Seskakuji z výklenku okna na dřevěnou lavici. Za mnou se s tichým klapnutím zavřelo krásné obloukovité okno – vstup do kolejní místnosti Mrzimoru. Náš vstup není nijak tajný, každý, kdo přijde do umýváren v prvním patře, hned zjistí, kudy dál.

 

Mezi naprosto (i když ne tak docela) obyčejnými okny se totiž překrásné mozaikovité okno s jezevcem moc neschová. Ale nám, mrzimorákům, to ostatně ani moc nevadí. Vždyť bez hesla se k nám stejně nikdo nedostane, a než aby se naší koleji stalo to, co se stává Zmijozelu, (každoročně několik prváků spí na chodbách, protože stále nemohou najít tu správnou zeď, kterou by se dostali do ložnic) tak ať tu je klidně třebas velká šipka s nápisem Mrzimor. Ale vraťme se zpátky do umývárny.

 

Je to poměrně velká kruhovitá místnost, vyložená žlutými dlaždicemi různých odstínů, ze které vedou troje dveře. Dvoje vedou do chlapeckých a dívčích umýváren, ke sprchám a vanám. Třetí, ty největší a přímo proti „našemu“ oknu, vedou na chodbu. Ještě než k nim dojdu, oběhnu dokola umyvadla, která jsou připevněna na velkém sloupu přímo uprostřed umývárny. Je to povinnost každého studenta z mrzimorské koleje. Je nutno zkontrolovat, jestli jsou na 7 z 8 umyvadlech pořádně utažené kohoutky, to 8. umyvadlo je zbytečné kontrolovat, to kape pořád. Ať s tím dělá pan školník, co chce, ať na to studenti vyšších ročníku kouzlí „Reparo“ jak o život. Jediným výsledkem je, že 8. umyvadlo pak nekape: kap…kap…kap ale kapkapkapkapkapkap.

 

Poté co vyjdete z velkých, dřevěných a neustále trochu vlhkých dveří (skřípou jak snad všechny bradavické dveře), spatříte na stěně velký obraz Helgy z Mrzimoru. Je záhodno ji pozdravit, Helga si na slušném vychování své koleje vždy zakládala. Občas (no skoro vždy) s vámi prohodí pár slov o tom, jak to jde nyní ve škole, které předměty vám jdou a které ne, poradí, pochválí, ale i pokárá darebáky co dostávají tresty. Pokud jste v Bradavicích jen pár týdnů, je velmi dobré se zeptat, kudy se v tuto dobu dostanete na místo, kam směřujete. Helga má velmi dobrý přehled o tom, kde se zrovna to které schodiště nachází. Někdy vám poradí o něco delší cestu, ale o to, co je delší, je také daleko víc zajímavá a užitečná! Jednu z těch cest, co mi doporučila, vám popíšu.

 

Jsem ranní pták a mám strašně ráda makové buchty s teplým kakaem, proto si vždy přeji být ve VS co nejdřív. Tak jsem jednoho nedělního rána za pomoci Helgy našla tuto cestu. Od obrazu zakladatelky mrzimorské koleje se vydáte, mezi 5:08 až 6:36, dlouhou chodbou doleva (výchozí postavení je čelem k obrazu). Po krásném, měkkém, byť trochu ošoupaném a prochozeném koberci s modročerveným vzorem se pěkně skáče a běhá. V tuto brzkou hodinu se nemusíte bát, že by se na vás někdo zlobil, nebo že by jste snad dostali školní trest. I když možná se některý z obrazů, jež lemují tuto chodbu, může trochu zlobit, v tom případě je nejlepší se u dotyčného zastavit a prohodit s ním pár slov. Vás neubude a ten obraz bude hodně potěšen, že se mu někdo věnuje. Chodba je poměrně dost světlá, na levé straně je co dva metry jedno mozaikovité okno, na každém z nich je ztvárněno nějaké lesní zvíře. Zajímalo by mě, zda se všechna vyobrazená zvířata dají najít v našem Zapovězeném lese. Mnohé z nich jsem nikdy neviděla a ve školní knihovně jsem v žádné z přírodovědných knih o nich nenašla ani zmínku. Po pravé straně jsou sem tam dveře do studoven a různých kabinetů. Třebas naproti oknu s jednorožcem jsou dveře do místnosti spolku chovatelů sedmáků segu, o dvoje dveře dále je zase slyšet uskladněné kouzelné hudební nástroje…

