Nejočekávanější výjezdní seminář tohoto roku nese téma Bajky barda Beedleho. A skutečně se první den držel tématu na sto procent. Pojďme si přiblížit začátek letňáku 2020.Organizátoři Kim Sarah Reevesová a Oliver McCollin v neděli večer přivítali přibližně 12 kouzelníků. Letní seminář uvedli představením barda Beedla a přečtením první bajky: Čaroděj a skákající hrnec.

Bard Beedle vypráví, jak starý čaroděj pomáhal mudlům vařit lektvary, a jak jeho syn byl výjimka v přísloví o jablku a stromu. O mudly se nestaral, na což hrnci (kotlíku) najednou narostla noha, hrnec začal skákat, naříkat, a nedal mladému čaroději klid. Alespoň dokud nezačal pomáhat mudlům jako jeho otec.

Dopolední aktivita pondělního dne dopřála letňákovcům vcítit se do kůže starého dobrého čaroděje. A to naprosto důkladně. Tímto dobrým čarodějem byl profesor Oliver a zbytek byli obyvatelé vesnice se svými neduhy. Ty se projevovaly jako skákání se šátkem svázanýma nohama, skákání po jedné noze, svázané obě ruce za zády, závazné jedno oko, a závazné obě oči. S těmito nemocemi museli sbírat čaroději ingredience a podsouvat kouzla k umíchání léčivého lektvaru. Mohli však nalézt i speciální znamení, kde jedno z nich mohlo obyvateli ulevit, druhé ještě přitížit.

Honorov se tedy rázem proměnil v město hopsajících obyvatel bažících po co nejdřívějším vyléčení. Zjistili jsme, že být nemocný mudla je obrovsky vyčerpávající. Sbírání ingrediencí, když člověk nevidí, je jen o kousek náročnější než když má obě ruce svázané za zády. Hopsat po jedné noze či po dvou dá zabrat i zkušenému čaroději. Jak aktivita postupovala, obyvatelé vesnice si mohli vybrat, koho nasbíranými mandragorami vyléčí, nebo komu alespoň uleví. Jak známo, mandragory jsou vzácné, ale Feliska se vždycky ochotně nabídla ke zmírnění (vlastních) potíží.

Kim měla roli osudu, která za speciální znamení mohla obyvateli vesnice jak přilepšit, tak uškodit. Mohla mu vyléčit slepotu, takže už viděl alespoň na jedno oko, nebo už nemusel hopsat po jedné noze. Nebo taky obráceně…

Jak se ale slunce blížilo ke svému vrcholu, vesničané posbírali všechny potřebné (i nepotřebné) ingredience, našli kouzla, čaroději se podařilo umíchat lektvar a obyvatelé se zcela uzdravili.

Odpoledne jsme si vyzkoušeli postavu mladého čaroděje, kterému pořád někdo brblá do práce. V bajce to byl naříkající hrnec, u nás několik kouzelníků. Kim a Oliver měli postup přípravy lektvaru, který jsme si měli po částech zapamatovat a předat písaři naší skupiny (skupinky byly dvě). Pochopitelně části receptu nedávaly smysl a proto se pamatovaly poměrně nedobře už samy o sobě; natož, pokud se vás tři hráči protějšího týmu snaží zmást. Lektvar se ale podařilo přepsat celý, uspěli jsme i v jeho seřazení do správného pořadí, a odnesli jsme si postup přípravy léčivého lektvaru.

Při prvních paprscích večerního slunce jsme se vydali na třetí aktivitu: uvařit lektvar. Znovu jsme se rozutekli hledat ingredience. Nacházeli jsme hromádky kravího trusu o hmotnosti přesně jedné čtvrtiny unce, které se nám ale nesměly splést s přesně odměřenou hromádkou třeba kozího trusu. Nosili jsme kapky rosy – vždy ale po jedné, neboť se jednalo o přímo obrovské kapky. I tento úkol jsme ale zvládli na výbornou a na honorovském sídle nás už jen čekala reflexe nad bajkou.

Například profesorka NaSaŠí Jackson zjistila, že skákání po jedné noze je strašné, a že je lepší mít závazné obě oči než jen jedno. Na Kimončinu otázku, co si z aktivity odnesla, svižně odpověděla „papírky“. Mike Jones si ale všiml, že se mladý kouzelník rozhodně neuměl přemisťovat, a že kdyby použil koště nebo koberec, určitě by za ním hrnec nehopsal celou dobu.

Tímto zamyšlením končila bajka o skákajícím hrnci, a profesor Oliver nám přečetl bajku druhou: Fontána příznivé sudby.

Doufáme, že alespoň jeden bod programu bude zahrnovat příjemně chladné koupání ve fontáně.