Kouzlo okamžiku

Série fan fiction od naší milé zbrusunové prefektky:-) Hezké počtení

„Pojď se projít,“ řekla, když zaklapla knihu a odložila ji na stůl vedle krbu, u něhož spolu seděli. Den se chýlil ke konci a okny do místnosti dopadaly poslední sluneční paprsky. „Dobrá, tak jdeme.“
Seběhli dlouhé schodiště, proklouzli zšeřelými chodbami a vydali se směrem k jezeru. Nad hlavami jim temnělo nebe jak odcházel usínající den. Vlahý větřík si pohrával v jejích zlatohnědých kučerách, které jí spadaly až na záda.

Docela jí to sluší… Ani se mu nedivím, že je do ní celý blázen.
Pomalu sestupovali po školních pozemcích a ticho rušil jen šustot trávy, sklánějící se pod jejich kroky. Na břehu jezera se zastavili. Stáli mlčky vedle sebe a mhouřili oči před odlesky posledních slunečních paprsků lámajících se na zčeřené vodní hladině. Jejich ruce se setkaly. Byla to snad jen náhoda, kdo ví? Nechali je tak a ani jeden z nich se neodvážil přerušit ticho, které vládlo všude kolem, rušené jen občasným výkřikem usínajících ptáků. Cítila teplo jeho dlaně a proti její vůli se jí rozbušilo srdce. Jakoby to vycítil, otočil hlavu a upřel na ni pronikavý pohled svých zelených očí. Srdce už bilo na poplach.

Co teď? Řekne něco? Nebo tu budeme jen tak stát a myslet oba na to samé? Proč se na mě tak dívá a mlčí?

Odvážila se zvednout hlavu a oplatit mu jeho pohled. V jejích očích hořel čokoládový oheň. Byli si tak blízko, že se tvářemi téměř dotýkali. Snažila se vyčíst něco z těch smaragdových očí, ale bylo to marné. Viděla v nich plamínky nebo se jí to jenom zdálo? Co když je to jenom odlesk její touhy?

To nemůže být pravda, to se mi jenom zdá. Nikdy mi nedala najevo nic jiného, než přátelství, i když hluboké a věrné. A kromě toho: ona patří k němu, i když to nejspíš ještě neví. Já pro ni nejsem ten pravý. Pro nikoho nejsem ten pravý. Láska ke mně by jí přinesla jen bolest. Dříve či později.

Věděl to, byl si tím tak jistý, jako ničím na světě. Jeho osud je již dávno napsán. Téměř od jeho narození. A kdyby na to chtěl někdy zapomenout, stačí se podívat do zrcadla a odhrnout z čela neposlušné černé kadeře. Teď však cítil její přítomnost, tak blízkou a tak … příjemnou. Znejistěl. Vycítila jeho rozpaky a instinktivně lehce zaklonila hlavu. Jeho pohled náhle ztratil na své pronikavosti a jakoby se mu do očí vkradl mlžný opar. Její rty byly tak blízko a tak žádoucí… Nemohl se nesklonit a lehce se jich nedotknout. Neodtáhla se, naopak, celým jejím tělem jakoby projel elektrický náboj, který v tom okamžiku sdíleli společně. Ta vteřina se zdála nekonečnou. Slunce už zapadlo a vlahý větřík zesílil a zchladl. Zachvěla se zimou a přitiskla se k němu. Objal ji a přivinul ji k sobě. Lehký dotek rtů se změnil v dlouhý vášnivý polibek. Oba si přáli, aby ta chvíle trvala věčně, ale on věděl, že to není možné.

Pomalu se narovnal, oběma rukama ji pohladil po bohatých zlatohnědých kadeřích a dlouze se na ni zahleděl. Dívala se na něho, křehká a zranitelná. Takovou ji neznal. V očích měla otázku. A on znal odpověď. Odpověď, kterou nevyslovil, protože nechtěl zkazit kouzlo toho nádherného okamžiku.

„Pojď, půjdeme zpátky. Ochladilo se,“ řekl jen tiše, jemně ji vzal za ruku a vykročili směrem ke hradu. Věděl, že chtěla slyšet něco jiného, ale to jí nemohl říct. Nechtěl. Věděl, že nesmí. A hlavně: nemohl to udělat svému nejlepšímu kamarádovi…