Kouzelníci v mudlovských profesích: Strašnická Shrnutí školního roku Zima 2026 Kváskohraní 1. díl Březnová knižní šifra Žlutého Trimela 2026 Vtipem ku zdraví Kdo, s kým, co dělali… Valentýnský speciál – Výsledky Valerie Torres: „Bojím se asi úplně všeho, i když to nedávám znát.“ S rampouchem u nosu Kdo, s kým, co dělali… Valentýnský speciál Trimeles na cestách – Španělsko, Andalusie – co lze stihnout za 4 dny Jezevčí desatero líného přežití (nejen) nováčka Když jezevci v zimě nespí Manipuluju, manilujuleš, manipuluje… Aneb o neetických komunikačních technikách Silvestrovské odznáčkové zápolení Vánoce v jezevčí noře Kouzelný vánoční (ne)článek Co pod stromeček po kouzelnicku? Jak jsem (ne)dostala školní trest Mrzimorský vánoční playlist 2025 Jak vyzrát na Vánoce aneb Stres pod stromeček nezabalíš Deskohráčův stolek: Co pod stromeček po česku Podzimní výprava do lesa Deskohráčův stolek: Černý pátek na Planetě her Trimeles na cestách – Edinburgh: Po stopách Harryho Pottera 2. část Trimeles na cestách – Edinburgh: Po stopách Harryho Pottera 1. část Trimeles na cestách: 221B Baker street, London Pohyb? Co takhle běh? A dokonce závod Magické podniky II.: Magic Rooms Hoř, ohénku, plápolej! – Soudný den se blíží Hoř, ohénku, plápolej! – kolo poslední Hoř, ohénku, plápolej! – 8. kolo Hoř, ohénku, plápolej! – 7. kolo Hoř, ohénku, plápolej! – 6. kolo Rozhovor se Snaživcem a Vicesnaživcem roku Léto 2025: „Kalli a strhnout? Ta mě ještě dovyhecovala a bila mě, aby mě popohnala.“ Hoř, ohénku, plápolej! – 5. kolo Hoř, ohénku, plápolej! – 4. kolo Hoř, ohénku, plápolej! – Hurá na tržiště! Hoř, ohénku, plápolej! – 3. kolo Mrzimor hledá Talent – 2. a 3. kolo Hoř, ohénku, plápolej! – 2. kolo Hoř, ohénku, plápolej! – 1. kolo a seznam účastníků Výprava za posly jara – 2. část Hoř, ohénku, plápolej! – Registrace a pravidla Mrzimorský Poklad Miloval bys mě, kdybych byla hydrant? Výprava za posly jara – 1. část Počátky: Moje první fandění Trimeles na cestách – Řím Všechno může být písnička Jak to dopadlo s Březnovou knižní šifrou 2025 Trimeles na cestách – Do Rakouska nejen na lyže Mrzimor hledá talent – 1. kolo Vajcolov začíná Březnový deskoherní sraz Mrzimorský slavnostní večírek Love Office – Konec a zvonec Počátky: Žlutá je barva naše Packa za packou aneb Z domácího chlívku Zápisník jednoho dinosaura VII. – Dinosaurus a KOZA Březnová knižní šifra Žlutého Trimela 2025 Love Office – 2. kolo Kecy z nory znovu na scéně! Love Office – 1. kolo Valentýn? NE! Raději knihu! Co si pustit na (Ne)Valentýna? Jak odrbat Valentýna aneb Ušetři a nenaštvi svou drahou polovičku s Trimelem Love Office – Zachraň láskou zkroušené Sametová láska DIY – 10. díl Náborová propagační kampaň aneb kdyby byly náborové kampaně upřímné Petronela Uječená: „Druhé místo můžu přijmout se vztyčenou hlavou a nebudu o nic míň Petronela, stejně jako bych nebyla o nic víc Petronela, kdybych Snaživce roku vyhrála.“ Knižní klub u Trimela – Dobrá znamení Deskohráčův stolek: Kaskádie Perníčkový sraz U Přemotivovaného Poličkáře O sežraných perníčcích a kolektivní obřadní písni Adventní pohádkování IV. – Typískovy první Vánoce Televizní Vánoce V. – Vánoční seriály Televizní Vánoce IV. – Vánoční filmy z jiných zemí Vánoce: Stále svátek, nebo obchodní příležitost? Televizní Vánoce III. – Vánoční americké filmy Vánoční tvoření DIY – 9. díl Televizní Vánoce II. – Vánoční české filmy Adventní pohádkování III. – Starouš Tobias a jeho nečekané Vánoce Vánoční playlist aneb průlet vánočním hradem Televizní Vánoce I. – Vánoční animáky Adventní pohádkování II. – Zázraky nejen o Vánocích Vánoční věnce Vše, co jste kdy chtěli vědět o omalovánkách I. Adventní pohádkování I – Kouzelný vánoční zvoneček Adventní pohádkování – vše o soutěži Trimeles na cestách – magická Šumava Cesta za pokladem Kam i králové chodí sami aneb 19. listopad jako MDT Emoji na Hradě VII. Cesta za jiskrou Ohnivce Hog v kocke 20 a 2/2 – Neviditelný speciál Zápisník jednoho dinosaura VI. – dinosauří šatník Za plamenem svíčky Halloween is coming Odznáčky – všechny chytit máš! Aneb minisoutěže Žlutého Trimela

