Pocházím z Islandu, konkrétně z malé vesničky na řece Hvítá. Moji rodiče byli mudlové – lehce ujetí na jména, ale i tak na ně vzpomínám s láskou. Když jsem měla dva roky, tak zemřeli při autohavárii a já i moji čtyři mudlovští sourozenci (Eruvérë – 8, Lótion – 7, Mahtiel – 5, Ahantuon – 4) jsme byli odvedeni každý do jiného dětského domova.

Co se stalo s ostatními, netuším, ale mě si asi po půl roce vybral mladý bezdětný manželský pár, jak jsem později zjistila – kouzelníci. I u mě se časem začalo projevovat kouzelnické nadání a mamka s taťkou byli oba hrozně rádi.

Když mi bylo devět, přestěhovali jsme se od milované Hvíty do Anglie, abych mohla chodit do Bradavic. Anglie bylo docela drsné probuzení ze snění, škaredá,deštivá a pro mě neznámá země se vůbec nepodobala mému milovanému Islandu. Časem jsem si však zvykla, rodiče mi dost pomáhali zařadit se do obyčejného života, nyní žijeme asi dvacet kilometrů od Londýna, takovém malém městečku, které se mi pomalu stává domovem.

Když mi přišel dopis z Bradavic s kladnou odpovědí, byli jsme všichni tři hrozně moc šťastní. Taťka mi vyprávěl, jaká hezká léta prožil v Nebelvíru, máma si zase pochvalovala Havraspár. Také se u nás hodně mluvilo o Zmijozelu, kde studovala mámina nejlepší kamarádka Hetty. V Mrzimoru nikdo z naší rodiny nikdy nestudoval, já tam ale hrozně chtěla a moji rodiče to na Mrzimor viděli vždycky – jsem prý správný Jezevec. Tak jsem se do Mrzimoru, krásné žluté kolejky přeci jen dostala a nemůžu si jej vynachválit. Nikdo na mě není škaredý, i když jsem dost uzavřená a nerada se seznamuji, třeba mého – nepochybuji, že skvělého – patrona (je to Thomas Spellman, pozn. Sophia Glis Glisová) jsem ještě nekontaktovala s jedinou žádostí o pomoc nebo třeba jen tak – abych věděla, kdo že se o mě má tak trochu starat.

Drsný, ale krásný život v islandském prostředí mě naučil všechno, co jde, si vyřešit sama, že je to tak nejjistější, takže se s nástrahami peru co se dá a hlavně sama – už jsem holt taková.

Máma mi slíbila, že mi koupí sovu, ale nakonec jsme od toho upustili – v Bradavicích jsou přeci jen i školní sovy, které můžu poslat. Koupila jsem si zatím jen pár věcí – kouzelné párátko s chlupem z hřívy lva a pak nějaké to oblečení, které je ale v opravdu příšerném stavu. Až budu mít víc peněz, tak si koupím sovu a koště, které je nad naše možnosti, i když máma s tátou by se jistě uskromnili, ale přineslo by to jen a jen potíže.

Protože nemám moc peněz, dokonce ani ten jeden galeon na zápis do výuky už nemám, tak se plánuji přihlásit pouze na jeden předmět, a to asi na Bonzologii nebo Kouzelnickou francouzštinu, ještě si to budu muset rozmyslet a získat někde ty zatracené peníze, protože naše nechci otravovat. Zúčastnila jsem se několika soutěží, jedna už byla i vyhodnocena a získala jsem 3 srpce, ale pořád je to dost málo mno.

Do kolejního časopisu nebo Denního Věštce bych psala děsně ráda,ale protože jsem jak už jsem řekla uzavřená a jen nerada někomu o sobě řeknu tolik, kolik teď píši, tak s tím asi budu mít trošku problém.

Pomoci zatím s ničím kromě financí (zvládnu!) nepotřebuji a kdyby jo, tak se obrátím na svého drahého (pevně tomu věřím) patrona.