Kterak Pišta do velké síně přišel

Bylo, nebylo… Muselo být, protože jinak bych vám to nemohla vyprávět. Žil v jedné vyhřáté díře na pomezí lesa a pole šedý myšák Pišta. Vedl normální myší život. Vlastně to byl krysák, tak vedl normální krysí život. Na poli sbíral obilí, do lesa chodil na jahody a houby, které měl obzvlášť rád, choval jako hlídacího psa tlustou larvu Emilku, pěstoval na zahrádce batáty a lilky, a každou neděli chodil hrát fotbal za místní krysí ligu. Nu, však víte, jak to u krys chodí. Vedl si svůj pokojný venkovský život a měl se fajn.
Jednu srpnovou sobotu ho přijel navštívit jeho bratránek Rišta, který žil mezi lidmi v civilizaci na jednom starém hradě jménem Bradavice. Rišta byl velmi tlustá a velmi zhýčkaná civilizovaná krysa a líčil Pištovi, jak je krásné a snadné žít na hradě, kde se nemusí jídlo pracně shánět, ale je ti doručeno přímo pod nos.
„Bratránku, kdybys to viděl, tam je ti jídla! Celé kopce! Co, kdyby kopce, celé hory jídla!“ vykřikoval Rišta. „A teď druhů a chutí! Jak se to rozplývá na jazyku! A ne jako tady ta tvoje ovesná kaše,“ ohrnoval Rišta nos nad skromným jídlem, které mu připravil Pišta.
„Drahý bratránku, mně je tady dobře a nic mi tu nechybí. Navíc, Emilka by byla na hradě nešťastná. A pak, kam bych chodil hrát na hradě fotbal?“ nedal se vyvést z míry Pišta. Rišta se vrátil na hrad sám a Pišta si dál žil svůj život.
Jednou na podzim šel s Emilkou na dlouhou procházku do lesa, protože to měla moc ráda. Vzal si sebou i košíček na houby, protože chtěl nějaké nasbírat, aby si je usušil na zimu a doplnil si tak svojí spižírničku, která byla nacpaná k prasknutí a připravená na dlouhé zimní měsíce. Když se vrátil domů… Ach hrůza! Žádné doma nebylo! Jeho domeček byl zničený vinou lidského stroje na sklízení obilí. Spížirnička byla celá vyrabovaná a všechno bylo převráceno vzhůru nohama. Pišta si sedl na kámen před zbouraným domečkem a plakal. Emilce se nelíbilo, když její páníček pláče, tak mu olizovala slzy a smutně vyla. Co měl nebohý Pišta dělat? Zima na krku a domek zničený a spíž prázdná. Nezbývalo mu nic jiného než napsat dopis bratránku Rištovi, jestli by se mohl nastěhovat k němu na hrad. Rišta souhlasil a odepsal mu, že si ho přijde vyzvednout a že Emilku si může vzít sebou, že se jí v novém domově jistě bude líbit.

Kterak se z Pišty Fousek stal

Pišta se tedy, milé děti, přestěhoval na hrad k Rištovi. Nejdříve si nemohl zvyknout na to, jak to v civilizaci chodí. Ale zanedlouho se ostřílel. Dalším problémem bylo, že nebyl zvyklý na civilizační stravu. Když poprvé uviděl ty hory jídla, musel ochutnat od všeho něco. Jajaj, to ho bolelo bříško, dokonce se i poblinkal. Naštěstí mu Rišta poradil, že lidé mají jídlo jménem müsli a to že by mohlo být to pravé pro něj. Pišta řekl Emilce, že jestli chce, může se vrátit zpátky na venkov, ale Emilce se na hradě také líbilo a tak byli všichni spokojení. Jen si museli dávat pozor, aby je obyvatelé hradu neviděli. Protože to pak, jak říkal bratránek Rišta, nastávala mela.
„Bratránku, dobře ti radím, choď na müsli jen tehdy, když tam nikdo není. Jsi tu ještě nový a tak neznáš ještě všechny úniky a zkratky. Ale neboj se, časem na to všechno přijdeš.“ Poučoval Pištu dobromyslně Rišta.
Jenže jednoho zimního dne dostal Pišta strašlivou chuť na hrozinky, které mu chutnaly snad ze všeho nejvíc. Rišta zrovna nebyl doma, a tak si řekl, že půjde na svačinku bez něho, že si sám zcela jistě poradí. V jídelní místnosti se to ale hemžilo mláďaty lidí oblečených v dlouhých černých hábitech s žlutočernou šálou. Věděl, že by měl počkat, až bude čistý vzduch, když v tom ucítil vůni hrozinek a prostě musel. Plížil se statečně při zdi, šel po špičkách podél nohy stolu, tichounce se vyšplhal na stůl a už, už měl oči jen pro hrozinky. Nemohl si pomoct, musel se k nim rozběhnout. A nedal si pozor, co lidská mláďata dělají.
Jedno ho chytilo za ocásek a strčilo do klícky! Pištovi se to vůbec nelíbilo a zlostně lomcoval s dvířkama, ale k ničemu to nebylo. Sedl si tedy do rohu a tvářil se velmi, velmi naštvaně a naježil vousky, aby lidská mláďata odstrašil.
„Koukejte, jak se náš myšák šklebí a jaká má vousiska,“ křičelo jedno mládě.
„Budeme mu říkat Fousek!“ volalo další.
„Neboj sa, Fúzik, my sa o teba postaráme,“ uklidňovalo ho třetí.
Pišta-Fousek-Fúzik se ještě chvíli ve své kleci mračil. Bylo mu hlavně líto, že neví, co je s Emilkou. Jenže Emilka jako věrný pes ho našla a protáhla se skrz mříže do klece a zabydlela se tam s ním.
Lidská mláďata se o svého Fouska velice vzorně starají a snesla by mu modré z nebe, tak si nemá na co stěžovat. Krmí ho Fouskovým oblíbeným obilím, dávají mu jablíčka, chlebíček a sýr. Dokonce má černožlutou šálu a super zimní obleček. Dostal také malé sáňky, aby mohl chodit sáňkovat. A vůbec, má se královsky. Nevěříte? Přijďte se podívat k nám do Mrzimoru.

Vendesousa :)