Pak jsem slyšela blížit se nějaké kroky. Najednou u mě stála malá kentauří holka. Šťouchla do mě, až jsem upadla. Objevil se tam velký kentaur a napomenul ji, ať na mě nesahá. Ta kentauřička se zeptala, proč ne, a jestli jsem nebezpečná.

„Nemůžeš do ní strkat, má jen dvě nohy, neudrží se na nich,“ řekl velký kentaur.

Vzpomněla jsem si, že nám madam Barbara říkala, že se máme v Zakázaném lese chovat slušně

a každého pozdravit. Popřála jsem jim tedy nahlas a co nejuctivěji: „Dobrý den“.

„Určitě?“ naklonila hlavu na stranu a pátravě si mě prohlédla.

„Cože?“ Nechápala jsem.

„Je z tebe cítit, že je ti zima, že máš hlad a že jsi se ztratila. Určitě nemáš dobrý den. Proč to tedy říkáš?“

„Nooo… To je pozdrav, chtěla jsem vám dvěma popřát, ať máte hezký den.“

„Proč? My ho přeci už hezký máme.“

Nevěděla, co říct.

„Ty jsi kouzelníčka?“ zeptala se kentauřice.

„Jo, já jsem čarodějka, studentka z Bradavic. Ještě neumím všechna kouzla. Jmenuju se Varda.“

„Mně říkají Flí a tohle je…“

„Není moudré říkat cizincům naše jména!“ skočil jí do řeči dospělý kentaur.

„Řekl jsi, že není nebezpečná, že je to chudinka, co má jen dvě nohy,“ hájila se Flí.

„I beznohý had může být nebezpečný. Jméno otvírá cestu k tvé duši. Se znalostí jména se lépe cílí

zlé myšlenky a zákeřné kletby.“

„Já neznám žádné zákeřné kletby,“ řekla jsem rychle, abych ho uklidnila, ale tím jsem to jen

zhoršila.

Zamračil se: „To znamená, že kdybys je znala, použiješ je?“

„Ale ne! Zákeřné kletby se nesmí používat!“

„Nepoužila bys je, protože se to nesmí?“

„Ano, totiž ne! Vlastně – já vůbec nevím, jak to myslíte.“ Už jsem z něj byla vážně hrozně nervózní.

„Když odpovíš správně, vyvedeme tě z lesa,“ řekl kentaur.

„Na co?“

„Na vřesoviště, které je mezi hradem a lesem.“

„Neee, já myslela, na co mám odpovědět.“

„Proč proti nám nepoužiješ žádnou kletbu?“ zopakoval.

Úplně jsem cítila, jak se mi zavařuje mozek.

„…protože jste hodní…?“ zkoušela jsem.

Kentaur zavrtěl hlavou. „Špatná odpověď.“

„Když neodpovím správně… Co se mnou bude?“ Kolem už padla úplná tma a já jsem dostala hrozný strach, že mě tam nechají.

„Proč tě to nezajímalo hned?“ zeptal se kentaur, otočil se ke mně zády a zamířil zpátky do tmy.

„Já… doufala jsem, že odpovím správně…“ namítla jsem zoufale.

„Líbí se mi,“ řekla Flí a znovu do mě lehce a mnohem opatrněji šťouchla. „Může tu zůstat s námi,“ navrhla.

„Nebo…?“ otočil se kentaur a zadíval se na Flí, jako by ji z něčeho zkoušel.

„Nebo… Opravíš tu věc, na které přiletěla, aby se mohla vrátit sama…?“

Kentaur se skoro neznatelně usmál a vytáhl z pouzdra na opasku nůž. Nařezal několik pružných proutků z blízkého keře a připevnil mi pomocí nich metlu zpátky k násadě.

„Vyzkoušej to,“ podal mi ho.

„Hop!“ natáhla jsem ruku a koště mi do ní skočilo jen s malým zakolísáním.

„Děkuju,“ skoro jsem se rozbrečela úlevou. Sundala jsem si z krku zlatonkový přívěšek a podala jsem ho Flí. Rozzářily se jí oči. „Děkuju, že jsi ve mně věřila,“ řekla jsem.

„Jak se odměním vám?“ zeptala jsem se nejistě kentaura a přemýšlela, kolik mám na účtu srpců.

„Stačí, když najdeš odpověď.“

Už už jsem chtěla pokrčit rameny, když mě to napadlo. „Nepoužila bych nikdy žádnou kletbu, protože je to zlé a je to proti mému přesvědčení srdce a duše.“ Bezděky jsem si při tom položila ruku na srdce. Kentaur kývnul hlavou a udělal stejné gesto. Flí také. Potom oba zmizeli ve tmě.