Každý měsíc bere lesní průvodkyně madam Monny Whitecrow členy naší žluté koleje do Zakázaného lesa na dobrodružné výpravy. Ani v dubnu tomu nebylo jinak, a tak se opět hrstka odvážných měla možnost na jednu takovou misi vypravit. K údivu nás všech se jednalo spíše o takovou výpravu „Za odměnu“. Jak je to možné? Čtěte dál a dozvíte se víc!
Jako již tradičně se za celou výpravu zodpovídal zkušený bard Andy Uroboros, který pravidelně dohlíží na to, abychom se sešli včas, s dostačující výbavou a s žádostmi o vstup do lesa. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.
Není mi dodnes jasné, kde se na straně dámského osazenstva vzala informace, že bychom na výpravě měli potkat hrdiny z Tolkienových knih, konkrétně Legolase, Aragorna či Arwen. Ač mi bylo jasné, že nikdo takový v lese nečeká, Selina Garcia, Jocelyn Blake i Cassiopea Zmlklá stále vyhlížely vysoké štíhlé ladné postavy se špičatýma ušima.
Asi je vám více než jasné, že ač v našem lese bydlí nejrůznější stvoření, tak elfové tam svůj domov nemají. A tak jsme v téměř plné sestavě, která se jen mírně lišila od přihlášek, vyrazili do lesa.
Slečna Monny nám ihned představila práci, s kterou od nás chtěla pomoci. My, mladí – tedy většina – a ochotní jezevci jsme okamžitě zpozorněli a vyslechli si, jaký je úkol večera. Jelikož je jaro v plném proudu, narodilo se i v lese mnoho nových přírůstků. Na nás tedy bylo, abychom všechna hnízda či skrýše obešli a nová mláďátka zkontrolovali.
Cesta byla velice příjemná, všude rozkvetlé stromy a vůně. I přesto si Cheech Lee musel vzít na cestu náš kolejní plátek. Já se mu nedivím, takové záživné čtení, to člověk musí nosit všude. Jenže, jak si tak četl cestou pod rozkvetlými korunami, nedíval se pod ty barevné palety a zakopl o strom. A na koho jiného asi tak mohl spadnout, než na mne, že? A odnesla to moje krásná stylová žlutá mašle přímo z butiku v Godrikově dole. Moje poťouchlá dušička zaplesala, když jsem viděla obří díru i na jeho hábitu ze stejného místa.
Konečně jsme došli na místo, tedy netušili jsme, že jsme na něj došli, dokud nás hlasitým „TAK“ neupozornila madam Monny. Nikdo z nás totiž neočekával, že krásný zelený palouk, kde se páslo stádo jednorožců, bude našim prvním zastavením.
Ač nejsem rozplývačem se nad tímto stvořením, nenechal mne pohled na kouzelná stvoření chladnou. Jejich lesknoucí srst a bohatá hříva obměkčila dokonce i naše chlapce.
Největší potěchu však měla z bájných koní Selina, která se div neroztekla na místě. I proto byla vybrána jako mladě vypadající duše. Naše kápo dostalo za úkol tvářit se něžně a nevinně.
Nakonec jí na to jednorožec skočil, ale většina účastníků výpravy věděla, že ďábelská žena s kropící hadicí není ani něžná, ani nevinná. No, nechme to být, kůň si myslel opak, a tak se nechal od ní ukonejšit. Mezitím jsme my stateční šli zkontrolovat mladé. Zda mají všechny čtyři nohy, dvě křídla a jeden roh. Jestli mají v pořádku kopýtka i pozadí. Můj jednorožec měl podivný roh, ale to spravila mastička, kterou lesnice Monny vylovila z hloubi svého hábitu. Za odměnu dostalo každé jednorožče po cukříčku. Někteří z výpravníků po kostkách cukru, které nám rozdala madam, mlsně pošilhávali. Měli však smůlu. Jednorožec, který usnul Selině na klíně, se jako na povel probudil, zařehtal a odběhl zkontrolovat své mladé.
