Zdravíme vás, přátelé!

Kdo? No já (Andy) a Artík. Chtěli bychom vám vyprávět, co se to ve čtvrtek vlastně dělo…

Před nedávnem se na hrad vetřel mudla. Byl šikovný, to se mu musí nechat, protože dostat se na hrad, který je právě proti mudlům opatřen tolikerými kouzly, to už chce značnou dávku štěstí a chytrosti nebo komplice uvnitř. Každopádně se ten mudla na hradě docela zabydlel. Fikaně navštěvoval jen ty předměty, kde nemusel kouzlit nebo létat na koštěti a celou dobu bedlivě pozoroval hradní dění. Poté v nestřežený okamžik, dal vědět svým kumpánům, kteří se chystali hrad napadnout a zničit.

Bohužel, i když kouzelníci s některými mudly vycházejí dobře, není to pravidlem. A pořád pro nás existuje z jejich strany spíš hrozba než pochopení. A tak se jim podařilo na hrad zaútočit…

Útok byl samosebou odražen, viníci zneškodněni, ale vidina hrozby se nad hradem vznášela jak Damoklův meč.

Co je to Damoklův meč?

No to je… Hele, neruš!

Na Ministerstvu Kouzel se den co den rokovalo. Nakonec se všichni jednohlasně shodli na tom, že nastal čas dalšího stěhování!

Vyvstala ovšem otázka JAK?

Vzduchem? Po vodě? Po souši? Nebo to vzít zkratkou?

Já bych si vyhrabal noru!

Artíku, ty jsi radil ministerským?

Proč?

Protože  vyhrála zkratka kolem zemského jádra až na místo určení! Tedy procpat se jakousi norou…

Ooo… jsem génius, že?

No, raději vyprávějme dál.

Přípravy zabraly pár měsíců. Pochopitelně. Když si představíte, co všechno se muselo zabalit, zajistit a připravit. Každý jeden obraz byl před zabalením a uložením do bezpečí, uklidňován. Každý duch musel projít školením a slíbit, že nebude ve Velké síni pouštět duchy, protože právě Velká síň se měla stát ústředním bodem, kde se všichni shromáždí a přečkají cestu.

Nastal den D. Všichni hromadně naposled pomazlili své mazlíčky, nakrmili je, dali jim do klece svoje fusekle na památku a poslušni příkazů, je odevzdali do útulku.

Se mnou ses nepomazlil.

Tebe jsem taky nedával do útulku!

Každý si zabalil jen to nejnutnější (někteří měli batůžek, někteří dva loďáky, James W. speciální opasek s váčky kolem dokola a někdo zapomněl i pytlík se svačinou) a s více či méně poplašeným pohledem se shromáždili ve VS.

Stěhování mohlo začít!

Zapomněl jsi na ochranný štít!

Co se divíš? Sebrali mi mozek!

Něčím ten štít živit museli a mozečky byly po ruce.

Tobě ho taky vzali?

Ne! Já si svůj schoval!

Hrad se nejdřív zachvěl a zavrzal.

To mnohé vyděsilo a chtěli utéct, ale dveře z VS opatřené kouzlem kouzel, vedly zas a znovu jen do VS. Trochu to vyvolalo zmatek a fobie dostaly zelenou (jen Daria vše sledovala pohupujíc se na lustru a nedbajíc nebezpečí, které všem hrozilo. Své chování omlouvala vysokou horečkou a nemožností jít do sprchy), ale nakonec se profesorům podařilo udržet jakýs takýs pořádek a disciplínu.

Kdybys nelhal, zmatkovali stejně jako my všichni!

Psst!

Když se hrad začal nořit do prvních vrstev půdy a za okny se míhaly hroudy hlíny plné dešťovek, mravenců, brouků a červů, některé obyvatele hradu to zahnalo do vzdálených koutů. Ale tahle část byla kratinká. Okna se zahalila do tmy a VS do tichých hovorů.

Postupně mladší studenti usínali u kolejních stolů a starší naopak ožívali. Slečna Jostýnka si v koutě rozložila karimatku a dohlížela na studentstvo svým ostřížím zrakem.

Přibližně kolem jedenácté hodiny se začalo ve VS citelně oteplovat. Nějaký vtipálek navrhnul, že by se mohla otevřít okna a vyvětrat…

Já bych věděl, kdo to byl!

Artisi! Že tě vyhodím za dveře!

Byl to von, víte? Na praštěný nápady ho užije!

A ven!

O chvíli později už se nedalo skoro dýchat a do místnosti se valily žhavé obláčky. Profesoři hromadně kouzlili, aby ochránili studenty, ale ani mocná kouzla mnoho nepomohla.

A pak to přišlo!

Za okny hradu se rozlila rudá záře a ohnivý oceán obklopil každičký milimetr hradu. Ti co nespali nebo nebyli v bezvědomí hrůzou, tiše zírali a doufali, že se dožijí konce cesty ve zdraví a snad i živí.

To zní dost blbě, víš to?

Píšeš to ty nebo já?

Ty…

Tak vidíš!

… ale blbě!

Ve chvíli, kdy už jsme pomalu propadali zoufalství, nám pan řídící řekl, že se blížíme ke konci cesty. Zajásali jsme! Nicméně ještě další hodinu ten konec nebylo vidět. Kolem hradu se dál vzdouvaly ohnivé vlny, zaplavovaly Velkou síň horkem a pak… jsem asi muset omdlít, protože si víc nevybavuju…

Usnul jsi!

Fakt?

Jo!

Eh…

No, každopádně jsme se ráno probudili. To bylo to nejdůležitější. Živí! Hrad se ještě nepatrně otřásal, jak se snažil usadit na novém místě a nejsem si jist, jestli se mu tam líbilo, protože co chvíli měl tendence se zvednout a odejít. Ministerští brblali něco o nestabilitě pozemků, tak fakt nevím… doufám, že nestojíme na bažinách nebo tekutých píscích. Ven ještě nesmíme, abych se podíval…

Ale hlavní je to, že jsme tu, přátelé!!! Radujte se! Nové pozemky mudlové jen tak neobjeví!

A to je vše!

Mějte se krásně a příště zase ahoj

Čau!

A + A

Malý náhled do přilehlé místnůstky. Ale prosím nemyslete si, že chodíme do dívčí umývárny. To by nás ani nenapadlo. Pohled do oněch míst nám zprostředkovala Eivli ;o)