Na sklonku dne se bradavický hrad pomalu halil do tmy, která začala pronikat do chodeb a zákoutí. Čilý ruch, který tu panoval od rána, utichal. Několik minut před večerkou byla většina studentů na svých kolejích.

Scott Paterson se opíral o zábradlí ve druhém patře a nenápadně se rozhlížel kolem. Během čtyř let se mu Bradavice staly druhým domovem. Rád se procházel spletí chodeb, pozoroval obrazy a rozmlouval s nimi. Díky nim se mu podařilo objevit pět tajných chodeb, kterých začal s přáteli hojně využívat. Nyní byl na stopě šesté.

„Myslíte, že dnes nedostaneme školní trest?“ ozvala se Lina Lapierová, která spěchala v doprovodu svého kamaráda Nicka.
Scott se usmál na příchozí. „To se nám asi jen tak nepoštěstí.“
Lina se zasmála. Zažila se Scottem a Nickem poměrně dost školních trestů. Sice byla o rok mladší než chlapci a chodila do jiné koleje, přesto se z nich stali dobří přátelé. 
„Co máš dnes v plánu, Scotty?“ vypálil svou otázku Nick. Dnes neměl moc dobrou náladu. Profesor Lektvarů mu na příští hodinu napařil esej na pět svitků pergamenu.
„Myslím, že jsem objevil další tajnou chodbu,“ začal chlapec tichým hlasem.
„Tý jo, to zní skvěle,“ usmála se Lina.
„Pojďte,“ vyzval je Scott a svižným krokem zamířil do postranní chodby, která se stáčela doleva. Nick si vyměnil pohled s Linou a následoval s ní kamaráda.

„Možná bysme to měli nechat na jinou dobu,“ zamumlal Nick. „Jsem unavenej a zítra bude Lockhartová dost prudit.“
„Ta vždycky,“ přitakal Scott, „ale nechtěl bych -“ odmlčel se v půli věty. Pocítil podivné chvění, které vycházelo ze země. Nick s Linou se nejistě zastavili hned vedle něj. Intenzita chvění se zvýšila a pojednou ustala.
Lina se zatvářila lehce poplašeně. „Už je to tu zase,“ špitla.
„Hm, v tomto týdnu už potřetí,“ hlesl Scott zamyšleně.
„Myslíte, že jde o zemětřesení?“ nadhodila Lina.
Nick zavrtěl hlavou. „Nemyslím. Každopádně by mě to zajímalo. Když se naposledy otřásla škola, vychrstl jsem si na sebe svůj lektvar,“ postěžoval si.

Lina se pobaveně ušklíbla. Jeho poznámka ji pobavila, i když se cítila nejistě. Celý hrad se choval poslední dobou dost podivně. Obrazy jen tak padaly ze stěn, schodiště se přestalo pohybovat a na chodbách se prý objevovalo podivné světlo, které nemělo svůj vlastní zdroj.

Náhle se chodbou ozval dech beroucí křik, až Lina nadskočila a chlapci ztuhli.
„U Merlina!“ vyjekl Scott a rozběhl se chodbou k místu, odkud křik vycházel.

