„Jsem v poho, nic nechybí, zdá se,“ osahal jsem se zběžně. „Tak asi ano, madam. Ale co myslíte, že se tu asi děje?“ zeptala se Inouš. „Obávám se, že jsme v hradním sklepení, slečno,“ odpověděla. „Jeho chodby jsou velmi staré a velmi … velmi nestabilní,“ dodala vážně. „Taky budu nestabilní, tohle totiž zanechá následky,“ zabručel jsem. Kolem nás se ochomýtla krysa a zamířila směrem ke dveřím. „Co teď? Dáme kryse podruhý důvěru?“ zeptal jsem se. Inouš zvědavě pozorovala hlodavce, který povykoval kolem dveří. „Co myslíte, že tam je?“ zeptala se slečny průvodkyně. „A co vůbec dělají v hradním sklepení nějaké… nějaké dveře s pochybným rámusem za nimi?“ dodala ještě Ash. Theinka pozorovala cvrkot kolem sebe.

Krysa si najednou našla nějakou škvíru a šup, už zmizela za dveřmi. „Tak, kdo tu umí odemykací kouzlo?“ zeptala se nás madam Monny a zkoumala dveře. „Jenom jestli ta krysa neslouží tý havěti jako zásobovač,“ hlesnul jsem ponuře. „Ano!“ poprvé se mnou souhlasila Inouš a o to víc toužila přijít na to, co se nachází za tajemnými dveřmi. „Myslím, že nemáme jinou možnost. Cesta zpět je zasypaná,“ přesně vystihla naši situaci slečna lesnice. „Párátko na tohle bude asi slabé, co?“ zeptala se Juli. „Alohomora!“ pronesl jsem důrazně, když jsem namířil hůlku na dveře. Zámek zřetelně cvaknul.

„Výborně, pane Samslave,“ pochválila mě výjimečně naše vůdkyně. „Jste připraveni? Hůlky napřaženy?“ zeptala se. Theinka odhodlaně vytasila kouzelnické párátko. Lena rovněž a navíc zaujala bojový postoj. Juli s Ash zkrátka pevněji sevřely svá párátka a čekaly, co se bude dít. Inouš opět exhibovala s kouzelnickou hůlkou – navíc opět zatoužila po roli svačinky a zvědavě okukovala dveře. Zaujal jsem strategickou pozici na konci skupinky a s připravenou hůlkou obhlížel okolí. Madam Monny vzala za kliku, obezřetně nahlédla za dveře a ty se za doprovodu hlasitého skřípání otevřely. „Je čistý vzduch?“ zašeptala Theinka. „Půjdem?“ dodal jsem. Inouš se vzrušením celá roztřásla. Ash se tedy snažila tvářit statečně, na rozdíl od Juli, která se o to ani nesnažila a jen okukovala všechny a všechno kolem. Lena se postavila za mě s Theinkou a nakukovala přes nás.

Za tajemnými dveřmi totiž ležela veliká tmavá místnost, osvětlená pouze dvěma světly na stěnách, jež jsou nazývány Věčným ohněm. V zadním rohu se pohupovala závěsná klec a v ní seděl kostlivec. Živě tedy rozhodně nevypadal. „Žjóva!“ vyhrknul jsem nadšeně. „Opatrně, prosím. Pořádně se rozhlédněte a držte se u mě,“ nabádala nás slečna průvodkyně. „Vypadá to, že tu nic není. Teda krom toho kostlivce,“ odpověděla jí Theinka. „Dobrej,“ zhodnotila kostřičku Inouš a kývla ke kleci. „Asi nějakej neposlušnej student,“ zamumlal jsem ponuře a vzápětí vyhrknul hlasitě: „UÁ!“ ve snaze vyděsit zamlklou Ash.

Než jsme vůbec stihli do místnosti vstoupit, vyběhla z výklenku obří bytost, proběhla na druhou stranu místnosti a zase zpátky do temného úkrytu. Zdálo se, že si nás nevšimla. Theinka okamžitě ztuhla a Juli začala nevědomky couvat, čímž nás všechny vytlačovala ven. „Fuj, co to bylo?“ šeptal jsem. „Mmmammmi!“ drkotala zubama Ash. „Hele!“ ukázala hůlkou Inouš a snažila se věc osvítit lucernou. „Nesviť na to, Inouši! Ještě si nás to všimne!“ houknul jsem na ni polohlasně. Theinka na nás mávala, abychom zmlkli. „Tiše!“ okřikla nás madam Monny. „Jsi kouzelník, ne,“ neodpustila si odpověď Inouš, ale světlo přece jen trochu stáhla. Juli se úplně zastavila, ani nedutala a zaujala postoj „nejsem tu, nikdy jsem tu nebyla a ani nikdy nebudu“. Ticho mi připadalo děsivé. Slyšel jsem jen šustění ze směru podivné bytosti. Madam Monny nás vybídla k činnosti. Světlo našich luceren osvítilo prostorný výklenek. A právě zde se skrýval ohavný Netvor! Vypadal jako obří šváb. Nejprve jsme si mysleli, že nás šálí zrak, ale stěny okolo se opravdu hýbaly. Byly pokryty hemžícími se šváby, odporně chlupatými stonožkami a jinou havětí.

„Fuuuj!“ vyjekly okamžitě Lena s Ash. „Žjóva!“ vydechl jsem ohromeně a bedlivě sledoval, co se bude dít. Theinka prohlásila, že si připadá jako ve filmu Indiana Jones a Chrám zkázy. Nebo Muži v černém. „Jůůů!“ vyjekla Inouš nadšeně a se zájmem tvora pozorovala. Juli si zacpala ústa rukou a nápadně zezelenala v obličeji. Měnící se barvu jsem sledoval s jistými obavami, neboť jsem stál nejblíže. „Juli, do rohu, nepoblej mě!“ dával jsem pro jistotu instrukce, jelikož jsem nabyl důvodného podezření, že dojde na nejhorší. Juli se na mě pohoršeně podívala, ale vzápětí vyloudila na tváři tak poťouchlý výraz, že i mně okamžitě došlo, že tenhle její nápad nebrat. Inouš ji samozřejmě v této myšlence hned podporovala. Radši jsem od nich poodstoupil.