Bubu zemřel před třemisty lety při autonehodě. Jeho rodiče byli už nějaký ten rok mrtví, když jejich synáček vstoupil do světa duchů. Bubu si ani nedokázal představit, že z jeho smrti budou mít takovou radost. Jeho otec ho vzal v den jeho smrti kolem ramen a řekl: „Synu, jsem na tebe hrdý. Ani nevíš, jakou popularitu tu slaví duchové, kteří zemřeli při autonehodě. Doufám, že tě to pořádně bolelo?“ 
„Ano tati, bylo to strašné,“ řekl tenkrát Bubu, i když si vůbec nevybavoval, že by cítil nějakou bolest.

Dlouho si Bubu nemohl zvyknout na svůj nový posmrtný život v útulném statku. Ovšem potom našel výhodu, že když je po smrti, tak už mu vlastně jeho mamka nemůže vyhrožovat, že ho zabije, když si po sobě nebude uklízet. Z hlášek: „Ty mě jednou přivedeš do hrobu!“ už si také nic nedělal. Být mrtvý byla vlastně docela zábava. Jediné, na co si každý duch musel dávat pozor, byl hovězí vývar. Ten jediný je mohl vyrvat ze světa živých a poslat do síní mrtvých, odkud už se nelze vrátit zpět, takže nikdo neví, jak to tam vypadá.

To bylo takhle Bubovi 10 let (počítáno od smrti, duchové totiž lidský věk neuznávají), když hospodyně, která bydlela na stejném statku, uvařila hovězí polévku. Bubu měl za živa strašně tuto polévku rád, a tak chtěl ochutnat. Naštěstí, že ho maminka včas zarazila. Měl potom týden zaracha, ale Bubu se naučil procházet zdí, takže tajně vyplouval ven a maminka se to nedověděla.

Když chcete ducha postrašit, tak mu tedy dejte vývar. Duchové tedy často prohlašují u soudu: „Odsuzujeme tě na vývar!“. Jednou Bubova babička měla problém udržet si svou kouřovou postavu (celá se chudinka rozplývala) a prohlásila, že je na vývar. Nejhorší nadávka, jakou jste mohli duchovi říct, bylo: „Vyvař se!“

No jo, Bubu se toho měl ještě mnoho co učit. Chodil do školy, která se nacházela v troskách starého mlýna (kdysi chodili děti do kostela, ale farář je vyhodil, když se učili strašit lidi a v kůlně na nářadí také dlouho nevydrželi poté, co parta duchů poslala nechtěně sekeru na sedláka, který se snažil ze všech sil, aby ho sekera minula).

