Letošní nováčkovská výprava byla zvláštní tím, že po dinosauřích letech nešel s naší skupinou jako průvodce Andy Uroboros, nyní již mladší profesor, nýbrž má maličkost. Byla to tedy premiéra nejen pro nováčky Zimy  2020, ale také pro mne. Pojďte se se mnou společně podívat z pohledu „dozoru“ na letošní výpravu pro naše nejmladší jezevce.

 

 

Než nás pan Andy zanechal na pospas bez dozoru a zfialověl, musela jsem ho pořádně vyzpovídat, jak se taková výprava zařizuje. Dal mi pár dobrých rad a praktických poučení, jak ztratit po cestě co nejméně účastníků, popřípadě jak zajistit, aby se vrátili bez úrazu. Pak už jen zbývalo domluvit s naší tradiční průvodkyní sl. Monny termín, poslat seznam a mohlo se vyrazit.

 

 

Slečna Monny pro nás pravděpodobně chtěla něco lehčího, a tak naplánovala kontrolu krmelců. Protestujicí kapitánce Selině, která si jako obvykle brousila zuby na Legolase, taktně naznačila, že elf má patrně jako vždy dovolenou. 

 

Nezbývalo tedy nic jiného, než vyrazit za slečnou, která jako vždy nasadila tempo zbabělé srny. Nováčci s poněkud zmateným výrazem také rozpohybovali svá těla, ač se zdálo, že ve výpravu nemají přílišnou důvěru. 

 

Už jsme se pomalu blížili k prvnímu krmelci, když tu mne zastihla sova, že by s námi šel ještě jeden z nováčků Anthony, a tak jsme zvolnili tempo, aby nás lesní skřítek s opozdilcem stihli dohnat. Mezitím nás však u krmelce navštívil podivný tvor. Králík. Říkáte si, že králík samotný není žádný divný tvor, jenže tenhle měl velké špičaté zuby.

 

Annie Gibstone už už se po něm sápala, když ji slečna Monny včas stihla zarazit. A to už k nám dorazil i opozdilec Thony. Jenže králíků přibývalo a začínali mít podivné výrazy. Navíc jeden z nich po mně chňapl. Pravděpodobně byli hladoví, a tak madam Monny zavelela k hromadnému úprku.

 

 

Najednou jsme jako zbabělé srny běželi rádi. Dokonce by se dalo říci, že jako splašené činčily. Kapitánka zkusila k úniku využít svůj Forcer, ten se však splašil a Selinu z koštěte taktně shodil. Králíci, i přesto, že jsme utíkali opravdu jako o život, nás pomalu ale jistě doháněli. V jejich očích se leskla touha po naší krvi. Hlasitě cvakali zubisky a ti s lepším sluchem mohli slyšet, jak hladově vrčí.

 

Hlavou se mi honily pocity, že by výprava snad mohla dopadnou špatně, a jak vysvětlím madam kolejní, že jsem nevrátila pár nováčků. Snažila jsem se na to nemyslet, ale situace se zhoršovala tak, že jsem přemýšlela, co budu v Azkabanu celé dny dělat.

 

Ač jsme utíkali, co nám nohy stačily, jeden z králíků dohnal Saurinne a chňapl po ní. Najednou naše průvodkyně spatřila na jednom ze stromů provazový žebřík, na nějž nás hlasitě upozornila. Nahrnuli jsme se k němu jako splašení koně. Anthony, jeden z nováčků, předvedl opravdový takt, když nás děvčata gentlemansky  pustil před sebe. 

 

Jenže králíci nás i tak sledovali, naštěstí madam Monny vytáhla z pod hábitu velkou sušenou kýtu. Skutečně občas nechápu, jak to madam dělá a co vše nosí po kapsách -usměje se-.

Králici se na kus žvance vrhli jako smyslů zbavení a my měli možnost vylézt v klidu až nahoru, na dřevěnou plošinu. Jakmile však králičí mutanti – jak by se o nich dalo říci – ohlodali kýtu na kost, snažili se dostat na žebřík. Naštěstí jejich malé packy na to nestačily.

