Ahoj mami,
tak hádej, do jaké koleje mě Moudrý klobouk zařadil. Přemýšlíš, tipuješ? No nebudu Tě dlouho napínat, jsem v MRZIMORU! Super, že? Jsem nadšená, sice mi bylo docela jedno, do jaké koleje se dostanu, ale tahle je fakt super. Kdybys viděla tu krásně žlutou. Není to normální žlutá, jakou znáš a jaká se všude objevuje. Je to žlutá jako sluníčko. Je to žlutá jako přátelství. Je to žlutá jako štěstí. Fakt jsem nakonec ráda, že jsem tam, kde jsem :-)
Jak mám dál pokračovat? Co chceš slyšet jako první? Je toho tak strašně moc, co bych ti chtěla napsat, ale nevím, kde začít. Asi tím, jaké byly moje první dojmy ze školy. Bylo to takové zvláštní, nic moc teda. Vím, na Hogwarts je už jakási společnost, do které se špatně vstupuje novým lidem. Ale stejně, aspoň pozdravit by mohli. Kolikrát jsem vešla do Velké síně, a nikdo si mě nevšiml, nikdo mě nevnímal. A to jsem mohla zdravit a uklánět se, jak jsem chtěla. Bylo to pro mě smutný, říkala jsem si, jestli tady mám nějakou šanci, zařadit se mezi stávající studenty. Vím, každý si tím musel někdy projít, ale znáš mě. Jednou si něco usmyslím, zatvrdím se a nikdo se mnou ani nehne. Tak doufám, že mě tady žádný „záchvat“ nechytne a vydržím. Byla by škoda zahodit takovou šanci a hlavně, když jsem ve žluťoučké koleji . Uvidíme…
A hrad jako takový? To byl první pohled opravdu pro bohy. Už když jsme přijížděli k hradu, ach… kdybys to viděla. Hrad se tyčil nad jezerem, před lesem. Ohromný ve své… ve své… mohutnosti, majestátnosti… asi to není to pravé slovo, ale jinak to asi vyjádřit nejde, prostě to bylo úžasné. Jednou se mi možná tento pohled omrzí, ale to za hodně, hodně dlouho, protože tenhle pohled… však si ho sama beztak ze školních let pamatuješ, to byla krása.
A pak jsme vešli do Velké síně, tentokrát si mě všichni všímali, všechny oči směřovaly na mě a na další nováčky, to byl aspoň pocit, to se mi líbilo, i když už to bylo trošku moc a znervózněla jsem. Pak dlouho nic a nakonec jsem přišla na řadu a Moudrý klobouk vykřikl, jak už víš, Mrzimor! Jé, to se mi ulevilo, že už mám kam jít, že se nemusím vracet do studeného nováčkovského křídla. Pak jsme se skvěle najedli a konečně nás vedli do mrzimorské kolejní místnosti. Vím, znáš ji ze svých dob, ale do dneška se jistě hodně změnila. Je tak pěkná, teplá, útulná. Na stěnách visí hromady obrazů z dob minulých i přítomných. Prefekti, primusi, kolejní ředitelé, významné osobnosti koleje… krásný pohled, třeba se na tu stěnu taky jednou dostanu… A víš co. Normálně máme kolejní krysu. Jmenuje se Fousek a je fakt roztomilý. Na začátku jsem z něj měla trošku strach, ale je miloučký. Asi jsem se do něho zamilovala :-) Zase, znáš mě a moji úchylku na zvířátkách všeho druhu, jen je musím trošku poznat.
A lidi v koleji? Zatím jich moc neznám. Víš co, první den. Ale snad se rozkoukám. Zatím znám akorát Sophii, naši šéfredaktorku kolejního časopisu Žlutý Trimeles, zdá se milá, dost mi teď, ze začátku, pomohla s různýma hloupýma otázkami novačky :-) (To se divím, já bych na sebe asi takovou trpělivost neměla ). Tak snad s ní budu vycházet, přála bych si to. Už třeba proto, abych mohla čas od času přispět svojí troškou do mlýna do časopisu. A pak Felicitas, ta mi představila Fouska, zrovna mu nesla snídani, když jsem ho poprvé uviděla. Jo a moje patronka je Natalie, šéfka kolejního družstva famfrpálu, tak uvidíme, jaká bude, zatím se se mnou nespojila, ale jsem na ni taky zvědavá. Famfrpál bych si ráda zahrála, na zadku nedokážu sedět moc dlouho.
Tak jo, mami, já se zatím loučím. Brzo se Ti zase ozvu, slibuju, ale teď musím jít pokukovat po hradě a zjišťovat novinky.

S láskou tvoje Sam