Bubu neměl moc přátel, takže byl rád, když nastaly prázdniny a mohl se chodit koupat do staré žumpy (duchové vodu totiž necítí, vodou se myjí jen proto, aby nepáchli a byli čistí). Jenomže žumpu někdo vypustil, takže měl Bubu po koupání. 
„To budou tedy prázdniny!“ povzdechl si a kopnul do kamene, který ležel opodál. Bubu ovšem ještě neuměl zvedat těžké věci, takže mu noha kamenem pouze proletěla. Potom vztekle odplul domů.
K večeři ten den měli výborné borůvkové knedlíky, které Bubu tak rád. Ten den ale mu nic nechutnalo. Vůbec se mu nechtělo jíst, ani plachtit, a dokonce opovrhl i strašením sousedovic tchýně. Bubův otec se na to jen nevěřícně díval a kroutil hlavou. 
„Bubu, není ti nic? Jsi celý takový temně kouřový. Svěř se mi. Já si to vezmu do hrobu.“ 
„Ale nic tati. To je dobrý.“
„Ach můj ty bože,“ ozvala se Bubova matka Elizabeth, „že ty jsi někde vypil vývar! Můj synu, ach…“
„Ale ne mami, žádnej vývar jsem neměl. To já jen, že celé prázdniny se budu nudit. Nikdo z mých přátel tady není, vypustili žumpu…“
„Cože?! Vypustili žumpu?!“ vykřikla Bubova mladší sestra Agáta, kterou po její smrti adoptovali.
„Jo, a já budu celé prázdniny sám na statku. Ach jo.“ 
„No synu, na statku už dlouho nebudeme,“ povídá znenadání Bubův otec Eduard. „Naše hospodyně na nás podala stížnost, že prý jí plašíme slepice a příbuzné. Chtějí, abychom se do týdne vystěhovali. Teď už se pouze zařizuje naše dědictví.“ 
„Jaké dědictví? Kam to jako půjdem? Budeme žít na ulici jako bezdomovci? Budeme zpívat a žebrat?“
„Ale Bubu,“ kárá ho Elizabeth, „my přece nebudeme žebrat. Otec zdědil po svém strýci starý hrad: Je to odsud daleko, já vím, ale určitě si najdeš přátelé i tam.“ A při těchto slovech se jí nadmula pýchou hruď.

Bubu o tom vážně pochyboval. Už dlouho se s ním nikdo nebavil. Vlastně od jeho smrti neměl žádného kamaráda. Nejspíš mu záviděli, že zemřel při autonehodě. Ano, to bylo ono. Bubovi bylo vlastně jedno, jestli bude žít tady, nebo někde na nějakém hradě. Tak či tak nebude mít nejspíš žádné kamarády, takže je jedno, kde se bude přes prázdniny nudit. I když takový hrad… To by mohlo být něco super. Hned první den začne objevovat nové místnosti. To bude zábava!

Agáta znenadání začala dělat že se dusí a vykřikovala, že umírá. Bubu neměl na její legrace čas, někdy si přál, aby ji mohl zabít. Ale jak zabijete mrtvolu? Proto rychle odplul do vedlejší místnosti a pustil si rádio (nemohl používat sluchátka, protože je nikdy neudržel na uších. Pokaždé mu projely hlavou a zarazily se až někde u nohou).
Ještě ten den přišel Bubův otec ze soudního řízení. 
„Máme se do zítřka odstěhovat, jinak na nás pošlou vývar. Snažil jsme se jim vysvětlit, že potřebujeme trochu víc času, ale oni se na mě rozkřičeli, že jsme už měli být dávno pryč.“
„Ale Eduarde, přece na tebe nekřičeli. Jsi přece mezi duchy prototyp. Co jsi jim na to pověděl? Určitě jsi jim ukázal, že i po smrti se zachovává zdvořilost.“
„Proplul jsem soudci hlavou a pořádně mu rozházel dokumenty.“
Elizabeth se nepatrně zamračila a otočila se raději k plotně.
„Asi bys měl říct svým dětem, ať si sbalí věci a připraví se k odchodu. Jestli chceme být zítra na hradě, měli bychom po večeři vyrazit.“
Eduard tedy odešel za Bubou. 
Ťuk, ťuk.
„Dále!“ ozval se Bubu a vzápětí jeho otec proplul dveřmi.
„Synu, já vím, že to pro tebe bude hrozné… ZATRACENĚ ZTIŠ TU MUZIKU!“ Bubu totiž právě poslouchal svou oblíbenou rokovou kapelu. Teď neochotně proplul místností ke svému značkovému magneťáku a vypnul zvuk.

