Rozmražený dinosaurus má za sebou dva školní roky a objevuje stále nová a nová dobrodružství. Zapojil se i do famfrpálu. Že nechápete, jak je možné, že i dinosauři stále nejsou mezi profíky? Nejste sami.

Když jsem začátkem září udělala rozhodnutí zůstat na hradě, a nevrátit se na školní rok do mrazáku, tušila jsem, že se zapojím do kolejního života, jinak bych asi venku nezůstávala. Ale že toho bude tolik, to mě tedy nenapadlo. To máte kagíky, Trimeles, letos sběr bodů a dokonce i famfrpál, který jsem vlastně nikdy nehrála, protože mě to s mým strachem z výšek a absolutně chybějícím nadáním k jakémukoliv sportu, prostě nelákalo. Tedy, když si projdete některé staré vývěsky, zjistíte, že jsem se kolem famfrpálu tak nějak občas i motala, rozposílala výbavu, ve dvě ráno uzavírala dohody s protihráči o přestávkách ve hře (protože dřív se prostě hrálo třeba 18 hodin, to nebylo jako dnes, šup šup, zlatonka na první průlet a jdeme na kafe), ale nikdy jsem to pořádně nehrála. A to je právě ten důvod, proč to můžu hrát pořád za kolej. Když si totiž přečtete pravidla, zjistíte, že když jste lemra jako já, a nemáte dost zkušeností, můžete hrát famfrpál i jako dinosaurus. 

A že se tomu kde kdo diví. Když jsem v zimě zmínila ve Velké síni, že se těším na zápas, všichni si mysleli, že budu fandit a když zjistili, že hrát, měli jste vidět ty padající brady!

Nevýhoda ovšem je, že nikdy nebudu mít tolik zkušeností (a tím pádem nebudu tak dobrá), jak ti, co trénují od prváku. A taky bývám bezkonkurenčně nejstarší hráč na hřišti. To tedy ostatně bývám skoro všude, tak si už skoro začínám zvykat. 

Ale celkově má hraní famfrpálu za kolej samá pozitiva a sociální jistoty. Kolej vám zapůjčí výbavu a nějaký ten doping (to jsou ty sociální jistoty) a na tréninkách i na zápasech si užijete spoustu zábavy (hlavně když začne Arnika básnit nebo když za vás oslovení píše autocorrect) a dozvíte se i spoustu zajímavostí a novinek. Věděli jste třeba, že už se vyrábí i opakovaně použitelný toaletní papír? Já také ne, ale rozhodně jsem to vědět potřebovala. 

A co teprve to víkendové vstávání na zápasy! To prostě potřebujete zažít. Znáte jinou bandu cvoků, co bude dobrovolně vstávat v neděli před osmou ráno (když nemusí), než obyvatele hradu? Škoda, že se při tom nevidíme, protože bychom vlastně zjistili, že se na hřišti potácí banda rozespalých a rozcuchaných mátoh v pyžamech, v jedné ruce kafe (čaj, kakao, co kdo rád), v druhé rohlík (nebo cokoliv jiného) a každá mátoha si říká něco jako „proč si tohle dělám?“  No proč, protože je to zábava! Čtěte třeba zde.

Pro Žlutého Trimela
Felicitas Frobisherová