Dobrý den,

Tak jsme měli včera zase výpravu… Takhle nějak bych mohl začít. Byl by to začátek jako každý jiný, že? Jenže nezačnu. Sakra, já vlastně vůbec nevím, jak začnu…

A taky bych měl úplně změnit jména všech přítomných. Byl jsem o to požádán v zájmu zachování společenského dekorum jistých vysoce postavených osob. Hmm… ale já se v tom asi budu dobře plácat. Tak si nejdřív udělám sám pro sebe pořádek a pak se do toho pustím.

Kim bude Mik, Tess by mohla být Sset, Ineska bude Seni, Alisa může být Asila, Ywa je Awy…jojo, to by šlo. Pak tam byla Chester, takže Rets, pan kolejní – zamyslí se – tady to bude těžké… no co, bude pan EN, já se za sebe nestydím a slečna Jostýnka holt bude slečna JÉ.

Už bych se v tom měl vyznat a jdeme na věc.

Počítám, že slečna JÉ měla původně úplně jiný plán, kam půjdeme na výpravu, protože hned na začátku nás přátelsky přepadlo nějaké morče, chvilku si se slečnou o něčem špitalo a pak za svitu nočního slunce (ne, nečtete špatně a ani nejsem mimo, fakt svítilo slunce) někam odešlo a slečna lesnice s ním. Rozhodli jsme se tedy počkat jako slušná a vychovaná skupinka žlutých.

Naše odhodlání však nabourala rota berušek, která se vynořila zpod kmene stromu. Nejspíš se chtěly jen kamarádit, ale Chester…eee… teda Rets se na ně vrhla a začala je pojídat. No, vážně. Normálně regulérně jich pár spořádala a ještě u toho mlaskala a vykládala, jak jsou takové berušky výživné, že je baštila už jako malá. My ostatní jsme ji jen zděšeně sledovali, ale berušky si to nehodlaly nechat líbit a tak se na ni vrhly a jedna ji kopla! Sset se tak strašně lekla, že nás všechny posolila dobře utajenou slánkou, kterou nosí pro všechny případy neustále u sebe.

Asila pak rozvedla menší debatu na téma sladká či slaná sůl, což v kontextu vyznělo jako skvělý oxymóron, ale Mikonky znechucení z osolené medoviny to nezlepšilo.

Celá beruščí aféra skončila ve chvíli, kdy jedna z berušek vystrčila na Rets svou puntíkatou prdelku a nakvašeně odešla za ostatními zpět pod kmen. – začne se chechtat – Vzápětí se odtamtud vynořila i slečna JÉ. Byla zmatená a kdovíproč si třela prd… pozadí. Pokynula nám, abychom šli za ní. Šli jsme. Fascinovaně jsem hleděl, kam jsem neměl, až se slečna JÉ zastavila a zeptala se, proč jí pořád civím na zadek. Ale když ty puntíky byly fakt hypnotický!

A pak to přišlo!

Jak řekla Mikonka: Made by sněhulák aneb Mrznou mi koule!

Pan EN si vzpomněl, je jeho sněhulákovi upadla mrkev a zůstaly mu jen zmrzlé koule a že by docela nějakou novou mrkev bral, protože koule bez mrkve nejsou žádný sněhulák, že?

Tím prohlášením dokonale zmátl naší Inesku…teda Seni, protože mu od té doby říkala „pane koulejní“ – při té vzpomínce znovu dostane záchvat smíchu -.

Slečna JÉ nemohouce se dívat na utrpení pana EN, dala hlasovat, jestli se tedy půjde pro mrkev nebo se půjde pro mrkev. Rozhodnutí bylo dost jednoznačné… Vydali jsme se na speciální pole, kde rostou speciální mrkve. Sněhuláččí. Jejich specifikum spočívalo v omezené trvanlivosti přímo závislé na životě sněhuláka. Tedy do jara, ani o chlup déle.

Nikdo z nás netušil, že ono inkriminované pole je velmi důmyslně chráněno. Ostružiním! Mnozí z nás zkoušeli sesílat různá kouzla, mnozí z nás do ostružiní strkali hůlky v naději, že se třeba lekne a lehne, jen Mikonka a posléze i Sset vytáhly mudl nůžky na manikúru a jaly se pichlavý nerost porost likvidovat.

Dílo se podařilo a všichni jsme se nahrnuli na pole, že si vytáhneme nějakou tu úrodu. Ale… slečna JÉ nás zarazila. Prý jsme tam šli pro mrkev sněhulákovi pana EN, tedy má on právo jít tam první. Pochopili jsme. Pan EN dlouze vybíral. Ohnut chodil od mrkve k mrkvi, něco si brebentil pod vosy, až nakonec zajásal, vytáhl ze země cosi (nejspíš mrkev), schoval ji pod hábit, pohladil a spokojeně zamířil mezi nás.

Teprve potom jsem si mohl jít vybrat mrkev já a nakonec naše dívky, protože podle slov slečny JÉ, jejich mrkve… teda sněhuláci…( nebo to byly vážně mrkve? Už nevím) mají menší důležitost. Důvody z takticky-prozaického důvodu neuvádím!

Pan EN celou dobu působil velmi spokojeně. Asi proto si ho Seni vybrala za poradce a ptala se, která mrkvička je ta pravá, vyhovující a tak akorát šikovná.

Z pole jsme odcházeli všichni usměvaví, šťastní a vysmátí. To by jeden neřekl, jak příjemné může být takové vytahování mrkví. A vlastně se nedivím, koukněte, jak krásnou mrkev si vytáhla Sset!

No a to by bylo asi tak všechno… doufám. Možná se vám to nezdá, ale ta výprava byla vážně povedená a všichni se vyslovili, že byla jedna z nejpovedenějších.

Tak zase příště

Andy