1. kapitola – Scott Paterson

Scott běžel za křikem, ale po pár metrech se zastavil a zjistil, že křik utichl. Nick a Lina se zastavili těsně za Scottem. Najednou si všichni uvědomili, kde to vlastně stojí.
„Scotte, já se bojím!“ zašeptala Lina.
„Něco vidím, ale nevím jistě, zda to není -“ Nick ztichl a objal Lin, která se klepala strachy. Scott neuměl vysvětlit, jak se mohli tak rychle ocitnout ve sklepení.
„To není možné,“ zakroutil hlavou Scott a stále zkoumal kamenný rám dveří od sklepení.
Lina se mezitím uklidnila a začala si prohlížet nápis, který byl vyrytý na rámu dveří. Nick mezitím jen postával ve tmě a nevěděl, co má dělat. Na jednu stranu nechtěl být zbytečný, ale věděl, že písmo Lina rozluští a Scott cestu zpět najde, takže co by měl dělat on?
Scott si povšiml Nicka, kterému se hlavou honilo několik myšlenek najednou.
„Nicku, pojď mi pomoct otevřít ty dveře,“ řekl mu, ale ten se jen tvářil víc zděšeně než spokojeně.
„Tohle písmo je hodně staré, protože má prastaré symboly ještě z dob před založením této školy,“ vykřikla náhle Lina, až se oba chlapci lekli.
„Musíme najít toho, kdo volal o pomoc,“ zvolal Scott rozhodně.
No, a tak se všichni opřeli do pevných dřevěných dveří, které ne a ne povolit. Když už to chtěla Lina jako první vzdát, zaslechla, že dveře s hlasitým vrzáním povolily. První nakoukl Scott a po něm Lina i Nick. Celá místnost byla zahalená v té nejtemnější tmě. Scott seslal světelné kouzlo. To, co se jim objevilo, nebylo ani tak strašné jako spíš děsivé. Všichni tři stáli nad propastí hlubokou tak, že ani nebylo vidět na dno. Scott se nahnul nad propast, ale v tom se mu smekla noha, ale naštěstí byla Lina v pohotovosti a Scotta s pomocí Nicka vytáhla.
„Ty ses asi zbláznil, viď?“ zvýšila Lina hlas na Scotta, který už se zase nahýbal nad propast.
„Musíme najít toho, kdo volal o pomoc!“ opakoval Scott rozhodně.
„A to chceš skočit dolů do té propasti?“ navrhla Lina s rukama na prsou, ale Scott ji vůbec nevnímal. Nervózní Nick jen přešlapoval s myšlenkou vrátit se zpět, ale tu hodně rychle zavrhl.
„Je tam dole někdo?“ zavolala Lina do propasti a sledovala chlapecké pohledy, které ji probodávaly. Z propasti se neozvalo vůbec nic, naopak bylo ticho jak v hrobě. Scott si po dlouhé době vůbec nevěděl rady, tak si sedl na okraj propasti a jen koukal dolů do černočerné tmy. Nick i Lina si sedli k němu, a než se nadáli, spali všichni jako špačci.
První se probudila Lina a koukla do propasti. „Museli jsme spát celou noc, protože teď už se mi ta propast nezdá tak hluboká,“ pomyslela si Lina a hned probudila Scotta a ten Nicka.
„Teď už je jasné, že dostaneme trest,“ řekl Nick a hned se odmlčel, protože moc dobře věděl, že Scotta tresty nezastaví.
„Slaníme dolů!“ zavelel Scott.
„Jak mudlovské,“ přitakala Lina, ale protože ji nic lepšího nenapadlo, byla už zticha. Nick jen polkl, vzal provaz, který Scott měl ve své výbavičce potřebné pro každou výpravu a uvázal ho na kliku vstupních dveří.
Jako první slanil Scott, po něm Lina a jako poslední Nick. Pocity všech tří byly stejné. Měli strach, ale zároveň chtěli pomoci a objevit možná i něco nového. Po pár minutách se konečně Scott dotkl země. Vypadalo to tu jako obří studna, kterou po staletí nikdo nepoužíval.
„Myslíte si, že tu najdeme nějakou super tajnou chodbu?“ řekla nadšeně Lina.
„Musíme najít toho, kdo volal o pomoc!“ zopakoval znovu Scott.
„My víme, Scotty, a najdeme ho!“ řekl Nick a položil Scottovi ruku na rameno na důkaz věrného přátelství a podpory. Scott se naoko usmál, ale pořád nevěděl, co budou dělat dál.
„Mohu zkusit vyhledávající kouzlo, ale nevím, jestli nám to bude co platné,“ přemýšlela nahlas Lina. Scott přikývl na souhlas.
„Zkusit se má přeci všechno,“ dodal Nick a sledoval Linu, díky které našli železné víko skryté pod dvěma většími kameny.
Tentokrát se do chodby jako první vydala Lina, která se jen tak vešla. Kluci už se museli plazit, takže jim to trvalo déle. Na konci chodby bylo další víko, na které Lina musela použít silné kouzlo, aby ho odklopila. Za sebou slyšela funění obou chlapců a dost ji to rozesmálo, avšak to, kde chodba končila, se jí nelíbilo ani trochu.
„Co je tohle za místo? Vypadá to jako vězení,“ řekl s hlasitým funěním Nick, když vylezl z chodby.
„To nebude vězení, ale -“ zastavil se v půli věty Scott.
„Tady jsem! Pomozte, prosím!“ ozval se dívčí hlas. Všichni tři se rozběhli za hlasem, ale našli jen zamčené dveře.
„Tady jsem!“ zavolal dívčí hlas zpoza dveří.
„Ten hlas znám!“ zvolal nadšeně Nick, který překvapil oba své kamarády.

