Hlasování skončilo a já vás mohu potěšit další kapitolou románu Chodba skryté temnoty, který se dále může rozvíjet – to vše jen díky vám.
Hlasovat jste mohli ze dvou kapitol. Na prvním místě se umístila ta s názvem Podivní spojenci, jejíž autorkou je Chiara Cheisseová. Druhou kapitolkou nás potěšila Vicky Charmant s názvem Kdo sídlí v ředitelně? Výborně, jste skvělé!
Průběžné pořadí autorů:
1. Chiara Cheisseová – 1. kapitola (2b); vítězná 2. kapitola (3b); vítězná 5. kapitola (3b) = 8 bodů
2. Vicky Charmant – 1. kapitola (1b); 3. kapitola (2b); 5. kapitola (2b) = 5 bodů
3. Siny de Sorrow – 1. kapitola (1b); vítězná 3. kapitola (3b) = 4 body
4. -5. Hermika Wilsonová – vítězná 1. kapitola (3b) = 3 body
4. -5. NaSaŠí Jackson – 3. kapitola (2b) = 2 body
6. Julie Bílková – 3. kapitola (1b) = 1 bod
OVLIVŇĚTE DĚJ SEPSÁNÍM ŠESTÉ KAPITOLY!
Trochu zopakuju pravidla – účastnit se může kdokoli, vyjma vítěze poslední kapitoly (nyní Chiara), můžete zaslat jen jeden příspěvek, kapitola by měla navazovat na celý děj; minimální délka pro kapitolu je ½ A4. O vítězi rozhodne hlasování. Na paměti zkuste mít, že celkem bude kolem dvanácti kapitol.
Na sepsání šesté kapitoly máte čas do 20. prosince 2011. Své soutěžní příspěvky mi s vaším podpisem zasílejte do externího sovince snape.house@gmail.com.
Kdo by měl chuť, může také zaslat pěknou ILUSTRACI k románu. Zatím se našel jen jeden odvážlivec, jímž byla Chiara Cheisseová.
Všechny dosud napsané kapitoly můžete najít v rubrice Román na pokračování 2011
NEZBÝVÁ, NEŽ SI PŘIPOMENOUT VÍTĚZNOU KAPITOLKU:
5. kapitola – Podivní spojenci
Lina se však zastavila hned poté, co vyšli z místnosti. „Nějak se mi to nezdá,“ pípla roztřeseným hlasem. „Grace, stalo se někdy, že by se dveře samy otevřely, když jsi byla uvnitř?“
„Ne, tohle je poprvé,“ odpověděla dívka.
„To je zvláštní,“ zauvažoval Nick. „Proč se tak najednou otevřely?“
„Nejspíš některý z našich pokusů o otevření marný nebyl, i když chvilku trvalo, než se otevírací mechanismus spustil,“ nenechal se odradit Scott. Chtěl záhadě přijít na kloub a rozhodně neměl v úmyslu se do kobky vracet.
„No, nevím,“ rozpačitě opáčila Lina. „Jen aby nás nečekalo nějaký překvápko, který se nám nebude líbit,“ zauvažovala. Toto místo jí nahánělo strach.
„Bojíš se?“ ušklíbl se Scott, i když i on měl podobný pocit, jako Lina.
„Ne,“ vyhrkla dívka, aby se jí kluci nesmáli. „Tak pojďme,“ dodala rezignovaně.
Grace vyrazila mlčky jako první. Byla nejstarší, proto cítila, že by se o skupinu mladších studentů měla postarat, i když sama byla slabá a sklíčená. Za ní šel její kamarád Nick. Scott s Linou po boku je následovali. Šli dlouhou temnou chodbou asi tři minuty, když se před nimi objevily dveře. Byly totožné s těmi, kterými právě unikli ze svého „vězení“.
„Tohle se mi nelíbí,“ špitla Grace a i ostatním se ve tvářích zračilo znepokojení.