 

Kdosi si všiml provazové lávky, která vedla kamsi do tmy. Ač jsme byli všichni vůči lávce skeptičtí, jiná možnost bohužel nebyla. A tak jsme se hromadně vydali do temného vzdušného neznáma. K jakému štěstí se u paty dřevěné plošiny válela ponožka, kterou sebrala Selina. Abyste rozuměli, naše kapitánka je na hradě už mnoho let a nikdy ponožku neukořistila. Sice jsme bojovali o holý život, ale kapitánce se alespoň, před vyhlídkou smrti, splnil školní sen!

 

Náš nováček Thony zachoval chladnou logiku a jako jediný vytáhl hůlku, aby se slovy LUMOS posvítil na cestu. Bohužel široko daleko byla vidět pouze lávka, nic jiného. Během pomalého postupování po lávce, začala madam Monny filozofovat o staré legendě, jež praví, že v lese existovalo stromové město. Žila v něm spousta lidí, pak ale jednou odešli a nikdo neví kam a proč. A hlavně nikdo neví, kde město je. Jenže co je na tom pravdy a jak lidé vypadali, to se asi nikdy nedozvíme. 

 

Nejednou se kolem nás vyrojil opravdu velký roj světlušek. Sedaly si všude, na klobouky, lana lávky, no prostě, kam se člověk jen podíval. Během naší diskuze, zda tato stvoření koušou či nikoliv, světlušky zvedly a letěly výš a výš. A pak jsme prostě jen oněměli. Nad našimi hlavami se ve svitu malých broučků odhalila osada v korunách stromů. Domky malé i menší. 

 

 

Avšak nikdo neměl zcela dobrý pocit z prázdného objeveného městečka. Najednou se nám začalo otírat cosi o nohu. Vyrušilo nás to právě ve chvíli, kdy madam Monny objevila prostřené stoly v jednom z větších domků.

Z ničeho nic to cosi vypadalo jako velká tlustá liána, která se omotala Anthonymu kolem nohy a jako hračku ho zvedla do výšky. Jiný tlustý zelený kus dřeva stejným způsobem uvěznil Annie, ale za její pravou ruku. A už jsem opět přemýšlela, jaké to bude v Azkabanu, až  přijdu chudší o dva studenty.

 

Společně jsme se za nimi rozběhli a sledovali je. Živý strom táhl dva jezevce do velkého dutého stromu. Rychle jsme je následovali dovnitř. Po liánách jsme sešplhali dolů, kde jsme naši dvojici našli ležet. Annie byla pouze otřesená, ale za to Thony měl pěkně polámané nožky. No, naštěstí naše madam Monny je již v rychlošetřeních zběhlá, a tak mu pěkně zafáčovala obě zraněné končetiny.

 

Najednou jsem v dutině spatřila větší díru, a tak jsem ji šla prozkoumat. Jakoby v dálce na mne problikávalo světýlko. Vypadalo jako z lucerny, kterou ošlehával vítr. Všichni jsme byli moc zvědaví, a tak jsme otvorem vylezli ven. Světlo se blížilo a bylo čím dál tím jasnější, že se s ním blíží i jakási postava v kápi.

 

Všichni jsme byli moc napnutí! Nakonec se z podivné postavy vyklubal bývalý jezevec Andy, který asi nevydržel sedět na hradě a představovat si, jaká je výprava bez něj! Ještě nás dokonce upozornil, že hulákáme jako na lesy. A s klidem nás informoval, že se nacházíme jen několik desítek metrů od hradní mýtinky, z které na výpravy vycházíme.

 

 

Většina výpravy si hlasitě oddychla, když slyšela spojení několik metrů od hradu,  a tak už panovala zase nebojácná nálada. Slečna Monny se vyšvihla parádním táborákem a dokonce i buřty jsme si mohli upéct. 

A já mohla s klidným srdcem odejít do Zasedačky a nahlásit, že má první výprava jakožto dozoru skončila jen lehkým zraněním.

 

 

Tak výpravám zdar, jezevci!