V sobotu večer mne dohnal náš úžasný šéfredaktor Theo a oznámil mi, že by si v pondělí večer rád přečetl nějaký pěkný velikonoční článek. Dva dny jsem bloumala chodbami a dumala, co bych tak sepsala. Velikonoc jsem měla tak plnou hlavu, že ještě v neděli večer jsem netušila, co budu psát. Naštěstí múza chodí neohlášena…

Ráno, jako by snad osud chtěl, mi témata začala sama přicházet pod ruku. Když jsem otevřela oči, byla jsem ráda, že kluci nemají možnost navštívit naši ložnici! Jinak bych byla seřezána asi ještě pod peřinou:
Naše bývalá studentka, dnes profesorka, slečna Mischel Binghum, vypsala soutěž na velikonoční obleček, a tak jsem se ihned ustrojila do něčeho, co mělo alespoň trochu připomínat jarní kostým.
Jakmile jsem byla nachystaná, seběhla jsem do kolejní místnosti. Jaké zklamání přišlo, když místo sesypání se mužské části koleje zela prázdnotou.

Nezbylo než vyrazit za velikonoční atmosférou do velké síně. Už když jsem se blížila k velkým dveřím, jsem slyšela ječení holek a zběsilé chechtání chlapců. Na rtech mi pak vytanul úsměv, když jsem ve velkém sále našla většinu naší koleje, které bylo – tak jako poslední dobou – všude plno.

Chlapci se oháněli pomlázkou a děvčata pobíhala, aby uhnula omlazující proceduře. Kdo utéci nestačil, kvetl a zelenal jako v rozpuku. Většina z nás si to poměrně užívala. Některé výjimky dokonce nastavovaly svá pozadí, aby jim náhodou nehrozilo, že v tomto roce uschnou. Nebo – a to by bylo snad horší – zestárnou! Pár z děvčat také nezapomnělo pěkně poděkovat, ale našly se i takové části něžného pohlaví, které neskrytě nadávaly.

Oresta McCollin Vianueva: Kdo mi udělal ty pitomé větve trčící pomalu ze zadku?! Ať se přihlásí dobrovolně a trest bude mírnější!
Pitrys Monty: madam Oresto já, ale strašně moc vám to sluší. Jste ještě krásnější!
Oresta McCollin Vianueva: Lichotky vám absolutně nepomohou, pane Pitrysi. Již roky odmítám chodit s větvemi na zádech!

Letos byl přestupní rok, ale u nás na hradě se tak nějak zůstalo u tradic. Když už se to v síni zelenalo i u stropu, vydala jsem se prozkoumat Prasinky. Málem bych totiž zapomněla na každoročně otevřený kurník, do kterého je možno se podívat jen jeden den v roce.

Všude to tam kdákalo a kvokalo. Hned u dveří mne hlasitým zakokrháním pozdravil vůdce hejna, pan Kohout. Důležitě se na mne podíval a pokynul hlavou, že mohu vstoupit. Tedy až poté, co jsem schovala svůj novinářský průkaz. Všude byly podestýlky s krásnými hnědými vejci. Bylo velké dilema, zda seberu nějaké z nich či nakrmím slípku. Nakonec jsem se rozhodla hodit zrní jedné žíhané pipině, která slastně zakvokala a snesla veliké puntíkaté vejce.
Ještě teplé jsem si ho strčila do kapsy a spokojeně odešla zpět směr hrad.

Po dobu mé nepřítomnosti se ve velké síni nic nezměnilo, a tak mě málem porazil Cheech, který právě běžel za Selinou, aby ji zmaloval pozadí. Podívala jsem se na hradní hodiny, které ukazovaly deset hodin dopoledne. Stále více studentů se ptalo po Ušákově doupěti, které se ne a ne objevit.
Z okna šlo pozorovat davy zklamaných osob, které zjistily, že oblíbený velikonoční obchod je stále v nedohlednu.

V domnění, že mám již všechny podklady pro svůj článek, jsem se vrátila na kolej. Málem mne terfil šlak, když jsem našla šumící kolejku plnou jezevců, mezi nimiž pobíhali skřítci s platem vajec. Kdo sestřelí všechny, čeká ho krásná velikonoční odměna. Raději jsem se uklidila do ložnice, ale mí spolužáci se zastrašit nedali. Vejce i barva byly všude – stoly, stěny, gauč, dokonce i Gwen měla na hlavě zbytek vařeného vajíčka.

Začala jsem smolit svůj příspěvek do Trimela. Došel mi inkoust, tak jsem šla zaštrachat do skříně. Místo lahvičky s černou tekutinou jsem narazila na vědro s vodou. A v tom mi to došlo! Vždyť po dvanácté můžeme polít tyrany s pomlázkami v ruce. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly za pět minut dvanáct. S nádobou v ruce jsem pelášila zpět do velké síně.

Cestou kolem mne procházeli nadšení studenti v nových ohozech z Příčné ulice! Ušákovo doupě bylo otevřeno! Módní nadšenec a mstitel se ve mne prali. Nakonec jsem odložila vědro na chodbě a letěla nejdříve do obchodu s vejci, šaty a pomlázkami. Tolik nádherného oblečení, můj měšec zaplakal.

S plnými taškami a ještě větší chutí někoho polít, jsem se vrátila do síně, kde už voda létala vzduchem. Všichni vypadali jako zmoklé slepice a to včetně profesorů i duchů. Co bych to byla za jezevčí mstitelku, kdybych nechala na někom nit suchou, že? Ihned jsem popadla vědro a lila svou zásobu jarní vodičky kolem sebe.

Když nebyl někdo zrovna mokrý, spapal vejce z PU, které ho proměnilo třeba ve slepici, zajíčka či kuřátko. Byl to prostě klasický velikonoční hradní chaos, tak jak ho všichni známe.
Prváci se zprvu tvářili celkem zmateně, ale nakonec se do našeho jarního zmatku rádi zapojili. Myslím, že to vzali trochu jako křest svého pobytu mezi zdmi hradu.
Stejně jako já kdysi…

A tak nezbývá jen zhodnotit,že kdo se letos zašil v ložnici, udělal velikou chybu. Byla tu totiž jako vždy úžasná atmosféra.

Pro Žlutého Trimela
Helen Miltonová