 

Po asi 60 metrech se chodba stáčí doleva, ještě než zahnete, je dobré se zastavit u některého z oken a pokochat se výhledem na skleníky a zahradu, zvlášť když chytnete akorát východ slunce. Ten pohled za to stojí.

 

Pár kroků od ohybu chodby naleznete schodiště. Běžně tu bývají dvoje schody, jedny o patro níž a druhé pochopitelně o patro výš. Nicméně v nedělní ráno to tak není a k chodbě jsou přistaveny jedny dřevěné točité schody vedoucí nahoru, přímo nad tu chodbu v níž stojíte. Nejsou asi moc často používány, neboť jediný schod není prošlapaný, na zábradlí září lak a ještě nikdy jsem si na něm nezadřela třísku. Zábradlí je zdobené vyřezávanými květy. Když se podíváte pořádně, můžete zahlédnout krásného vyřezávaného motýla, jak přelétává z květiny na květinu. Po tomto schodišti není jednoduché chodit, lépe řečeno po nich se ani nechodí, po nich se skáče – po pravé noze a se zavřeným levým okem. Pomalu tedy začnete skákat z jednoho schodu na druhý, celkem je jich 47! Na konci schodiště najdete modrý závěs, trochu ho odhrnete. Uvidíte malé kovové zábradlíčko, přes které přelezete do nejúžasnějšího zákoutí v Bradavicích.

 

Jsou zde dvě velká okna s prostornými římsami. Na jedné římse leží několik rozdrbaných knih, je vidět, že už je četlo mnoho studentíků. Na druhé se povaluje několik sáčků s cukrem a čajem, jedna stará začernalá konvice, v níž je pořád čerstvá voda a tři hrnečky. Pod okny v rohu stojí černá válcovitá kamínka, vedle nich zleva stojí koš s dřevem, které celé zákoutí provoňuje vůní lesa. Pokud máte chvilku čas, zastavte se tu, v kamínkách rozdělejte oheň a uvařte si čaj. Pozor, pokud si ze sáčku vezmete třikrát čaj a žádný nedonesete, tak se vám po čtvrté nepodaří čaj nabrat. Hrneček s čajem opatrně položte na malý oprýskaný stolek, který stojí napravo od kamínek před pohovkou. Opravdu opatrně, protože jedna noha je jaksi kratší a tak se stolek kapánek víc viklá. Pohovka taky nezáří novotou, potah je aspoň třikrát zašívaný a vzorek na něm je už značně vybledlý, pořádně ani nejde poznat původní barva, snad oranžová, snad žlutá, možná béžová. Kdo ví. Na pelesti pohovky jsou přehozeny tři deky, sice také záplatované, ale vždy čisté a voňavé (modrá voní po fialkách, červená po jahodách a žlutá voní jako ráno v lese…). Domácí bradavičtí skřítci se o toto zákoutíčko opravdu starají. A není nic tak příjemného, jako zatopit si v kamínkách, uvařit si šálek lipového čaje, zabalit se do deky a začíst se do jedné z knížek. Každou neděli zde strávím aspoň půlhodinku. Vedle pohovky je v koutku ještě křeslo, na to si ale nikdy nesedejte! To křeslo patří paní Norrisové. Občas ji tu zastihnu, jak se na něm vyvaluje, spokojená po nočním lovu, když ji podrbete a pohladíte, začne krásně příst, ani se věřit nechce, že jindy je takový mrzout.

