V klenotnictví nad pultem stál zadumaně mladý muž a soustředěně zkoumal šperky vystavené pod skleněnou deskou. Čelo měl zkrabacené vráskami od usilovného přemýšlení a bylo zřejmé, že je v situaci pro něho ne příliš typické a bezradně tápe při rozhodování, za co utratit skrovný obnos, který měl v kapse. Nicméně z úsilí, zračícího se na jeho tváři, bylo jasně patrné, jak mu na nákupu záleží.
„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se laskavě starší baculatá prodavačka, když jej už drahnou chvíli s chápavým úsměvem pozorovala.
„A… Ano, děkuji,“ vytrhl se mladík ze zamyšlení a vděčně se na ni podíval. „Potřebuji koupit dárek pro přítelkyni,“ dodal s úlevou a téměř slyšitelně si oddychl, jakoby z něho prodavačka svou vlídnou otázkou sejmula těžké břemeno. „Víte, dost mi na tom záleží,“ pocítil potřebu to vysvětlit. „Zítra máme výročí.“ Výraz jeho obličeje se při těch slovech změnil a poslední tři slova vyslovil téměř pyšně.
„A kolikáté výročí to bude, mladý muži?“ povytáhla obočí prodavačka jakoby věděla, co odpoví.
„No… první!“ vyhrkl, „Zítra to bude už měsíc, co jsme se seznámili!“
Prodavačka tušila podobnou odpověď, přesto se jí ale nepodařilo zcela skrýt lehce pobavený úsměv. Naštěstí si toho mladík nevšiml a oči opět stočil na vystavené zboží.
„Myslím, že by se hodil prstýnek. Co vy na to?“ nadhodila a vytáhla zpod pultu jeden šuplík. V sametovém lůžku zde byly uloženy desítky lesklých kroužků a jejich kameny se na světle třpytivě leskly. Chlapec očividně znovu propadl beznaději. Prodavačka ho už nechtěla dál trápit. Vyptala se ho kolik může za dárek utratit, odhadla velikost a nakonec mu pomohla vybrat něžný stříbrný prstýnek s malým modrým kamenem. Uložila jej do krabičky, kterou zabalila do papíru se srdíčky a převázala červenou stužkou.
„Tak co, spokojen?“ zeptala se nakonec mladíka pobaveně a podávala mu zabalenou krabičku.
„Ó ano, mnohokrát vám děkuji,“ zářil chlapec spokojeností. Má krásný dárek a dokonce mu zbylo i na to, aby dívku na něco pozval. „Byla jste moc laskavá,“ rozplýval se, „nashledanou.“ Strčil balíček do kapsy a spěšně vyšel z obchodu. Pospíchal, aby to stihl do parku, kde měli smluvenou schůzku. Přišel brzy, dívka tam ještě nebyla. Přitáhl si k tělu krátký kabát, aby se ochránil před chladným podzimním větrem a odevzdaně čekal pod starým dubem, ze kterého se s jemným šelestem snášely k zemi žluté listy. Najednou mu někdo zezadu zakryl oči.
„Ahoj, čekáš dlouho?“ ozval se těsně za ním známý hlas. Otočil se a spatřil dívčí tvář ozářenou úsměvem s jiskřičkami v očích.
„Ne, ale je tu zima, nechceš si jít někam sednout a dát si něco pro zahřátí?“ Dívka souhlasila a tak se vydali ruku v ruce směrem k bráně vedoucí ven z parku. Za chvíli už seděli v útulném bistru a popíjeli horký čaj.
„Mám pro tebe překvapení,“ odhodlal se konečně mladík a chvíli si vychutnával její překvapený výraz. Pak sáhl do kapsy a vytáhl balíček se srdíčky a červenou stužkou. „Tady… jsem ti koupil… k našemu prvnímu… výročí…“ vysoukal ze sebe a kdyby neměl tváře zčervenalé od podzimního větru, bylo by vidět, jak se červená. Dívka se zatvářila ještě překvapeněji.
„Výročí? Ale…“ bylo jasné, že je docela zmatená.
„Dneska je to už přece měsíc, co se známe,“ řekla chlapec a zatvářil se trochu dotčeně. Děvčeti se po tváři rozlil široký úsměv.
„Jo aha! To je od tebe hezké,“ najednou zvážněla. „Ale já pro tebe nic nemám.“
„To nevadí, jsem rád, že jsem s tebou a že ti můžu udělat radost. Máš radost?“
„To víš, že mám!“ Znovu se usmála a vlepila mu lehký polibek na ústa.
„Tak abys to snad rozbalila, ne?“ řekl mladík nedočkavě.
Dívka uchopila balíček do obou rukou a zálibně si ho prohlížela.
„Copak to asi bude?“ šeptala si jako pro sebe, ale tak, aby jí slyšel. Věděla, že ho její zájem těší. Stejně tušila podle tvaru a velikosti, co se v balíčku asi skrývá.
Najednou jakoby ji něco přimělo zvednout oči. Podívala se před sebe, viděla až ven velkým skleněným oknem, které vedlo do již zšeřelé ulice. Venku za oknem stálo děvčátko, asi deseti možná dvanáctileté, opíralo se oběma rukama o sklo, nos rozpláclý, jak byl přitisknut k oknu. Bylo oblečené do viditelně obnošeného kabátku a na hlavě mělo naraženou vybledlou pletenou čapku, zpod které v bledém obličeji zářily dvě kulaté hnědé oči. Pohled těch očí byl toužebně upřen na roztomilý balíček v srdíčkovém papíře, který dívka svírala v rukou. Dívka nenápadně strčila pod stolem do mládence a kývla hlavou k oknu. Podíval se stejným směrem jako jeho přítelkyně. Holčička vycítila jejich pohled a pozvedla své kulaté hnědé oči. Byla v nich touha po nedosažitelném, nevyřčené a nesplnitelné přání. V těch očích se snoubila dětská nevinnost se zkušeností, která hovořila o tvrdosti života. Dívku náhle přepadl pocit, že ví, co má udělat. Uchopila svého milého za ruku a tázavě se na něho podívala.
„Co myslíš – dárek, který udělá radost dvakrát?“ Dívala se na něho a čekala. Mladík chvíli váhal, ale když viděl radostný výraz v jejích očích, neznatelně přikývl. Pak se zvedl, vzal dívku za ruku a společně odcházeli pryč. Na opuštěném stole zůstal ležet balíček se srdíčky a červenou stužkou…
Příběh byl použit jako domácí úkol do předmětu Kouzelnická tvořivost.