Je to měsíc co, jsem si v redakci vymyslel nový projekt s názvem Krátké příběhy. Jak název napovídá, jedná se o krátké literární útvary, které si sem tam poznamenáme při nějaké té, či oné situaci. Toto jsou první dvě vlašťovky.

První je Óda na Zpytlehněva od Helen Miltonové. Druhý je takový můj malý případ z hradu. Snad se vám budou líbit a uvidím podobné kousky i v budoucnu.
Kdo by měl zájem o zveřejnění svého dílka, můžete ho poslat na externí redakční email trimeles@gmail.com.
Teď již zmíněné příběhy.

Když byl Zpýťa malé koště

Když byl Zpýťa malé koště,

proháněl se po hradě, 
vypadal jak mudl oštěp,

hlavu měl na násadě.

Pojď, Zpytlíčku, zamést kolej,

vždyť je to tvůj nepořádek, 
zde se skřítkům rozlil olej,
udělej pět hromádek.

Smutně kouká Zpýťa na to,

jak místo těla koště má,

jeho tělo bylo vzato,

zbyla hlava zelená.

Co si počne, co bude dělat?
Vždyť čistotu nesnáší!

Jedině možnost si vydělat,

zboží po síni roznáší.

„Fazolky, šémy, kvalitní zboží!“

Rozmetává kolem slova..
Posměšky se však množí,
kde je hůlka tvůrcova?

Velkým skokem k madam míří,

prosebně kolem přeletí,
nešťastně prach ke stropu víří:
„Zbavte mne toho prokletí!“

Profesorka smiluje se nad Zpytlovým neštěstím:
„Nemáte tak horkokrevně, předcházet své pověsti!“  

Helen Miltonová

Mudd P.I.
Případ hladového hada

Díval jsem se na hodiny na stěně redakce. Přímo jsem hypnotizoval velkou ručičku, aby se posunula na číslo dvanáct. Ručička se pohnula. Odbyla sedmá hodina. Čas na noční směnu. Navlékl jsem si svou černou koženou bundu a vyrazil řešit případ.

Tentokrát nám přišla do Trimela žádost od jednoho nejmenovaného zmijozelského studenta, echo, že se jim nedostává jídlo. To je tak, když někomu dlužíte pár srpců, ale zrovna se nevypisují soutěže.  Každý melouch je dobrý.

Úkol zněl jasně. Rychle do kuchyně, na smluvené místo předání a nenechat se chytit. Prošel jsem tedy mrzimorskou kolejní místností, vlezl do kumbálu, odsunul regál s plyšáky (vážně, proč máme tolik plyšáků) a prošel tajným průchodem do kuchyně, který ústí do jedné z troub. Vždy je to vabank, když jdu tudy. Budou skřítci něco péct nebo ne? Falešný zadní kryt byl chladný. Dobré znamení. Vylezl jsem tedy z trouby, sebral poloprázdný košík s jablky, cihlu sýra, kousek uzeného, bochník chleba a skočil zpět do trouby. Tomu skřítkovi, který by to viděl, stejně nikdo neuvěří.

Teď rychle skrz kolejku, do prostor školy a sklepení dřív, než mě někdo zastaví se slovy: „Copak to máš, Theoušku, v tom košíčku?“. Rychle jsem našel skulinku v ochraně zmijozelské kolejky, přesně podle popisku a vstoupil do stínu. Své země nezemě. Přikradl jsem se k jednomu studentovi, pak druhému, než jsem našel toho pravého. Do košíku jsem přidal vzkaz a čekal na správnou chvíli hodit mu ho do klína.

O několik dní později se mi na redakčním stole ležel můj vzkaz s připsaným textem: „Příště méně červivé“

Případ vyřešen.

Theodor Mudd