„To, je lepší… Jak jsem tedy říkal, prohrál jsem řízení a do zítřka se máme vystěhovat. Maminka a já si myslíme, že bychom měli odejít hned po večeři, abychom byli zítra ráno v našem novém domě… chci říct hradě. Sbal si ty nejdůležitější věci a pospěš si. Zachvilku už bude večeře.“
Po odchodu Eduarda se Bubu znovu vztekle natáhl na postel, ale byl tak rozrušený, že propadl na podlahu. Rychle se tedy narovnal a šel si zabalit nejpotřebnější věci: bejsbolku, rukavici na bejsbol a bejsbolový míček, kartičky s bejsbolovými hráči a dokonce i povlaky se znakem svého oblíbeného bejsbolového týmu. Poté zabalil všechna cédéčka a podařilo se mu narvat do jedné z tašek i svůj super magneťák. Zbytek věcí, které chtěl vzít s sebou narval do vaku, ve kterém jeho oblíbený bejsbolista nosil své potřebné věci na trénink. Poté se odebral do kuchyně za hlasem své matky, který se rozlehl celým statkem.

„Není to skvělé, že odjíždíme bydlet do hradu?“ nechala se u večeře slyšet Agáta. „Babička alespoň bude mít k nám kratší cestu?“
Bubu zasténal. Měl svou babičku velmi rád, ale ona měla zvláštní dar vyvolávat průšvihy. Při jedné zvláště dlouhé návštěvě nechtěně spadla do vývaru a už už se málem napila, kdyby Eduard nezasáhl. Jindy zase tak strašně vystrašila místní slepice, že chudinky porodily svá vajíčka o několik dní dříve a všechna kuřata potom z toho měla hnidy.

„Budeme muset okamžitě vyrazit,“ povídá Elizabeth, „už nemáme moc času do půlnoci. Ještě by jsme mohli narazit na půlnoční rarachy.“
„Jé mami, jak vypadají půlnoční rarachové?“ vykřikla Agáta.
„Raraši, zlatíčko. Prostě si dávej pozor, abys na nějakého nenarazila. A teď už do práce. Eduarde, vzal jsi naše doklady? Výborně! Agáto, tvoje taška leží na prahu? Skvěle! Bubu máš všechno?“
„Hmm!“
„Tak tedy jdeme. Musíme stihnout vlak.“
V tom se Agáta zatvářila úplně vyděšeně. „Ale mami, já přece prolétnu stěnou, až se ten vlak rozjede.“
“Neboj se zlatíčko, tatínek tě bude držet.“
„A co Bubu?“
„Ten už se naučil zhmotňovat, že Bubu?“
Bubu přikývl, ale v tom měl pocit, že se mu sevřely vnitřnosti v žaludku. On vlastně ale žádné neměl a žaludek taky ne. Nenaučil se zhmotňovat! No co, tak se přitulí k matce a bude dělat, že usnul. Ona už ho neodstrčí.

O hodinu později ve vlaku už opravdu Bubu držel svou matku jako klíště a přemýšlel, co by se stalo, kdyby se nechtěně pustil nebo ho srazil vítr. Potom usnul a probudil se až na konečné pod vlakem. Nejspíš se opravdu matky pustil, ale naštěstí se chytil do výru pod koly a celou dobu se v něm točil. Má to ale štěstí. A dokonce se ani nepoblinká!
„Bubu, kde jsi byl?!“ ptá se starostlivě Elizabeth a běží mu vstříc s Agátou, která se své matky křečovitě drží a vlaje za ní.
„Byl jsem si prohlédnout koleje,“ zalhal Bubu. 
„Tak jsme doma,“ prohlásil Eduard.

Gilnien Fólear

Napište k tomuto příspěvku komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*