Nicholas McElen
Díl třetí

Karkulka už stihla dojít k babiččinu domu, a tak si vytáhla z košíčku voňavku, aby se převoněla a nebyla cítit. Chaloupka vypadala docela obyčejně, dalo by se říct, že i jak každá jiná, kdyby tady byla nějaká jiná. Byla obdélníkového tvaru, víc protáhlá dozadu. Stěny bílé s modrým rámováním dvou oken. Když usoudila, že to už stačí, zaklepala a hlasitě zakřičela.
„Babičko! Babi?“
„Pojď dál…“ ozvala se unaveným hlasem babička. „Ale není mi nějak dobře. Jsem v posteli.“
Karkulka tedy vešla dovnitř. Interiér chaloupky byl velmi příjemný. Měla tu starobylý nábytek, snad ještě po babiččině mamince. Dům byl rozdělen asi na tři místnosti. Hned při vstupu jste se ocitli v malé chodbě, která vedla do jídelny a kuchyně, a na druhou stranu do ložnice. Karkulka tu nebyla poprvé, tak se nemusela ptát na cestu. Vešla do ložnice a tam potkala něco, co se možná podobalo babičce. To jsem ji neviděla tak dlouho? pomyslela si. Ložnice měla podobný styl jak celý dům. Stěny byly bílé, v každém rohu vybledlý ornament kdysi oranžové barvy. Prostornou dřevěnou skříň měla v pravém rohu místnosti, naproti dveřím menší stolek se židlí a úzkou, ale vysokou knihovničkou. Postel, na které ležela babička, byla nalevo. Uprostřed místnosti byl velký červeno – hnědo – černý ručně šitý koberec, nad nímž visel ohromný skleněný lustr. Naštěstí v domě byla elektřina, takže svíčky nahradily žárovky a jejich stínítka.
Babička ležela zabalená v tlusté dece tak, že jí byla vidět jen její pusa. I když Karkulce bylo jasné, že s babičkou není něco zjevně v pořádku, ignorovala to.
„Copak jsi mi to přinesla?“ zeptala se babička po chvíli ticha, které trvalo déle, než bylo potřeba. Hlas měla hluboký, poznamenaný stářím.
„Ále, mamka mě sem poslala, abych ti dala něco k narozeninám. Taky ji mám omluvit, že nepřišla, protože poslední dobou nestíhá,“ dodala jemným tónem, aby to neznělo moc nápadně.
Babička se zavrtěla nervozitou. „Opravdu? To je škoda…“
Karkulka mezitím vytáhla obsah košíku a začala vyjmenovávat věci, jaké tam viděla.
„Tohle je pravé burgundské, pak tady jsou nějaké tousty se sýrem,“ Karkulka se pousmála nad skutečností, že babička byla donucena přejít na jídlo, které se dá spíše žvýkat a kousat, než trhat, protože jí začínala dosluhovat zubní protéza. „Nějaký ten salám a pak ještě takové ty drobnosti jako je bábovka a tak…“ dodala.
„Všechno nejlepší k narozeninám!“ vykřikla, když si vzpomněla, že jí ještě nepopřála.
Natáhla ruku, aby jí i pogratulovala, avšak se zarazila nad skutečností, že jí babička ignorovala. Tak raději po chviličce dala ruku zpět k tělu a dívala se raději do země a občas se poohlédla za nábytkem.
„To jsi hodná. Je to od vás velice hezké, ale teď už nemám na nic chuť,“ oznámila smutným tónem s náznakem podbarvené radosti. „Přejedla jsem se, víš. Včera jsme byly oslavovat narozeniny s kamarádkami a ještě mi ty chlebíčky a zákusky zůstaly uvnitř.“
Karkulka si dovedla představit tu jejich párty. Zadívala se na babičku a najednou si všimla něčeho, co nikdy neměla. Její oči. I když se vám změní postava, tak vám zůstane jen několik věcí stejných. Otisky prstů, otisky zubů (které z protézy už nebyly tak pravé) a oči. Vzpomněla si, jak někde slyšela, že oči nerostou. To byl pořad o novorozených dětech pro maminy a někdo se tam ptal, proč mají novorozeňata velké oči.
„Tvoje oči. Proč jsou tak velké?“ dodala ze sebe zděšeně.
„A takové velké břicho… Že ty nejsi babička!“
Babička se pohnula a spadla z ní celá přikrývka. Vytáhla nohy a až teprve teď Karkulka pochopila, že se pokouší vstát. Karkulka stála na místě, zděšením neschopná se pohnout.
„Ty jsi vlk! Kde je moje babička?!“ zaječela.
„Dyť ti říkám, že jsem se přejedl… Spolkl jsem nějakýho malýho kluka, pak tu tvoji babičku a…“ pokračoval se zamyšleným výrazem, „a tebe bych nejradši taky spolkl. Ale už nemůžu!“ dodal unaveně.
Karkulka, nyní přimražená k zemi, velmi hlasitě zaječela.

* * *
Pokračování příště