Ač jsme si mysleli, že to byl úžasný úkol a nemůže nás čekat nic úžasnějšího, velice jsme se mýlili. Ale to až za chvíli…
Opravdu netuším, co vede madam k tomu, že při stoupajícím terénu přidává tempo. Za ty tři roky mého výpravničení jsem tomu ještě nepřišla na kloub. -ušklíbne se.-
Cheech si asi přivolal neštěstí, neb prohlašoval něco o tom, že svižná chůze do kopce je dobrá na „Stará kolena“. A jak víme, tak karma je zdarma. Po mokrém listu jel jako namydlený. Pěkně z kopce dolů a nezapomněl to zakončit o krásně velký trnitý keř.
Jen, co se k nám vrátil, stal se z mírného terénu téměř skalnatý převis a my měli co dělat, abychom se vyškrábali.
Famfrpáloví hráči se v nás nezapřou, a tak jsme já i naše kapitánka pomocí kouzla přivolaly košťata . Cass i Jocelyn se s námi pěkně svezly nahoru. Madam Monny se opět přeměnila v nějaké to své splašené zvířátko a poťouchle na nás čekala v cíli. Jenže tam nebyla pouze ona.
Za hranou skály na nás vykouklo asi patnáct gryfích rodinek.
A úkol zněl jasně: Opatrně se naklonit do hnízda a spočítat vylíhnutá mláďata a zbylá vejce.
Najednou se dospělí gryfové začali přibližovat k naší skupince. Trochu jsme znejistěli, ale zdálo se, že jdou s nejlepšími úmysly.
Velice zvědavě si nás prohlíželi, dokonce navázali kontakt v podobě něžných šťouchanců a klovanců. Vyloženě si vynutili naši náklonnost. Byli naprosto kouzelní, i kdyby to nebyla stará kouzelná stvoření. Madam Monny chvíli sledovala naši skupinu, jak se mazlí s gryfy. Pak najednou pronesla nejúžasnější větu večera: „Tak co? Proletíme se na nich, nebo jak?“
Všem přítomným spadla čelist o několik úrovní dolů. Gryfové nadšeně pohodili hlavami a poklekli, abychom si na ně mohli sednout. Pár z nás vyjádřilo obavy z toho, kde se máme držet, ale madam Monny nám dala zaručený návod – kolem krku.
Jen, co jsme se všichni uvelebili, gryfové se rozběhli a seskočili ze skalní římsy. Málem se mi otočily všechny vnitřnosti, ale bylo to neuvěřitelné. Chvíli prudce mávali křídly, pak pomalu plachtili nad lesem.
Andy během letu začal zelenat, ale ostatním se let ve výškách líbil. Z té výšky jsme měli možnost vidět les, bažiny, hory, jezero, jezerní zámky jezerních lidí, rozlehlé pastviny s pobíhajícími jednorožci, kentauří vesničku a v dáli se třpytil, jako špendlík v zapadajícím slunci, hrad.
Když už jsem myslela, že s námi začnou klesat, nabrali znovu výšku. Až mezi mraky a ještě výš. Mezitím slunce zapadlo, a tak jsme se dostali nad oblaka, až na dosah hvězd. Všichni si to ticho užívali, i přesto, že takto vysoko začalo být poměrně chladno. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo. Taková nádhera to byla. Cítila jsem studený vítr, jak mi hladí tváře.
Po chvíli přeci jen gryfové začali klesat. Ještě před přistáním na mýtině nás vzali na několik koleček kolem hradu. Vidět náš domov z takové výšky a perspektivy bylo něco neuvěřitelného. A každému přeji, aby to někdy zažil. Dokonce nás nechali nahlédnout do ředitelny, když velice ladně proletěli kolem oken našeho pana řídícího.
Každý z nás našel v kapse nějakou tu dobrotu, a tak po hladkém přistání dostal každý gryf pamlsek.
Téměř nám trhalo srdce se s těmito krásnými stvořeními loučit, ale nastal čas. Není tak divu, že jsme si všichni svého gryfa pojmenovali. Od Kamarádíčka, přes Frantu až po další exotická jména :)
Tak co myslíte, přidáte se na příští výpravu taky?
Pro Žlutého Trimela,
Helen Miltonová