Zařazovací slavnost – co se dělo a nedělo. Referuje Vicky de Charmant

Zařazovací slavnost je jistě jednou z nejvýznamnějších událostí hradu, jestli ne úplně nejvýznamnější. Takže by určitě o ní pár řádků mělo být v každém časopise. Proto i já přináším malé shrnutí těm, kdo neměli tu možnost slavnost navštívit.
A proč zrovna já? =) Nu, to je přece jasné. Nejen, že se to týkalo i mě osobně, ale také jsem byla přítomna po celou dobu – klobouk totiž jako vždy bral nováčky podle abecedy, a jak jistě vidíte, já jsem to se jménem v tomto směru zrovna nevyhrála…, ale nakonec jsem se taky dočkala a jsem tady. =)
Ale od začátku. Všechno začalo hromadným oblékáním dlouhých večerních rób, popřípadě obleků. Velká část hradu svůj outfit završila i novým účesem.
V 18:00 už byli všichni nováčci, kteří se chtěli účastnit, přítomni. Kromě obyvatel hradu přišli navštívit zařazování i nechvalně proslulé škrkny…
V 18:01 jsme se my, nováčkové =), strašně vyděsili, protože šestá hodina večerní pryč a klobouk nikde. Vše nám vysvětlila MADAM Jocelynn Firth, která pravila, že se musí počítat s „bradavickou půlhodinkou“. Možná se trochu divíte, proč zvýrazňuji slovo „madam“, ale pravda je taková, že jsem už přistihla několik studentů (a nejen z řad nováčků), kteří netušili, že madam je madam. =)
Kromě již zmíněné madam Jocelynn byl k nováčkům z řad profesorů velmi přátelský i pan McBrave. A jistě by se našlo i mnoho dalších.
Všechno začalo zhruba v 18:15. Seznam nováčků, kteří začínají od „A“, byl téměř nekonečný. Zrovna tak od „E.“ Tam se potom stala zajímavá věc – klobouk si dal asi na 5 minut pauzu. To samozřejmě způsobilo velký rozruch. Na slavnosti jsem si i já, nováček, všimla porušování pravidel. Četla jsem totiž školní řád:
1. Spoustu lidí ve Velké síni křičelo – nikdo však protentokrát za to nebyl stíhaný.
2. Nikdo nerespektoval prefekty (třeba zrovna chudák naše Alaniska si mohla plíce vykřičet)
Po chvíli se klobouk naštěstí vrátil a pokračoval. Po nekonečné hodině a půl se dostalo i na mě. Na to, co mi Moudrý klobou řekl, nikdy nezapomenu.
„Tak co tady máme? O čem mám přemýšlet? Zde je to zcela jasné, tvým domovem se stává kolej MRZIMOR!“
A tak se nakonec dostalo úplně na všechny. Počty studentů v jednotlivých kolejí jsou nyní naprosto vyrovnané.
Jsem strašně ráda, že jsem se mohla osobně slavnosti účastnit, a pevně doufám, že mi to vyjde i příště, kdy už budu jen neutrálně přihlížet a tleskat nováčkům v Mrzimoru…