 

Až si do sytosti odpočinete, zhasněte lucernu, co visí nad pohovkou, světlo si vykouzlíte z hůlky (nač pálit svíčky) a vydejte se dál. Opatrně otevřete dveře (jsou zde jedny jediné přímo naproti pohovce), pevně zavřete oči, natáhněte ruce před sebe a dejte se do běhu, až narazíte na další dveře. Rychle je otevřete, vběhněte do chody a poslepu za sebou zavřete. Teprve teď můžete oči otevřít. Možná jste někdy byli na nějakém mudlovské zámku, určitě vám průvodce ukazoval „kouzelné“ benátské zrcadlo. No nevím, ta mudlovská kouzelná asi moc nejsou, ale ta, co máme v Bradavicích, jsou kouzelná až moc. Když jsem poprvé do této zrcadlové chodby vstoupila, nevěděla jsem, co mě čeká a bezmyšlenkovitě jsem se do dvou zrcadel podívala… Narostly mi oslí uši a nos mi děsně zmodral. Od té doby chodbu probíhám s těma zavřenýma očima. Sice jsou tam prý i nějaká „dobrá“ zrcadla, ale nehodlám to riskovat. Vy si to třebas riskněte, ale připravte se na to, že si třebas taky poležíte pěkně dlouho na ošetřovně.

 

Za zrcadlovou chodbou je naprosto normální chodba, vykládaná dřevem, zdobená obrazy, vlajkami a semo tamo nějakou vitrínou se školními pracemi studentů. Dveře po obou stranách vedou do učeben a kabinetů. Ty jsou samozřejmě v toto nedělní ráno velmi tiché. Není výuka a ani se tak brzo neschází žádná doučovací skupinka. Chodba se párkrát stáčí a nakonec vás zavede do síně se schodišti. Nyní jste v druhém patře, naproti vám je mezi obrazy vidět modrý závěs a o patro níž je chodba v níž cesta začla. Točité schodiště už vetšinou zmizelo a místo něj z chodby vedou tradiční mramorové schody. Rychle (nebo můžete i pomalu) seběhněte ta dvě patra do přízemí. Z přízemí vedou dvě chodby, jedna – jižní – nás vůbec nemusí zajímat, neboť vede dále do hradu, k výukovým místnostem a ke sklepení Zmijozelu. Druhá – severní – vede do vstupní haly, z níž se vchází do Velké síně. Vydáte se tedy chodbou vedoucí na sever. Osvětlují ji pochodně, umístněné na obu stranách. Tato chodba patří k nejstarším místům bradavického hradu a má krásnou klenbu – krásná gotická práce. Teď dávejte pozor! Dojděte ke třetí pochodni zprava, hůlkou pod ní odpočítejte pět kamenů a na šestý třikrát zaklepejte levým ukazováčkem. Otevřou se vám tajné dveře do malé místnosti. Není tu nic moc, jen dvě poletující lucerny a velká šachovnice. Na zdi visí tabule, která momentálně ukazuje skóre 48 0047 pro bílé vs. 47 9989 pro černé. To je celkové skóre od doby kdy se v této místnosti začal hrát šach. Muselo to být asi hodně dávno, protože většina partií trvá aspoň měsíc. Hraje se to tu takhle: Když poprvé vlezete do místnosti objeví se před vámi dvě figurky, černý pěšec a bílý pěšec. Jednoho si vyberete a od té doby hrajete za tu kterou stranu, Pokud hrajete dobře,tak se vám časem pěšec přemění ve věž, pak v koně a tak dále až ke králi! Každý hráč může hrát jen jednou denně. Velká šipka na tabuli ukazuje, kdo je na tahu. Jestli černí nebo bílý. Když je na řadě vaše barva, táhnete nějakou figurkou, a pak vás to samo vyhodí a celých 24 hodin se dovnitř nedostanete. Mezitím se tam samozřejmě staví spousta dalších studentů a tak se hraje dál a dál…

 

Ještě pár kroků a jsme ve vstupní hale. A odtud už cestu do VS zná každý.

 

Použito jako DÚ do předmětu Kouzelnická tvořivost