Celou zpáteční cestu neřekli ani slovo, hlavu plnou neodbytných myšlenek: ona nevyřčených dotazů a on měl co dělat, aby se v tom chaosu, který se mu strhl v hlavě, dočista neztratil. Ještě před pár hodinami měl v pár věcech úplně jasno, ale teď… Zdálo se mu, že už si nemůže být jistý vůbec ničím.
Než došli ke vstupní bráně, šero se proměnilo ve tmu prozářenou měsíčním svitem a oni se zdáli být spíš přízraky než čímkoli jiným. Tiše kráčeli spící krajinou a měsíc před ně vrhal pitvorné dlouhé stíny. U brány se zastavili a jejich pohledy se, poprvé od té chvíle tam dole u jezera, setkaly. Nevěděl, co má dělat. Tedy vlastně věděl. Věděl, co udělat nesmí. Stáli tam proti sobě, dva stíny ztracené v nekonečnosti vesmíru. Tím nekonečnem byly pro ně jejich oči. Oba to cítili stejně, ona to tušila a on to věděl.
Ne. Nesmím to udělat. Je to pro její dobro. Pro dobro nás všech.
Ale už si tím tak jistý nebyl. Ještě jí přejel zlehka hřbetem ruky po tváři (její okamžitá vstřícná reakce ho málem zbavila všech předsevzetí), potřásl hlavou, jakoby od sebe odháněl neodbytné myšlenky, a druhou rukou odhodlaně otevřel bránu. Zevnitř vyvanula známá příchuť školních chodeb a kouzlo okamžiku bylo pryč. Vešli dovnitř už každý sám i když vedle sebe a tam venku za branou zanechali něco, na co ani jeden z nich nikdy nezapomene.
Pomalu kráčeli chodbou ke schodům, oči sklopené k zemi a tak zaujatí vlastními myšlenkami, že on málem vrazil do vysokého bělovousého starce, který stál uprostřed chodby a s laskavým úsměvem je sledoval.
„Pro-promiňte, pane profesore,“ omlouval se, očividně tak překvapen tím setkáním, že se až zakoktal. Chtěl starce obejít a pokračovat dál, ale muž ho oslovil.
„Kam ten spěch, mladý příteli?“
„Byli jsme se projít, pane profesore. Byl krásný večer,“ odpověděl zdvořile a ohlédl se za sebe na svou společnici. Ta ovšem využila situace, s lehkým ruměncem na tváři jen špitla „Dobrou noc,“ a vyběhla po schodech k nápadnému obrazu tělnaté dámy v růžových šatech.
„To skutečně byl,“ přisvědčil stařec. „Jako stvořený na dostaveníčko.“ A šibalsky na něho mrkl nad obroučky svých půlkulatých brýlí.
„To- to není tak, jak si myslíte!“ ohradil se až příliš prudce a vzápětí si uvědomil, že by to těžko vysvětloval. Kromě toho – on mu vždycky viděl až na dno duše. A tam dnes tušil věci, o kterých by raději nic nevěděl. A jako by stařec chtěl potvrdit jeho myšlenky, zpod dlouhých bílých vousů se ozvala otázka na tělo.
„Nechtěl bys mi něco říct?“
Tak rád by se rozpovídal a svěřil. Všechno to ze sebe vysypat a ulevit si od té tíhy, která na něj dolehla.
Možná by mi i poradil, co mám dělat? Jak volit mezi přítelem a… čím vlastně?
Najednou se mu vybavila vzpomínka stará čtyři roky. Jakoby se to opakovalo. Stejná otázka, stejná odpověď.
„Ne, nic, pane profesore.“
„Nu, jak myslíš, chlapče. Můžeš jít.“
„Dobrou noc, pane profesore.“
Vykročil ke schodům sledován laskavým a chápavým pohledem starého muže.
V ložnici byl klid, všichni už spali. Rychle se převlékl, lehl si na postel a založil ruce za hlavu. Oknem dovnitř pronikaly mihotavé paprsky měsíce a jemu se stále vracela ta chvíle, kterou prožil dnes večer u jezera. Nedokázal si to srovnat v hlavě. Jeho přesvědčení, že rozum má vždycky pravdu (tedy aspoň ten jeho určitě) už nebylo ani tak přesvědčením jako spíš úpěnlivým přáním. Nechtělo se mu vstupovat na tenký led nezmapovaných emocí, ale zároveň ho to tam neodolatelně táhlo. Stále znovu nacházel argumenty, proč to není možné, a stejně snadno si je sám vyvracel. Po chvíli na něho přece jen dolehla únava a on, tvář ozářenou přízračným měsíčním svitem, usnul, aniž by si sundal brýle.