2. kapitola – Překvapení

„Ty ji znáš?“ udiveně na Nicka pohlédl Scott a i Lina vypadala překvapeně.
„Jo,“ kývl Nick. „Grace Melodyovou bych poznal po hlase kdekoli a kdykoli,“ nadšeně vysvětloval.
„Grace Melodyovou?“ probodávala ho pohledem Lina. „To je ta holka, jak o ní každou chvíli mluvíš? Ta tvoje sousedka?“
„Přesně tak. Ta, co na začátku prázdnin zmizela.“

Lina i Scott si vzpomněli, o koho jde. O pět let starší čarodějku, která bydlí ve stejné vesnici, jako Nick. Často jim líčil jejich prázdninová dobrodružství. Je stejné kvítko, jako Nicky. Jenže o prázdninách prý zmizela a nikdo neví kam. Její rodiče jsou zoufalí. Mají o Grace strach, přestože je to velmi nadaná čarodějka.
„Co ale dělá Grace v Bradavicích?“ zauvažovala Lina. „Vždyť OVCE složila před třemi lety.“
„Jo, tak to by mě taky zajímalo,“ zamručel Nick nepřítomně.

Jejich rozhovor narušilo chvění, které otřáslo opět hradem a slabý výkřik dívky za dveřmi.
„Musíme se k ní dostat,“ rozhodl Scott a zkusil na dveře použít několik kouzel. Ani jedno však nebylo účinné.
„Vypadá to, že ty dveře jsou chráněné proti kouzlům,“ rozumovala Lina po neúspěšném Bombardu Maxima.
„Nevadí,“ prohlásil Scott a schoval hůlku. „Nepomáhají kouzla, pomůžeme si silou. Nicky, zkusíme je vyrazit,“ mrkl na kamaráda.

Následujících několik minut strávili různými způsoby, kdy se pokoušeli dveře otevřít, ale všechny pokusy byly marné. Kamarádi začínali svůj boj vzdávat, to jim však znemožňovaly občasné výkřiky dívky uvnitř, a tak se dál a dál pouštěli do marných pokusů. Byli skleslí, unavení, ale nevzdávali se. Za zamčenými, nedobytnými dveřmi občas zaslechli i jiný zvuk. Nelidské mručení, skřípavé zvuky, dunivé kroky. Občas pocítili, jak se země otřásá.

„Zkusíme tohle,“ ozval se znaveně Nick a v ruce držel kovovou tyč, kterou našel za ohybem chodby v hromadě kamení.
„To vypadá slibně, Nicky,“ rozzářil se Scott a hned mu spěchal na pomoc.
Lina přešla také k nim a společnými silami se snažili vypáčit zámek, když v tom se dveře samy otevřely a trojice málem vpadla do náruče ženě, která ze dveří vycházela. Bylo vidět, že v místnosti se line stejná světelná záře, která se vyskytovala občas v hradě, aniž by byl znám zdroj tohoto světla.

„Co tu pohledáváte?“ zeptala se ostrým hlasem a měřila si tři výtečníky zlostným pohledem. V očích měla podivné jiskření.
„P-profesorko?“ vysoukala ze sebe roztřesená Lina.
I její kamarádi na ženu civěli. Byla to profesorka Lockhartová. Scott se na ni díval nedůvěřivě. Něco se mu na ní nezdálo, i když si nemohl uvědomit, co to je.

„Ztratili jste snad řeč?“ vyjela na ně profesorka a hleděla na ně opovržlivě. „Dovnitř,“ zavelela hlasem, který nepřipouštěl námitky, a než se stačili vzpamatovat, vtáhla je do místnosti. Dveře zprudka zabouchla.
Místnost byla osvětlená velmi spoře, pouze tím podivným světlem. Ani zde nebyl vidět jeho zdroj.

Náhle se ozvalo dvojí zděšené vyjeknutí. Jedno pocházelo z úst Nicka, který spatřil u zadní stěny Grace. Druhé, vyděšenější, se vydralo z úst Liny poté, co se znovu otočila na neoblíbenou profesorku.

