Máme pondělí. Obyčejný den na začátku týdne. Stejný jako všechny ostatní. Štěstí, že je léto. Slastně se rozvaluju v pelíšku, ze všech stran dýchá teplo a voní smůla z borového dřeva a jehličí. Žiju totiž v lese v maličké chaloupce z kůry. Říkají mi Bongo Brousič, jsem pidipiďák, mrňous menší než mravenec.

 

Potřebujete obětního beránka?! Všichni ostatní jsou na vás moc velcí?! Moc silní?! Moc … Víte jaké to je, když se na vás vytahuje i takový mravenec?! Jaké to je, když i maličkatý kamínek máte za velehory?! Viděli jste mě někdy vůbec?! Víte, že existuji?! Samozřejmě ne! Nikdy vás nenapadne dívat se pod nohy, není tam přece nic důležitého, nic, co by si zasloužilo nebýt zašlápnuté. ALE JSEM TU PŘECE JÁ! Žiju, dýchám, pracuju. Brečím, když je mi smutno, směju se, když mám radost. Co bych dal za to, kdybych byl velký … Nemuselo by to být o moc, jen tak o trošku, tak asi jako … kos … Vy nevíte, jaké to je, být malý … menší … nejmenší na celém světě …. Ale já vám to řeknu! Už se budete koukat pod nohy, to vám povídám, jako že se Bongo Brousič jmenuju!

 

Dnes mě například brzo ráno vzbudilo sluníčko. Bylo ještě brzo, ale i tak stačilo moji chaloupku lehce nahřát. Zavrtím se, překulím se na bok, prudce vykopnu nožkama a shodím ze sebe peřinu! Vyskočím z postýlky a pořádně se protáhnu. Pak udělám těch pár kroků k oknu, otevřu ho a kochám se, jaký krásný den nám Velký Pidibůh opět nadělil. Měkoučký mech se krásně leskne ranní rosou, obrovité stvoly šťavnaté lesní trávy se jemně zachvívají ve větru. Stromy tiše vypráví. Z dálky slyším breptat kmotru kukačku – „Co straší tak brzo?“, pomyslím si. Je klid. Když se vynadívám, čapnu ručník utkaný z pampeliškového chmýří a vyběhnu ven. Rozhlédnu se po svém domově, mám to tu ale hezké, že?! Vidíte tamten plůtek?! Půl roku jsem musel tahat na hřbetě jehličí! Musel jsem až na Jednorožcovo paseku! Vážně, nevěříte mi?! Jedině tam je pružné a má správnou barvu, temně zelenou, pořádně si to prohlídněte. Košer matroš, žádnej žížalí šunt! A tam v rohu jsem si udělal sprchu.

 

Zajdu kousíček od chaloupky, kde mám k lístku kapradí přivázaný provázek z mladičké trávy. Jenom takhle zatáhnu za provázek, stačí lehce, a už …. BRRRRR … To studí!!!! Už jsem umytý :) Proč jenom to sluníčko nesvítí víc. Nemám studené sprchy rád. Celý ztuhnu a ještě hezky dlouho mě zebou nožky. Ale co, nejsem žádná ufňukaná pidipidka – my jsme co?! My jsme odvážní a vytrvalí! My se jen tak neleknem! Určitě ne vody! „Ale studí to děsně,“ dodávám potichoučku a doufám, že to nikdo neslyšel ;)

 

Pak se obvykle vrátím do chaloupky, abych něco pojedl. Vyndám si ten velikánský kus buchty, co jsem včera našel (drobek z koláče), naliju si do toho červeného hrníčku s bílými puntíky, vidíte, do tohohle, ten je památeční po mamince. Tak tam si naliju čistou vodu. A usadím se ke stolu. Obvykle mi moc chutná, ale jím způsobně. Pořád slyším ještě maminčina slova: „Nemlaskej! Narovnej se! Jez se zavřenou pusou! Nepolej se!“ A tak se snažím, abych jí dělal radost, i když tu se mnou už není. Před rokem na ni šlápl krtek, moc toho nezbylo, co bych mohl pohřbít. Tatínka sbaštila žába, když jsem byl ještě malý. Maminka mu pořád říkala, aby nechodil Velké louži, že tam není bezpečno. Tatínek se ten večer nevrátil domů, měli jsme hrozný strach, co se mu stalo. Až za několik dní nám to za povinný poplatek prozradila kmo-mo-mo-mo-tra-tra-tra-tra soj-soj-ka-ka-kaaaaaa. Zem se strašně otřásla, hrníček mi vypadl z ruky a rozbil se. Nádobí ve skříňkách řinčí, chaloupka praská a tamhle nad oknem mi spadl kus kůry.

 

Vyběhnu před chaloupku celý zlitý vodou. „Zatracený rabijáte! Podšívko rohatá! Stupidní obříku!“ A hrozím pěstí k Jednorožcově pasece. Může to být jak chce užitečné zvíře, pro mě je to bandita, který mi pravidelně ničí chaloupku a způsobuje vážné škody na majetku. Copak nemůžu mít chvilku klidu?! Obhlídnu škody zvenku – sesunutá střecha v zahrádce, trochu pokřivené trámy z jehličí. No, nic příjemného, ale zvládnu to opravit za dopoledne. Uvnitř je to horší. Můj hrníček… ach ne… můj památeční hrníček … kleknu si na zem, jemně vezmu do dlaně největší střep a držím si ho na hrudi. Tohle nespravím, je to … zničené … proč pořád já?! Proč se nedíváte pod nohy?! Proč nejste trochu ohleduplní?! Nežijete tady sami, jsme tu i my! I když nás nevidíte! Nic vám neděláme, nepřekážíme, neubližujeme – proč nám škodíte?! Proč nás zabíjíte?! A proč … proč už nemám můj památeční hrníček. Nic víc už mi po mamince nezůstalo …. Pláču … Promiňte… Jsem ještě malý … maličký … nepatrný… bezvýznamný … bezejmenný … pidipiďák …

 

Použito do kouzelnické tvořivosti (aspoň myslím) ;)