Stejně jako v kobce, i zde se objevilo sílící světlo, poté, co hrad opět pročíslo chvění a otřesy. A znovu se ztratilo ve stěně a pak se rozsvítil jeden ze symbolů. Kamarádi se na sebe podívali. Nevěděli, co dělat. Nakonec to byl Scott, kdo se jako první dotkl kamene, pak postupně i ostatních. Zbylá trojice vše sledovala se zatajeným dechem. Lina vytáhla kus pergamenu a značila si pořadí symbolů. Co kdyby kombinaci ještě potřebovali, aby utekli většímu nebezpečí? Mohla by se jim hodit. Nevěděla, kdo jim pomáhá dveře otevřít, ale pokud je chce někdo nalákat na určité místo, těžko jim bude pomáhat i utéci z něj.
Dveře se otevřely a ocitli se v další místnosti. Byla plná zvláštního, mihotavého světla. Vešli dovnitř, neměli jinou možnost. Jedině vrátit se zpět a čekat na postavu v kápi. Jakmile vešli, dveře se zavřely. Nyní zjistili, z čeho světlo pramení. V místnosti bylo půl tuctu podivných postav. Vznášely se ve vzduchu. Kdyby je naši přátelé měli k něčemu přirovnat, nejspíše by to byli duchové. Postavy byly průhledné, ale ne bílé. Spíše namodralé. Také neměly tak lidské rysy. Byly jakoby zdeformované.
„K-kdo nebo c-co jste?“ vyhrkla Lina zděšeně. Scott ji chytil kolem ramen. Všichni čtyři na ně hleděli.
„Sami nevíme,“ ozvala se jedna z postav hlubokým, nepřirozeným hlasem. „Všichni jsme byli mrtví, pak jsme se najednou ocitli zde, v tomto podzemí. Ani nevíme, kde jsme. Někdo nás musel oživit magií. Viděli jsme kromě vás jen skupinku lidí v kápích. Nejspíše oni nás sem povolali. Podle jejich reakcí na nás se však pokoušeli o něco jiného. Zuřili, když viděli, co udělali. Zavřeli nás do místnosti, odkud jste odešli. Přivolávali nás postupně. Přibýváme tu po jednom. Nestarají se o nás. Nemůžeme odtud. Dokážeme proplouvat zdí, ale není nám to platné. Můžeme být jen v podzemí, světlo nám ubližuje. Proto ani nedokážeme zjistit, kde se nacházíme. Jen víme, že za těmito dveřmi,“ ukázal na dveře na protější straně místnosti, „je světlo. Nějaké schodiště. Co s námi bude? Kdo jsme? Pomozte nám, prosím. Vraťte nás do říše mrtvých. To proto jsme vám pomohli otevřít dveře. Prosím.“ Jeho hlas zněl zoufale. Ostatní postavy přikyvovaly.
„To snad ne,“ povzdechla si Grace a složila hlavu do dlaní.
„Ty víš, oč jde?“ obrátil se k ní s nadějí Nick.
„Možná,“ odvětila po chvíli dívka. „Nejspíše se snaží oživit mrtvé i bez knihy. Jenže se jim to nepovedlo. Místo těla oživili duše.“
„Co budeme dělat?“ vyjekla Lina.
„Musíme najít ředitele a říci mu, o co tu jde,“ rozhodl Nick. „Snad on vymyslí, co dělat. Zkusíme ty dveře.“
„Co když je to past?“ zareagovala Grace.
„Máme snad jinou možnost? Zde je alespoň naděje. Tam, kde jsi byla, je jen tvoje věznitelka.“
Grace jen rezignovaně přikývla. Nick měl pravdu.
Tajemné postavy propluly do temné chodby, aby jim světlo neublížilo, až dveře otevřou, a čtveřice kamarádů otevřela snad již poslední dveře. Prošli jimi a stanuli v chodbě sklepení, kterou znali. Kdysi tu pátrali po tajné chodbě. Rozběhli se směrem ze sklepení. Musí se dostat k řediteli dříve, než žena v kápi zjistí, že uprchli. Nick podepíral Grace. O chvíli později stanuli před chrličem, vchodem do ředitelny.