, jestli budu svítit i já, když je sním. Madam Ginevra nám bohužel zakázala to zkoušet a aby odvedla řeč jinam, zeptala se nás, jestli víme, proč se vlastně chodí do lesa v noci a ne přes den. Odpovědí jsme našli několik. Od toho, že by přes den nevynikly svítící houby, až po snahu vedení školy zredukovat počty studentů dle zákona džungle – totiž lesa – přežije jen ten nejschopnější.
Zatím, co jsme se dohadovali, začala podivně houstnout mlha, a nepříjemně se ochladilo. Kdesi v hloubi lesa se ozval sýček. Vyvolalo to trochu paniky. Michelle leknutím zakopla a upadla, ale zase díky tomu našla vzácnou houbu Závojenku olovovou. Terrie vybafla na Chaba, ale ten se leknutím chytil její šály a jen tak tak že ji neuškrtil, Sam zůstal stát a jen se rozhlížel kolem. Mia nás uklidňovala tím, že to jí jen soví pošta nese magíka. Jenže pak za námi zapraskaly větvičky někdo tam opravdu byl. I Feliska se zarazila, a to je co říct, protože to je nejstatečnější holka od nás z koleje (a vůbec to nepíšu proto, že jsem jí slíbila článek a už mám týden zpoždění).
Madam Ginevra se nás snažila přesvědčit, že je to kos. To těžko, to by ten kos musel být velký jako hroch.
Samuel začal dýchat a meditovat podle nějaké breathwork příručky. Mia navrhla vrátit se na kakao. Zdálo se nám to jako skvělý nápad, ale madam Ginevra nás vedla dál, až za potok, kde už nerostly žádné svítící houby a naše lucerničky se marně snažily rozehnat tmu. Třásli jsme se zimou čím dál víc, až se začala být představa, že nás něco sežere a dostaneme se do teplého žaludku, docela přijatelná. Mia říkala, že nás sežere Yetti. Chab nás opravil, že se to monstrum jmenuje správně Škoda Yeti. Nevím proč škoda – asi že jako škoda že nás sežral.
Mezitím někam zmizela cesta. Doufali jsme, že madam Ginevra trefí zpátky, a že její lehce zamyšlený výraz se týká něčeho jiného.
V křoví znovu něco zapraskalo. Michelle by byla ochotna smířit se s tím, že tu všichni umřeme, ale vadilo jí, že se nikdy nedozví, jestli bych svítila po té svítící smaženici. Samuel pokračoval v meditaci a opakoval si mantru, že tu nic děsivého není. Chab využil situace a chytil se Terrie za ruku. Jediná Feliska zachovala chladnou hlavu. „Berte to pozitivně, nebudeme muset psát závěrečné eseje…,“ řekla. Michelle, která už má všechny eseje napsané to však neuklidnilo. Ani moje ujištění, že se její práce dostanou do školního archivu „in memoriam“, nepomohlo. Mia pro změnu litovala toho, že její studentský život zůstane navěky nenaplněn, protože ještě nenašla bombu hnojůvku.
Měsíc zakrylo hejno netopýrů a Sam zrychlil svůj meditační dech. Jeho to možná uklidňovalo, ale nás ostatní moc ne.
Z mlhy nás někdo pozoroval. To už nebyl jen výplod naší fantazie.
Madam Ginevra nás ujistila, že se ještě nikdy žádná školní výprava neztratila a že se vždycky skoro všichni maximálně po několika dnech našli.
Na otázku Miy, jestli se našli živí už neodpověděla, protože kruh mlhy se kolem nás uzavřel tak, že jsme neviděli jeden druhého. Za mlhovou stěnou se ozval divný šepot. Nějaká síla nás od sebe roztrhla. Mlha se trochu rozestoupila a uviděli jsme několik stříbřitých postav. Vypadaly jako naši školní duchové.
Madam Ginevra se je pokusila přemluvit, že už je po Halloweenu i po Dušičkách. To mě zarazilo, protože do té doby jsem si fakt myslela, že to na nás madam celé nahrála. Ještě že se my Jezevci ničeho nebojíme. Vzpomněla jsem si na spolužačku Bloom, která se v létě na táboře domluvila i s vražednými netvory a ufouny. Dodala jsem si odvahy a zkusila jsem se jich zeptat, co jsou zač a co potřebují. Feliska to pochopila, stoupla si vedle mě a taky je pozdravila.
Slyšela jsem Sama, jak za námi dýchá do čtverce po deseti vteřinách.
Jeden z duchů k nám vykročil, sundal si kápi a my jsme viděli, že je to duch nějaké holky. Začala povídat něco tom, že nestihla domalovat. Feliska jí nabídla rtěnku, ať se tedy domaluje, ale ukázalo se, že nestihla domalovat obrázek do domácího úkolu, a že se na ni pan profesor určitě zlobí. Prostě normální duch studentky, takže ať nám tu nikdo netvrdí, že se vždycky všechny výpravy vrátily! Napadlo mě, že bychom ji mohly vysvobodit, kdybychom jí pomohli domalovat ten obrázek. Dokonce jsme dali s ostatními dohromady i nějaké tužky a pár pastelek, co jsme našli po kapsách, jenže pak se ukázalo, že profesor Dippet, co mu měla odevzdat obrázek je už dávno po smrti. Báli jsem se jí to říct, ale madam Ginevra očividně nemá ráda zatajování pravdy a naférovku to na ni vybalila. Studentka se zatvářila tak, že se nás Terrie s Chabem rozhodli jistit z křoví za námi.
Madam naštěstí přesvědčila ducha, že má přejít na druhou stranu, najít pana profesora a domluvit se s ním. Duch studentky poslechnul, prošel Michelle, která z toho dostala zimnici, a zmizel.
Chtěli jsme si oddechnout, ale najednou se vedle Terrie objevil další duch. Tentokrát vypadal jako nějaký starší chlap. Úplně jsem se lekla, že to je duch profesora Dippeta a řekne nám, že hledá studentku, která neodevzdala úkol. Situace jak z béčkového mudlfilmu. Jenže to bylo mnohem komplikovanější. Duch se nám představil jako místní lesník Brandil. Vyhuboval nám, že se mu couráme po lese takhle dlouho po večerce. Vůbec nevěděl, že je mrtvý. Myslel si, že je madam Ginevra taky studentka, akorát se divil, že je tak stará. Tentokrát se mu madam pravdu nesnažila objasnit. Vysvětlili jsme mu, že Ginevra hodně často propadala.
Nakonec se rozhodl, že nás odvede k bráně. Nevěděli jsme, jestli mu věřit nebo ne. Moc na výběr jsme neměli, a tak jsme nakonec šli. Vedla jsem madam Ginevru za ruku, aby nám jako fakt věřil, že je to jen studentka a ne někdo, kdo mu vyfoukl práci.
Mlha se cestou rozestupovala, jen kolem pana Brandila se držel malý obláček. Dovedl nás k bráně, pustil nás ven a řekl, že si půjde do hájenky uvařit večeři. Madam Ginevra řekla, že půjde s ním, že si ještě musí promluvit. Nám řekla, ať se vrátíme do hradu sami.
Koukali jsme za nimi, dokud oba nezmizeli v hájence a pak nás to vcuclo a vycuclo zase zpátky ve Velké síni.
Myslím, že tam těch duchů, co potřebují pomoc je mnohem víc.
Už se všichni těšíme na další výpravu.

Pro Žlutého Trimela

Varda Elisabeth Rývorová