3. kapitola – Kniha mrtvých

Na místě, kde ještě před chvílí stála domnělá profesorka Lockhartová, stanula tajemná postava v kápi dívající se k zemi.
Všichni tři zůstali jako přimražení a než se vzpamatovali, postava se hbitě otočila, vytáhla klíče ze zámku od dveří, otevřela je a před zraky vyděšených dětí zabouchla.
Nick se vzpamatoval jako první, ale než stihl zalomcovat dveřmi, uslyšel cvaknutí zámku a tím byly jejich naděje na dostání se ven zmařeny.
„Zatraceně!“ pronesl Scott do děsivého ticha rušeného jen Nickovým zoufalým boucháním na dveře.
„Nech toho, Nicku, to nemá cenu,“ řekla Lina dost unaveně. Nick uznal, že má pravdu a otočil se zpátky k ostatním. Oči všech se pomalu začaly obracet na dívku schoulenou v koutě.
„Grace? Poznáváš mě?“
„A-Ano, Nicku,“ pronesla dívka roztřeseným hlasem. Na sobě měla trochu ušpiněné a na straně roztržené šaty. Vypadala hodně unaveně a zesláble.
„Jsi v pořádku? Co byla zač ta postava? Jak ses sem dostala?“
„Cítím se hodně unaveně, chci odsud pryč. Já… já nevím, co byla zač. Dokáže měnit podoby, jak se jí to hodí, nevím, která z nich je ta pravá. Naposledy si pamatuji, že byl chladný večer a já najednou uslyšela mňoukat Sisi venku. Sisi je miláček, vždycky se drží doma a je líná někam chodit. Překvapilo mě to, ale tolik jsem nad tím nepřemýšlela, tak jsem šla prostě ven. Najednou jsem ucítila divnou vůni, rozbolela mě hlava a než jsem stihla vyndat hůlku, omdlela jsem.“
„Není to divné, že na všechno tak ochotně odpovídá?“ špitla Lina klukům do ucha.
„Ta postava jí určitě dala něco do pití,“ zašeptal Scott a kývnul hlavou směrem ke džbánu, který byl nedaleko Grace.
„To je zbytečné,“ pronesl nahlas Nick, když Lina udělala pár kroků ke džbánku. „Určitě to bylo Veritaserum, je bez chuti a bez zápachu, to jen tak ve vodě nepoznáš. Navíc po něm mluvíš jenom pravdu a nic nezapřeš.“
„Jak tohle víš?“ sykla Lina trochu naštvaně, že to není ona, kdo na to přišel.
„No, možná ta devítistránková esej od Farriona nebyla na škodu. Alespoň pro tentokrát.“
Najednou se Lina zarazila. „Ten člověk, co tohle všechno provedl, se musel dost vyznat v lektvarech. Co když je to třeba mnoholičný lektvar, který používá, nebo něco podobného… A kdo se tak vyzná v lektvarech…“
„Snad nemyslíš, že by za tím vším stál Farrion? Ikar Farrion?“
„I kdyby za tím stál náš profesor lektvarů, proč by to všechno dělal?“
„Grace, na co se tě vyptávali? Víš, proč tě unesli?“
„Pořád se ptali, kde to je, kam jsem to schovala, ale já to nevím přesně.“
„Co jsi měla kam schovat?“
„Když jsem ještě studovala na škole, našli jsme na půdě starou knihu, která ukrývá postupy a způsoby, jak oživit mrtvé. Ale není to tak, jak si myslíte. Oživit ve smyslu vdechnout schopnost pohybu hoře masa bez mysli. Kdyby se ta kniha dostala do špatných rukou, bylo by to hrozné. Chtěli jsme ji spálit, ale nešlo to, oheň na ni vůbec neúčinkoval. A tak jsme se rozhodli tu knihu ukrýt. Já, Elania a Jeff jsme vytvořili několik překážek, aby tu knihu nemohl nikdo získat. Ale jen Elania ví, kde přesně je ta kniha ukryta. Já jen vím, kde začíná cesta.“
„No páni…“
„Hm, to je všechno hezký, ale k čemu nám to je? Odsud se dostanem leda tak, že nám někdo otevře, jenže až nám otevře ta stvůra, co to má všechno na svědomí, tak budem spíš na mašírku než živí.“
„Je tady ještě jedna cesta, kterou vždycky přichází,“ špitla Grace a ukázala prstem na protější stěnu.
„Je to nějaký mechanismus správných kamenů nebo tak. Když se na ně podíváte blíž, jsou na nich drobné symboly.“
„Proč jsi už odtud neutekla, když to všechno víš?“ řekl Scott. Dívka jen nešťastně pohnula nohou. Celou dobu jí kotník zakrýval kus šatů, ale jak jím nyní pohnula, naskytl se všem pohled na železné pouto.
Lina švihla hůlkou, zámek na poutu cvakl a se zachrastěním dopadl na zem. Grace byla volná, tedy alespoň tak volná, jako její osvoboditelé.
Všichni tedy začali ohmatávat stěnu a snažili se přijít na způsob, jak se konečně dostat z té podivné kobky.